17.1.2018 | Svátek má Drahoslav


CESTOVÁNÍ: Trokosi

26.12.2017

Příhoda, o které píši, se stala při mojí služební cestě z ghanské Akkry do hlavního města Toga Lomé v roce 1997. Když jsem dorazil na hraniční přechod mezi Ghanou a Togem – Aflao, bylo to asi hodinu před polednem a to byl pro mě důvod ke spokojenosti. Každé poledne se totiž v Lomé rozezní sirény jako při leteckém poplachu, jenže zde oznamují začátek siesty. Zavírají se všechny obchody, ale i úřady, banky a ministerstva, a pokud jste už v Ghaně nestihli vyměnit peníze za místní měnu franky CFA (říkali jsme jim cafáky), můžete jen čekat na konec siesty někde v restauraci nebo hotelu. Odevzdal jsem pas a papíry od vozu v kanceláři šéfa ghanské pohraniční policie a čekal venku na vyřízení. Zdejší pohraniční přechod je poněkud výjimečný. Původně, v koloniální éře, leželo hlavní město Lomé dále od společné hranice se Zlatonosným pobřežím (dnes Ghana). Po plebiscitu v roce 1956 se ale rozhodli obyvatelé západní části Toga připojit k dnešní Ghaně, a Lomé se tak ocitlo přímo na hranici obou států.

Pozoroval jsem čilý ruch, jaký vládl na přechodu. Moje auto bylo toho času jediné, žádné kamiony nebo jiná vozidla, o to více však lidí. Prostor mezi pohraničními úřadovnami obou států byl zaplněn lidmi jako náměstí při demonstraci. Lidé ale nebyli na místě, těkali z místa na místo, to vše provázeno hlukem lidského davu. Ulice byla vyhrazena jen pro vozidla, pěší procházeli po chodníku na straně, odděleném od silnice zábradlím. Lidský dav, většinou ženy středního věku, se sléval do zástupu a lidé nakonec procházeli mezi dvěma celníky v uniformách. Žádné dokumenty, pasy, celníkům stačil jen pohled na každého průchozího. Faktem je, že procházející do Ghany neměli žádná větší zavazadla nebo tašky. Nevím, proč zrovna tolik lidí mělo potřebu něco si vyřídit v Ghaně, ale to mě nakonec ani tolik nemuselo zajímat. Pozoroval jsem to barevné, vcelku pokojné hemžení, a vtom se to stalo. Najednou hluk davu ustal, průvod na kontrolu se zastavil a spatřil jsem důvod této změny. Prostředkem silnice směrem z Lomé do Ghany šla mladá urostlá Afričanka oblečená do barevné dlouhé sukně, od pasu nahoru nahá. Její štíhlost dala vyniknout výraznému poprsí, v Evropě bychom je popsali jako „silikonové“, ale zde bych se vsadil, že šlo o dílo přírody. Celý prostor ztichl, celníci se ani nepokusili něco podniknout, muži klopili pohledy. Žena kráčela klidně, jako modelka po přehlídkovém molu, toho, co se děje kolem, si nevšímala. Už jsem v Africe viděl ledaco, ale tento výstup mě překvapil. Vidět polooblečenou ženu ve veřejném oficiálním prostoru, jako je hraniční přechod, bych dosud považoval za nemožné. Zeptal jsem se pana Raymonda, který mě jako sekretář úřadu doprovázel, co to znamená. Byla to „trokosi holy girl“ (trokosi svatá dívka), byla jeho odpověď, a více jsem z něho nedostal. Bylo vidět, že o tom víc neví, nebo nechce říci.

Taková záhada mě samozřejmě nenechala na pokoji a po návratu do Akkry jsem se snažil zjistit, kdo trokosi dívky vlastně jsou a co představují. Mezi místními Ghanci jsem neuspěl, možná i něco věděli, ale viděl jsem, že tato otázka je pro ně nepříjemná a nechtějí se o tom bavit. Proto jsem dál ani nenaléhal. Zkusil jsem to tedy v rámci diplomatického sboru. Po vyptávání jsem konečně dostal konkrétní tip na dánské velvyslanectví, které se prý touto věcí zabývá. Dánská kolegyně potvrdila, že problematikou trokosi se opravdu zabývá dánská rozvojová organizace DANIDA, působící pod patronací ambasády.

Při další návštěvě mně její pracovník vysvětlil principy kultu trokosi. Na počátku je situace, kdy je místní rodina v krátkém období postižena nešťastnými událostmi. Několik úmrtí, vážných onemocnění či nehod znamená, že místní afričtí bohové se rozhodli rodinu potrestat za špatné činy jejích členů. Žádná rodina není andělsky čistá a v každé lze něco najít, ať už to je manželská nevěra, pomluva, menší krádež; to vše sice nejsou trestné činy ve smyslu občanském, ovšem místní bohové to viděli a rozhodli se rodinu vytrestat. Je proto potřeba bohy usmířit - a to může jen šaman (džu-džu man). A jako výraz pokání odevzdá šamanovi rodina mladou dceru jako oběť, která se tím stane trokosi dívkou. Ve skutečnosti se tyto dívky (v domě šamana jich může být několik) stanou nevolnicemi kultu, starají se o hospodářství a chod domácnosti a šamanovi slouží jako sexuální partnerky. Často s ním mají i děti. Trokosi dívky mohou své místo u svatyně fetišů opustit jen výjimečně a i když chodí napůl obnažené, žádného muže ani nenapadne pokusit se o navázání kontaktu. Tyto dívky jsou pro všechny prostě tabu a v případě porušení postihne viníka ten nejstrašnější boží trest. Tento kult neplatí ovšem po celé Ghaně, praktikuje se jenom u kmene Ewe, na východě země, zhruba na východ od řeky Volta. Nejdříve jsem byl zmatený, kmen Ewe – jeden ze tří hlavních kmenů na území Ghany - je známý svojí vysokou úrovní civilizace, cestovatel si musí všimnout, že vesnice Ewů jsou čisté a upravené a místní lidé přátelští. A navíc křesťanství zde zapustilo silné kořeny. Jak se to ale může slučovat s kultem, jako je trokosi? Vysvětlení se mně dostalo při rozhovoru s jedním Afričanem v Akkře, o kterém jsem věděl, že je aktivní věřící křesťan. Jak se to slučuje s tím, že jako oddaný křesťan věří i ve staré africké bůžky? Tehdy mně řekl: „Ano, věřím v křesťanského velkého boha, ten sídlí nahoře na nebi a je to náš stvořitel. Ale věřím i v naše malé bohy, kteří žijí na zemi okolo nás, znají nás, pozorují nás a mohou náš život ovlivňovat.“

Kdybych se náhodou přímo se svatou trokosi dívkou nesetkal, bral bych vysvětlení dánského kolegy s rezervou. Věděl jsem ale, že lidé z DANIDy na tomto problému pracují řadu let a vyznají se v něm jako málokdo. Pracovníci DANIDy se však nezaměřovali jen na studium nebo pronásledování šamanů a rodin postižených dívek na základě ghanských zákonů. Věděli, že zákony a nařízeními nelze proti náboženským zvykovým tradicím účinně bojovat. Zvolili proto jinou cestu. Šamanům nabídli jako kompenzaci za propuštění dívek ze závazku trokosi krávu a peníze, osvobozeným dívkám pak šicí stroj a školení pro švadleny. Ze strany šamanů se projekt nesetkal s větším odporem, většinou šlo o starší muže, pro které už bylo obtížné být partnerem pro mladé ženy, a nabídku přijali s určitým ulehčením. Větší problémy byly při začlenění propuštěných dívek do normálního života ghanské společnosti. Najdou si propuštěné dívky partnera pro založení rodiny, když existuje tradiční pověra, že trokosi dívky jsou pro obyčejné muže tabu? Jak budou přijaty děti narozené ze vztahu se šamanem? Jak proběhne návrat trokosi dívek k jejich původním rodinám?

Z návštěvy u dánského kolegy jsem odcházel se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem měl pocit uspokojení, že se mně podařilo proniknout pod povrch viditelné ghanské reality a objevit pro nás obroni (v Ghaně název pro cizince) něco zatím nepoznaného, i když děsivého, na druhé straně mě uklidnilo, že projekt na odstranění tak obludného systému, jako je trokosi, postupuje úspěšně a dává naději, že kult postupně zanikne, jako už zmizelo mnoho afrických pověr a zvyků.

Tento příběh je popisem událostí, které se staly před 20 lety a potvrzuje jen to, jak málo jsme znali a známe Afriku. Pokud už dnes kult trokosi opravdu zanikl, jako něco, co do moderní Ghany nepatří, považujte tento příběh jen jako vzpomínku svědka časů ještě nedávných.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.