19.3.2024 | Svátek má Josef


ČLOVĚČINY: Když poštovní schránka opět rozkvete...

3.4.2014

Mám pocit, že poslední dobou jsou poštovní schránky věc docela opomíjená. Přesto pořád kvetou – u nás tedy oranžově – a jsou připraveny kdykoliv přijmout naše zásilky. Za mého mládí jsem přesně věděla, kde je nejbližší poštovní schránka. Bylo běžné si dopisovat.

 

Psala jsem si s kamarádkami z táborů, o prázdninách s kamarádkami ze střední školy, postupem času i s „mým klukem“, jak se tehdy říkalo. Dopisy létaly sem a tam a neminul týden, aby v mé domovní poštovní schránce nebyl dopis jeden, dva, nebo i více. Pak čas pokročil, doba se změnila.

 

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,

z jedné smutná a z druhé veselá.

 

(Jiří Wolker)

 

 

Přišel čas počítačů, elektronické pošty a mobilních telefonů. Dopisy nahradily sms nebo mailové zprávy, vymizely z nich kudrlinky, malůvky a někdy více, někdy méně vtipné popisy na obálkách. Když jsem se před pár lety stěhovala, stěhovaly se se mnou i velké krabice plné dopisů. Moje dcera, vyrůstající již v době elektronické, s údivem probírala tu kupu a posléze docela smutně pronesla, že toto ona mít nikdy nebude a je jí to líto.

 

Její korespondence je možná mnohem obsáhlejší, nemusí čekat několik dní na odpověď a ví hned všechny novinky, ale je – pryč. Sms zprávy se mažou, maily mizí v závějích reklamních spamů a stačí přeinstalovat počítač a jsou nenávratně ztracené. A také jsem jí vyprávěla, jaké to bylo nádherné, čekat na dopis. Někdy i svíravé a nejisté, to když se rozvíjela nová láska či přátelství nebo staré právě končily. Ale dodnes si pamatuji, jak mi vždycky poskočilo srdce radostí, když jsem otvory ve schránce viděla bílou barvu obálky a s jakým očekáváním jsem si nesla dopisy domů.

 

Nebyla jsem asi sama, komu přišlo líto, že jeho schránka zeje prázdnotou a končí v ní víceméně jen složenky a faktury, občas noviny nebo časopis. A tak nějak se asi zrodil Postcrossing. Své sídlo má na internetu a propojuje lidi z celého světa. Funguje už roky, já jej objevila nedávno. Byla to právě moje dcera, která mě postrčila a díky které jsem se na něj přihlásila, vyplnila nezbytné údaje a pak už jen nakoupila pár pohledů, známek, odeslala je a čekala, zda opravdu i do mé schránky spadne něco jiného, než obvyklé složenky.

 

Netrvalo dlouho a já s nadšením v ruce držela pohlednici, že které na mne vykukovala mourovatá kočka, kolem ní písmena tvořená rozsypaným čajem a na zadní straně mne zdravila Swan z Thajska. Hned za ní přistál pohled s větrným mlýnem, loděmi a barevnými domečky s pozdravem od Wilhelma z Riepe na pobřeží Baltského moře a vzápětí jsem držela v ruce západ slunce s mohutnou siluetou bizona od Shalvy z Oklahomy v Kansasu. V té chvíli jsem už věděla, že jsem postcrossingu totálně propadla a že se budu těšit na každý den a opět budu s napětím a zvědavostí chodit ke schránce.

 

Jak to funguje

Krátce pro vaši představu, jak to funguje: na stránkách postcrossingu jsem se zaregistrovala. Napsala jsem jméno, adresu a něco málo o sobě (v angličtině – ale není třeba psát mnoho, stačí heslovitě). Pak jsem napsala, jaké pohledy by se mi líbilo dostávat (města, hory, zvířata, kreslené postavičky – prostě kdo má co rád) a jakými jazyky komunikuji. Po registraci mi systém nabídl možnost odeslat pohlednice na pět adres - uzavřené obálky, adresa se zobrazila až po jejím otevření.

 

Není třeba je hned otevírat a okamžitě posílat všech pět pohlednic, ale já samozřejmě nevydržela. Po zobrazení adresy se lze podívat na profil člověka, komu budu pohled posílat, přečíst si, co má rád a podle toho vybírat pohlednice. A pak už je stačilo jen nakoupit, spolu se známkami, a napsat pěkně rukou adresu a něco na zadní stranu. Třeba o mém městě, nebo o sobě, o tom co je na pohledu, prostě cokoliv zajímavého - většinou anglicky, někdy rusky či německy. Nezapomenout napsat spojovací kód pohledu a pak už jen najít nejbližší poštovní schránku.

 

Jakmile pohled dorazí na místo určení, příjemce podle jeho kódu zaregistruje přijetí a mně se nabídne možnost otevřít si další adresu. Ve chvíli, kdy já otevírám adresy, na které budu posílat pohled, se současně po světě začne nabízet adresa moje. Není to tedy vzájemné posílání si pohledů, ale já odesílám pohledy lidem, jejichž adresy jsem si vylosovala, a současně zas úplně jiní lidé posílají pohledy mně.

 

Adresy nejsou veřejně přístupné, vidí jen ten, kdo zrovna si ji zrovna vylosuje. Jinak se na webu vystupuje pod zvoleným nickem. Ano, pohledy stojí peníze (mimochodem sehnat pěkný pohled taky není úplně jednoduché), známky stojí peníze. Ale věřte mi, že za tu radost držet v rukou pohled z druhého konce světa to opravdu stojí. Nikdo na nikoho nespěchá, není třeba (a ani nelze) posílat padesát pohlednic denně, je to jen na každém, jak často chce poslat – záleží totiž na tom i počet pohlednic, které může naopak dostat on. A je to návykové...

 

A tak se dnes rozloučím novým pozdravem, který jsem se naučila: Happy postcrossing!

 

A teď už jdu. Musím nakouknout do schránky. Co kdyby náhodou, že ano...

 

 

Psaníčka jsou bílá jako pel

a čekají na vlaky, lodě a člověka,

aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,

- tam, kde jsou srdce,

blizny červené,

schované v růžovém okvětí.

 

Když na ně psaní doletí,

narostou na nich plody

sladké nebo trpké.

 

(Jiří Wolker)

 

 

 

 Pohlednice, zmiňované v článku:

 

http://radava.rajce.idnes.cz/Postcrossing#TaiwanSwan.jpg

 

http://radava.rajce.idnes.cz/Postcrossing#NmeckoWilhelm.jpg

 

http://radava.rajce.idnes.cz/Postcrossing#OklahomaKansasUSA.jpg

 

 

Tora Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !