Asi všichni čtenáři budou souhlasit, že záchody jsou známkou kultury místa v kterém se nalézáme. Zároveň je jejich důležitost doložena tím, že turisté se na svých cestách co nejdříve informují jak se na tuto místnost zeptat. To je důležité už proto, že značení těchto místností rozhodně není uniformní. Záchody jsou označované různými nápisy a symboly. Já mám nejradši obrázky, protože i když nebereme v úvahu např. asijské abecedy, nápisy mohou zavádět. Teď nemluvím o té dívce, která viděla nápis “muži” a byla zklamaná, když za dveřmi našla jen záchod. Co pak je za dveřmi s nápisem “powder room”? Také jsem slyšel o omylech s dotazy na “bathroom” či “washroom,” které byly chápány doslovně. Žádný Američan nebude vědět co znamená 00, symbol, který prý pochází z Německa a znamenal nultý pokoj v hotelu. WC je spíše pochopitelné díky rozšíření angličtiny, ale jak to bude číst třeba Arab? Popis záchodů obyčejně v cestopisech chybí, ač jinak všechny dříve nedovolené výrazy se staly v médiích běžnými s publikací knihy Do It! Jerry Rubina v roce 1970. Snad jedinou výjimkou této vyhýbavosti jsou dotazy adresované astronautům na to, jak oni konají potřebu ve vesmíru. Jak je to ale na Zemi?

Nám se podařilo přesvědčit se o rozdílech v záchodové kultuře ve všech světadílech a má manželka například chtěla z Japonska jediný suvenýr, totiž jeden z tamních záchodů. Ovšem před diskuzí zkušeností z cest je třeba si uvědomit, že existuje mnoho různých typů záchodů, stejně jako mnoho způsobů hygienického očištění těla po jejich použití. Závisí to na národních zvycích a lokálních zdrojích. Nejčastější prostředek v západním světě je toaletní papír, někdy používaný spolu s bidetem, naopak v arabských zemích je používána výhradně voda a použití papíru je považováno za nehygienické. Mimochodem, kdysi jsem slyšel, že kdyby Číňané používali papír, zmizely by všechny stromy na světě. To je nesmysl, protože toaletní papír se v Číně vyráběl z rýžové slámy, přibližně od roku 600 našeho letopočtu.

Prvním typem záchodu, který si pamatujeme z domova, je latrína (slovo latrína pochází z latiny zkrácením slova lavatrina – umývárna, které se dostalo se do češtiny přes němčinu). Většinou se tímto slovem označují hromadné záchody v poli zpravidla pro vojáky, někdy ale také kadibudky. Latrínu jsme v češtině znali jako hromadný jámový záchod užívaný zejména armádou v polních podmínkách (viz např. Švejk), nebo na skautských táborech vybudované z tenkých kmínků. Význam se později přenesl i na běžné jednomístné suché záchody, zejména na tzv. kadibudky, samostatné dřevěné stavby.

Primitivnější než latríny je např. tzv. sibiřský záchod, který se skládá ze dvou kůlů, kde se jeden kůl vrazí do země pro oporu a druhým se odhánějí vlci. To má jistou výhodu proti kanadskému Yukonu, kde je téměř nemožné chránit své obnažené pozadí před obrovskými komáry. V Antarktidě je pak v zimě vůbec nežádoucí obnažovat jakoukoliv část těla. Ekologické důvody však vyžadují opatrnost celý rok a veškerý odpad se vozí pryč. Na polárních stanicích je situace skoro normální, ale v terénu se používají nádoby (láhve na čurání). Snad nejextrémnějším příkladem jsou tzv. létající toalety v Kibeře, největším slumu v hlavním městě Keni, Nairobi. Tento slum je tak přelidněn, že tam není místo ani na jámové záchody, a řeší se to tak, že vykonají potřebu do igelitového pytlíku, který pak hodí tak daleko od sebe jak mohou. Chodit tam nedoporučuji. Trochu lepší byla situace v Deltě Okavango v Botswaně. Tam nám místní bidlaři (našich kánoí) vykopali asi metr hlubokou jámu, 30 na 30 cm, a vysvětlili ním, že na kraji tábora bude rýč a rolička toaletního papíru. My jsme měli obé vzít, vykonat svou potřebu a použít rýč na posypání hlínou. Nebude-li tam rýč, je obsazeno. Bude-li jáma plná, oni vykopou novou. V Americe jsou běžné obytné přívěsy s chemickými toaletami a v Kanadě jsem viděl inzeráty na stany určené k “ubytování” těchto toalet.

Kadibudka je pak venkovní toaleta v podobě malého volně stojícího stavení z prken. Jako zásobník na výkaly slouží vykopaná jáma v zemi, nad kterou se kadibudka po dostavění přesune. Kadibudky často mají na dveřích vyřezaný otvor ve tvaru srdce, měsíce atp., snad na větrání. Sedátko je buď v podobě desky s kulatým otvorem, anebo v jednodušší variantě v podobě prkna, na které se sedá stehny nad otevřenou jámu. Tento typ záchodu jsme viděli i po celé Americe, ale jenom v Navada City v Montaně, jsme viděli kadibudku dvoupatrovou. Vevnitř byla vrchní část posunuta trochu dozadu a ve spodní části byl prostor vzadu oddělen další stěnou. Obměnou kadibudky jsou přenosné toalety, typicky vyrobené z plastu a používané jako dočasná toaleta pro staveniště a velká shromáždění. Já nemohu zapomenout na takové záchody v zábavním parku Prater ve Vídni, kde jsem zaplatil čtyři šilinky, otevřel dveře, a při pohledu na toto zařízení jsem dveře zase rychle zavřel. O tom placení se ještě zmíním.

Dalším typem záchodu, který jsme znali z domova, byl prevét (z latinského locus privatus – soukromé místo). Je to typ středověkého záchodu, který lze ještě nalézt na hradech, zámcích i jiných stavbách. Jedná se zpravidla o malé arkýře umístěné na krakorcích, které dotvářejí kolorit celé stavby. Žádný splachovací systém nebyl potřebný, neboť o patřičný odvod výkalů se zpravidla postarala gravitace. Nejstarším dochovaným záchodem v Česku je právě prevét, a to na hradě Přimda. Také ložnice Karla IV. na Karlštejně měla takový výklenek ve zdi. V cizině jsme ho pak viděli např. na hradě Liechtenstein v Dolních Rakousích, nedaleko obce Maria Enzersdorf u Vídně. Přičemž původní hrad byl zničen a nynější budova s prevétem byla postavena teprve po roce 1807.

Jediný příklad tzv. tureckého záchodu, který jsem znal z Československa, byl v loděnici Slavoje Vyšehrad na Císařské louce v Praze. Turecký záchod, který by se asi měl jmenovat asijský, se používá v jihovýchodní Evropě a v zemích, kde má staletou tradici, totiž v Asii a Africe. V západní Evropě je poměrně rozšířený např. v Itálii a ve Francii. V principu se může jednat jen o díru v podlaze (s funkcí latríny), nebo o splachovací zařízení, připomínající do podlahy zapuštěné umyvadlo. Vyprazdňování je prováděno v dřepu přímo do otvoru nebo vyhrazeného prostoru v toaletě. Prý se jedná o hygieničtější formu záchodu, ale rozhodně se nehodí pro lidi s artrózou v kolenou. V Tibetu je takový záchod jednoduchý, prostě díry v hliněné podlaze vroubené dřevem bez jakýchkoliv kabinek a tím méně kachlíků. Setkal jsem se také s luxusní formou tohoto záchodu, kde byly dvě kovové šlapky, na kterých se stálo. Vzadu byla šňůra na splachování, ale pokud uživatel ihned neskočil ven, voda mu zlila kotníky. Způsob splachování je naprosto nestandardní a v jedné zemi jsou šňůry, páčky operované nohou nebo rukou, knoflíky či kohoutky. Zajímavé verze tohoto záchody jsem viděl např. v luxusním autobusu v Indonesii. V podlaze místnůstky bula vyříznutá kulatá díra a vedle stála káď s vodou a dřevěnou naběračkou. Vlak v Indii byl zase vybaven dvěma záchody, tureckým a “evropským”. Problém byl, že ten druhý byl stále obsazen a já musel používat ten turecký. Toalety ve veřejné dopravě mi připomněly nápisy ve vlacích, že „záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici“. V nových vozech se dnes především z hygienickych důvodů již budují jen toalety s nádrží. Já si však vzpomínám také na nápis na záchodě ve slovinském vlaku, totiž “kaditi prepovedano”, což ve slovinštině neznamená to, jak tomu rozumí Čech, ale “kouření zakázáno”.

Zvláštní kategorii – šovinistickou, protože ženy je nepoužívají – tvoří pisoáry (lidově nazývané též mušle či močítka), které jsou určené k močení pro muže vestoje. Název sice pochází z francouzského pisser – močit, které je však chápáno jako neslušné. Slušně se močení řekne uriner, a proto je lepší v cizích zemích používat slova jako urinoir, urinal nebo orinatoio. Oproti běžnému záchodu má několik výhod, mezi něž patří zejména to, že je menší a má mnohonásobně nižší spotřebu vody. Slyšel jsem také, že jsou hygieničtější, ale Islám nedovoluje jejich používání právě z hygienických důvodů. Muslimové nemočí vestoje. Já se o tom poučil v Salalahu, v Omanu, kde jsme navštívili obchodní dům K.M. Manželka hledala záchod a když našla modlitebnu pro ženy, myslela, že je to jen eufemizmus pro záchod. Toaleta byla hned vedle. Tak jsem se šel podívat, co se zde nabízí mužům. Bylo to stejné, modlitebna a záchod hned vedle. Ovšem na toaletě byl pisoár s plechovým hrnečkem na řetízku. To mne fascinovalo a já se ptal místních, na co ten hrneček je. Nedokázali mi odpovědět, právě proto, že oni pisoáry nepoužívají. Po návratu jsem dělal průzkum mezi Čechy a Kanaďany, ale nikdo mi to nedokázal vysvětlit.

Pisoáry jsou buď připevněné na stěně, nebo jde o tekoucí kanály pro kolektivní použití. Zase, na hlavním nádraží v Zagrebu v Chorvatsku jsem viděl muže používat stěnu v hlavní hale (v noci), což nevadilo, protože vedle měli automaty, které za minci vystříkly voňavku. V Moskvě, když se otvíralo velekino Rossija, dodavatelé nepřivezli včas mušle na vybavení krásného záchodu obloženého mramorem, tak je prozatímně nahradili otepemi slámy. V holandském Amsterodamu zase měli pisoáry venku, na veřejnosti, a to hned několik, takže soukromí tam zřejmě není důležité.

Na západě je nejčastějším typem záchodu splachovací záchod, i když turecký záchod je stále používán v sociálních zařízeních v zemích jako Francie, Řecko nebo Itálie. Hned po příchodu do Severní Ameriky jsme si všimli rozdílu mezi mísami s hlubokým splachováním a těmi s plochým splachováním. Klozet s hlubokým splachováním znamená, že vnitřní prostor mísy má přímo vodní hladinu a zavodněný sifon (odvod do kanalizace). Klozet s plochým splachováním (tzv. se zrcadlem) znamená, že ve vnitřním prostoru mísy má keramickou plošku, níže vodní hladinu a zavodněný sifon (odvod do kanalizace). Ten první je běžný v Americe, zatímco na ten druhý jsme byli zvyklí z Evropy. Posledně zmíněný je vhodnější pro optickou kontrolu stolice, proto se často používá v nemocnicích, školkách atp. Nevýhodou je volné šíření zápachu, a proto prý jsou záchody většinou oddělené od koupelny, zatímco v Americe jsou v jedné místnosti. Toto pozorování připomíná skandál z olympijských her v Soči, kde měli „netradičně“ řešené záchody, kde v jediné místnůstce byly dvě ničím neoddělené mísy. Ovšem neoddělené záchody byly běžné také třeba v Číně a tam některé neměly ani dveře na ulici. To bylo dost náročné pro evropské a americké dámy, které běhaly po Pekingu a hledaly záchod, kde by měly soukromí. Mimochodem, když už jsem odbočil do Číny, tak popíšu situaci v této zemi. Tradičně nebyly záchody a koupelny v obytných domech, ale společné veřejné pro celý blok či několik bloků. V případě nutnosti člověk odešel z domu a navštívil záchody. Mně se také stalo, že jsem stál ve starém Pekingu frontu a když na mě přišla řada, zjistil jsem, že papír je na začátku fronty. Musel jsem se vrátit a stát znovu. Přirozeně v novostavbách a hotelech jsou záchody jako na Západě.

Zmínil jsem se už ale o dvou základních druzích splachovacích záchodů. Obecně splachovací toaleta (též vodní klozet, mezinárodní zkratka WC z angl. water closet) je zařízení usnadňující lidské vyměšování, které odvádí exkrementy do kanalizace nebo jímky (septiku) za pomoci vody. Jeden druh nádrže určené k zachycení odpadních vod je žumpa, která na rozdíl od septiku musí být vodotěsná. Recyklovat vodu a hnojivo je důležité pro zemědělství mnoha zemí.

První doložený splachovací záchod je datován do roku 1596, kdy sir John Harington pro Alžbětu I. vynalezl splachovací toaletu, kterou pojmenoval Ajax. Jeho návrh byl v Anglii zdrojem posměšků, ale tento vynález byl uvítán ve Francii a znám pod jménem Angrez. Technologie, včetně záchodů, od té doby udělala velký pokrok. Než však přistoupim k dnešním vrcholům tohoto zařízení, musím se ještě zmínit o bidetech.

Bidet je v zásadě nízko umístěný typ umyvadla uzpůsobený pro omývání přirození a řitního otvoru. Zpravidla je využíván po použití záchodu nebo při intimní hygieně ženy při menstruaci. Slovo bidet pochází z francouzštiny, kde označuje poníka. Toto označení má pravděpodobně svůj původ ve skutečnosti, že se na bidetu sedí stejně na tomto druhu koně. Vynález bidetu se datuje zhruba k roku 1710. Dnes jsou běžnou součástí koupelen v některých evropských zemích (mezi něž patří zejména Řecko, Itálie, Španělsko, Francie a Portugalsko. V Latinské Americe je bidet rozšířen v Argentině a Uruguayi a v Asii zejména v islámských zemích. Crocodile Dundee ve stejnojmenném filmu demonstroval, že v Austrálii rozhodně běžný není, ale i v Americe se vidí zřídka.

Teď mohu přikročit k záchodu japonskému. Tradiční japonský záchod je již diskutovaný turecký záchod, který byl běžný po celé Asii. Po druhé světové válce – když se v Japonsku začaly používat židle – se však rozšířily toalety a pisoáry západního stylu. Roku 1960 tam začala výroba bidetu spojeného se záchodovou mísou, což je výhodné pro domácnosti, které v koupelně nemají dostatek místa pro oddělený záchod a bidet. Bidetová tryska je zabudována přímo v límci klozetové mísy a ovládá se pákovou baterií umístěnou vedle klozetu na zdi. V Japonsku se tyto záchody běžně nazývají washlets a jsou dnes ve většině domácností i veřejných budovách, jako je třeba nádraží. Psal jsem již, že jediný suvenýr, který manželka chtěla z Japonska, byl jeden z tamních záchodů. Já plně souhlasím, že japonské záchody jsou vrcholem lidského snažení v tomto oboru. Však bylo toto zařízení (Washlet Zoe) zařazeno do knihy Guinness World Records. V Japonsku jsme byli v zimě, kdy manželka opravdu ocenila vytápěná měkká sedátka, některá se semišovým povrchem. Ovšem tyto multifunkční toalety, které byly prakticky všude (např. na autobusových zastávkách, ale také ve většině japonských domácností), byly vybaveny i dalšími vymoženostmi. Ty nejlepší mají ovládací panel se 38 tlačítky a LCD displejem. Jedno tlačítko spustí zvuk bublajícího potůčku a tím povzbudí uživatele k činnosti. Jiný pak hrál uvolňovací hudbu. Přirozeně jsou zde také knoflíky na umytí zadní části, její osušení a navonění atd. Teplotu a tlak vody si může uživatel také nastavit, přičemž japonští výzkumníci zjistili, že většina uživatelů pokládá teplotu vody mírně nad tělesnou teplotu, asi 38 °C za optimální. Ovšem my jsme měli menší problém s tím, že jsme nemohli přečíst japonské nápisy u tlačítek. Spláchnout lze tlačítkem, zvednutím sedátka nebo to nechat automatice, která zjistí, že jste vstali. Washlet může zcela nahradit toaletní papír, ale mnoho uživatelů žádá kombinaci mytí a papíru. Mimochodem, na takový záchod, i když zdaleka ne poslední typ, jsme narazili také v hotelu v mexickém Cancúnu a jedna verze je take v japonské restauraci Sushi Bar hned vedle tramvajové zastávky Újezd v Praze.

Zajímavá je ta poptávka po kombinaci mytí a papíru, a to proto, že způsob, jakým se lidé po použití záchodu čistí normálně, ukazuje kulturní rozdíly. Na kultuře závisí zda používají vodu, papír nebo listy. V Americe je toaletní papír v koupelně běžnou součástí příslušenství koupelny. Cokoliv jiné je neobvyklé. Z Československa si zase pamatujeme verše: “Rudé právo, každé ráno, úplně je rozprodáno, na záchodech roztrháno.” Jak již zmíněno, v mnoha místech Evropy a Latinské Ameriky lidé používají bidety. V Iráku, kde najdeme jak západní, tak turecké toalety, se používá kombinace vody a papíru, ale třeba v sousedním Íránu, kde mají také oba druhy toalet, považují toaletní papír za nečistý. Tam záchody představují tabu tak silné, že jsou často oddělené od hlavní budovy. Místnost sama obsahuje turecký záchod a konev na omytí zadní části a levé ruky, která se používá k mytí po potřebě. S tím souvisí také pravidlo jíst pouze pravou rukou. Toto pravidlo platí nejen v Iránu, ale také v Indii a snad celé Asii. Levá ruka je pro všechny “nechutné funkce”, zatímco pravá ruka je k jídlu. Mimochodem, Íránci by také nikdy nevešli na záchod bosi, a mají tam proto speciální toaletové pantofle.

Zajímavé je také, že některé veřejné toalety jsou bezplatné, jiné za poplatek. Oboje mohou být zařízení samostatná nebo uvnitř budovy, např. nákupního střediska, obchodního domu, nádraží, restaurace atp. Důvodem pro vybírání peněz za použití toalety je obvykle údržba zařízení. Placené toalety existují už téměř 2000 let. Jsou běžné hlavně v kontinentální Evropě. Ve Spojených státech byly placené toalety sedmdesátých letech napadeny sanitárním průmyslem a feministkami. Ty poslední tvrdily, že tyto záchody diskriminují ženy, protože muži mohli použít pisoárů zdarma, zatímco ženy musely za WC platit. Tento problém vyřešili ve Švýcarsku opačně, takže na Hlavním nádraží v Curych se platí frank i za použití pisoáru. V Anglii se za použití pisoárů nesmí účtovat, aby se zabránilo močení na veřejnosti jako v již zmíněném Zagrebu. V Americe pak od těch sedmdesátých let placené záchody skoro vymizely. Naopak však letecká společnost Ryanair nedávno ohlásila, že hodlá zavést placené toalety ve svých letadlech.

Za použití záchodu se platí buď položením peněz na misku, vhozením do štěrbiny turniketu, do automatu samozavíracích dveří, nebo podáním peněz obsluze. My jsme udělali zajímavou zkušenost v Alice Springs v Austrálii, kde mají na hlavním náměstí obchodním dům Woolworth. Tam mají placenou toaletu, ale ochotně nám poradili, že nechceme-li platit, můžeme použít toaletu v parku na druhě straně ulice. Jednalo se o supermoderní zařízení ve sloupu z nerezavějící plechu. Posuvné dveře se otevřely stisknutím knoflíku a stejně se i zavíraly. Potom se tlačítkem rozsvítilo, stejně se zvedl poklop, obdržel papír a spláchlo se. Tlačítkem se spustila voda v umývadle a tekuté mýdlo. Jediný problém byl, že když na to všechno manželka přišla, musela to vysvětlovat jiným zájemcům. Podobné záchody jsou dnes také v reklamních sloupech v Paříži a dokonce provozované stejnou francouzskou firmou i v Praze. Zatímco v Australii a ve Francii však bylo použití zadarmo, v Praze stálo 5 Kč.

To mi také připomíná, jak jsme se při návštěvě Bratislavy zastavili na večeři v jedné z velkých restaurací. Jak je časté v zemích východní Evropy, zejména v bývalém SSSR, obsluha seděla u vchodu a vybírala peníze od uživatelů. Ovšem manželka tenkrát chtěla přebalit syna a to nebylo v ceně. Kdybych tam byl já, navrhl bych, že ho přebalíme na stole v sále, ale manželka se slovensky nedomluví. Některé záchody s obsluhou mají pevnou cenu, jinde se nechává drobné jako spropitné. U některých čerpacích stanic na dálnici v Německu nebo Francii na záchodech s turnikety zákazníci obdrží kupon ve výši poplatku za záchod. Jinde, třeba v v tchajwanské podzemce, se musí zaplatit za toaletní papír, ale použití záchodu je zdarma. Podobně v Argentině jsou placené toalety neobvyklé, ale ačkoliv záchody jsou zdarma, často tam sedí zaměstnanec s miskou a očekává od uživatele spropitné. Dokonce tam mívají ceduli s nápisem „Vaše spropitné je náš plat“. Platba se stává nutností pokud vyžadujete papír. V Singapuru placené toalety jsou stále běžné a použití stojí obvykle 10-20 centů. Obyčejně se platí zaměstnancům za pultem, ale někde mají také turniketový systém na mince. Toaletní papír je většinou na záchodě zdarma, ale někdy se za něj musí platit obsluze u vchodu.

Poslední dva příklady veřejných záchodků přidávám pro zajímavost. V Londýně totiž mají veřejné záchodky v podobě mizících záchodů. Během dne jsou tyto záchody uložené pod ulicemi a objeví se pouze večer. Veřejné záchodky na Gilles Street, hlavní ulici novozélandského městečka Kawakawa, jsou pak turistickou atrakcí. Stavba je posledním dílem rakouského architekta Hundertwassera, který se asi nejvíc proslavil svým domem pro sociálně slabší lidi ve Vídni (Hundertwasserhaus). Obě stavby nemají žádné rovné nebo dokonce nějakým způsobem pravidelné linie (ty prý v přírodě nejsou), množství pestrých barev a jsou porostlé zelení. Obě se staly turistickou atrakcí, a to ne pro svůj účel, ale provedení.

Ještě bych toto pojednání doplnil oznámením, že Muzeum historických nočníků a toalet v pražské Vyšehradské ulici na Výtoni vystavuje více než dva tisíce exponátů, a tak daleko předstihlo svou konkurenci ve španělském Ciudad Rodrigo a v Novém Dillí v Indii.

A úplně nakonec, v roce 2011 byla založena WTO (World Toilet Organization), která má za cíl politickými, technologickými, ekonomickými i vzdělávacími cestami zlepšovat hygienické podmínky ve světě, a od téhož roku stanovila 19. listopad jako Světový den toalet.