5.12.2016 | Svátek má Jitka






ČLOVĚČINY: Babička vypravuje (3)

7.6.2014

Když jsem studovala v Praze, mívala jsem minimálně peněz. Opravdu jenom na obědy v menze a skromnou večeři. Snažila jsem se tedy si přivydělávat.

Zkoušeli jsme tehdy různé způsoby přivydělávání. Dávali jsme kondice – doučovací hodiny – středoškolským studentům, nebo psali v jakémsi vydavatelství zemědělských novin adresy a podle počtu napsaných adres jsme pak dostali plat. Pamatuji si, že jednou jsem si takhle vydělala stovku, ale to tehdy bývaly jen občas příležitosti k práci, a pak se vyskytlo toto: v Praze byla v Lucerně zřízena podzemní restaurace.

Byla to první takového druhu v Praze. Dělala se samozřejmě velká reklama, ale hlavní bod té přitažlivosti byl v tom, že v té reklamě bylo uvedeno, že servírkami budou pouze vysokoškolské studentky. Patřilo to tehdy Havlovi a jeho syn byl také vysokoškolák a jeho přítelkyně byla taky vysokoškolačka, velice chudobná dívka, která se tam angažovala tak, že řídila tu administrativu velmi zdatně.

No a ta nás přišla jednou dopoledne pozvat, jestli bychom to tam nešly dělat. No co, když za to dostaneme zaplaceno, co bychom nešly. Tak i já jsem se na to dala. Dostaly jsme slušivé úbory a takový pásek s našim jménem. A začly jsme roznášet. Jenom jsme roznášely. Samozřejmě jsme nevybíraly. A hosté si někdy poroučeli taková exkluzivní jídla, která jsem já tehdy neznala, třeba hemenex (ham and eggs), tak jsem si musela dávat pozor při té objednávce, abych to nespletla.

V prvních dnech tam chodilo plno redaktorů, kteří chtěli něco napsat, a byl tam taky jeden z Ostravy z Vítkovic, nějaký Kulhánek, a ten se mnou mluvil a poznal, že jsem Ostravačka, a napsal potom o tom do ostravských novin nějaký článek, jak to v té Lucerně vypadá. Naši si to přečetli, ale jak se mohli dozvědět, že i já tam jsem, to nepochopím. Ale za pár dní jsem jela na svátky domů a to byla hrůza.

„Snad jsi tam nebyla taky – v té Lucerně?“ Nebylo už možno to zapřít, ale tak jsem vykládala, že to přece nic tak hrozného nebylo. Ale tehdy se hledělo na ty servírky všelijak, tak mi to přísně zakázali a tak mi tento zdroj příjmů vyschl.

Potom jsme byli pozváni z koleje, hoši i dívky, do divadla na Vinohradech, abychom tam hráli při davových scénách kompars. To bylo skutečně zajímavé a pěkné, protože jsme chodili na zkoušky a tam jsme za ně dostali taky zaplaceno. Ta představení se mockrát opakovala a když se takový kus opakoval třeba desetkrát nebo vícekrát, tak to slušně vynášelo.

Jednou – byla jsem zase jedna z davu – tehdy se hrál nějaký takový sociální kus z francouzské revoluce, to si pamatuju jednu větu, kterou křičel nějaký revolucionář na jakéhosi člověka: „Co? Ten smrká do kapesníku? Na lucernu s ním!“ A už měl být oběšen.

No a my jsme byli lid a tak jsme všelijak hlučeli a bylo nám raděno, aby to bylo přirozenější, abychom říkali „rebarbora, rebarbora“, a to se osvědčilo. A že se máme volně pohybovat a tak já jsem se odvážila jednou podívat do hlediště, ale to byla hrůza, když jsem viděla ten veliký tmavý prostor a v něm stovky hlav. To na mě přišla hrůza. Ale pak jsem si už na to zvykla.

Jednou jsem si dokonce dovolila přejít jeviště, což mi pak režisér pochválil. Tak jsme párkrát takhle hráli a pak byla jednou další hra a do té hledali dvě pážata. A nemohli je najít. A nechali nás defilovat a ten režisér byl nespokojený, že jsme nevypadali dost dobře, ale nakonec vybral mne a ještě jednu mou spolužačku, ať je na zkouškách děláme, že na generálku a premiéru přijdou profesionálové.

S klidem jsme to teda hrály, ale na tu generálku nikdo nepřišel a tam jsme už měly mít i kostýmy. A když jsem zjistila, že mám být v pážecím trikotu, bylo mi to tak nepříjemné, že jsem se sebrala a utekla z té šatny pryč. Pak mě prý ten inspicient zuřivě hledal a nadával. Ale já jsem utekla a tím pro mě skončilo veškeré další vystupování na vinohradských prknech, která znamenají svět.

 

Dodatek:

Navzdory chybějícím příjmům ze šoubyznysu moje maminka studium na UK úspěšně dokončila. Až do penze pak vyučovala chemii na různých školách; před válkou na reformním reálném gymnáziu v Ostravě. Profesorský sbor tohoto ústavu (jehož ředitel měl příznačné jméno Šílený) barvitě popisuje Ilja Hurník v knize „Dětství ve Slezsku“. Na straně 218 věnuje zmínku i mojí mamince:

Byly výjimky, jako paní profesorka Žaludová, která zas ovšem byla tak krásná, že jsme z ní byli od kvarty nahoru taky rozčilení. Vidím ji, s jakou grácií lije z velké nádoby kyselinu do takhle malinké zkumavky a ani kapka jí neuteče.

Krmič Neviditelný pes


Diskuse


Z. Vave
21:03
8.6.2014

Z. Jenny
20:02
8.6.2014

D. Ruščáková
19:28
8.6.2014

Z. Xerxová
7:09
8.6.2014

Z. Rpuťová
8:43
8.6.2014

Z. Lika
12:29
8.6.2014

H. Williamson
19:38
7.6.2014

H. Williamson
17:56
7.6.2014

A. Bytová
19:15
7.6.2014

Z. Štětinka
14:16
7.6.2014

Z. Rpuťová
17:25
7.6.2014

M. Pajakerryková
19:02
7.6.2014

Z. Štětinka
7:34
8.6.2014

A. Bytová
12:58
7.6.2014

P. Pů
13:39
7.6.2014

Z. Štětinka
8:46
7.6.2014

Z. Lika
7:38
7.6.2014

Z. Štětinka
8:44
7.6.2014

Z. Rpuťová
6:55
7.6.2014

Z. Xerxová
6:04
7.6.2014

Z. Štětinka
8:44
7.6.2014

Z. Xerxová
9:35
7.6.2014

Z. Štětinka
14:06
7.6.2014

M. Pajakerryková
19:06
7.6.2014

Z. Velká_Kočka
1:57
7.6.2014

Z. Štětinka
8:42
7.6.2014

Z. Velká_Kočka
11:59
7.6.2014

Z. Štětinka
14:14
7.6.2014

Z. Velká_Kočka
20:17
7.6.2014

Z. Štětinka
17:57
8.6.2014

Z. Velká_Kočka
20:25
8.6.2014

počet příspěvků: 32, poslední 8.6.2014 09:03









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !