Zpravodajská média nabízejí černobílý, respektive buď černý, nebo bílý pohled (jak výstižné) na situaci uprchlíků soustředěných na budapešťském nádraží Keleti (pro méně zdatné maďarštináře a obzvláště pro novináře pályaudvar znamená nádraží). Člověk si pak z pohodlí židle u monitoru počítače nebo z křesla u televize rychle vytvoří nevyvratitelný názor, který potom často i prezentuje. Jelikož jsem si jistý názor utvořil a médiím zas tak moc nevěřím, rozhodl jsem se názor si utvrdit.

Žiji nějaký ten pátek v Budapešti, a tak jsem po skončení pracovní doby nastoupil do metra a vydal se na nedaleké Keleti. První neobvyklá věc, která upoutala mou pozornost, byla přítomnost soukromé bezpečnostní služby na každé stanici. Vystoupil jsem a vydal se po jezdících schodech.

V podchodu u nádraží se mi naskytnul obrázek utečenců zabírajících celý obrovský prostor. Na zemi na papírových krabicích, na prostěradlech a na ručnících ležely celé rodiny. Děti, matky, otcové, mladí, staří. Některé děti si hrály, mnoho dospělých kouřilo (přes zákaz) cigarety. Na rozdíl od informací na Novinkách byla podlaha špinavá, jakoby zanesená bahnem, byly tam poházené odpadky a ve vzduchu se vznášel zápach. Celý prostor podchodu a přilehlého náměstí je obklopen policisty. Utečenci nesmí opustit vymezený prostor.

U prvního východu stálo asi deset těžkooděnců, za nimi pak zhruba dalších sto četníků. Hlavní vchod do nádraží je uzavřen, stojí před ním asi deset četníků, do prostoru nádraží se dá dostat pouze bočním vchodem poblíž autobusové zastávky, který je hlídán další asi padesátkou četníků vybavených chrániči a helmami. Někteří z četníků mají nasazené roušky. Před nádražím parkuje zhruba dvacítka přenosových vozů, zahlédl jsem například CNN, RTL,BBC, N-TV, LINX, 24UHR, Digi-24. U jednoho z východů nabízí charitativní organizace lahve s vodou a čokoládové keksy.

Poblíž přenosového vozu CNN se skupinka maďarských demonstrantů pouští do vlády. Upravený Syřan středního věku mi obstojnou angličtinou prozradil, že lidé jsou na místě drženi již pět dnů. Jelikož jim není dovoleno vymezený prostor opustit, nemohou si nakoupit a musí se spokojit s pěti přenosnými toaletami, šesti kohoutky s vodou a jídlem a pitím, které jim donesou charitativní organizace. Neví, co s nimi bude, doufají, že se jim podaří dopravit se do Německa nebo alespoň Rakouska.

Má prvotní protiutečenecká nálada mě tam brzo přešla. Když jsem překračoval ležící ženy a spící děti, přepadla mě lítost a do očí se mi tlačily slzy. Každý člověk chce být šťastný a každý má práva za tím štěstím jít. Jsou tady, protože si myslí, že na ně to štěstí čeká v Evropě. Já si to nemyslím, a proto navrhuji těm, kteří uprchlíky v Evropě nechtějí, i těm, kteří jim chtějí pomoci:

Udělejme vše pro to, aby své štěstí našli tam, kde jsou doma.

Dodatek

Včera (3. září 2015) policie opustila okolí budapešťského nádraží Keleti a tím umožnila neomezený přístup na nádraží a také neomezený pohyb uprchlíků. Ti okamžitě využili příležitosti a - ač varováni jak místním rozhlasem, tak i informačními tabulemi - zcela zaplnili vnitrostátní vlak směrem k městu Šoproni. Vlak skutečně odjel, čehož využila policie a před konečnou stanicí vlak zastavila a uprchlíky převezla do uprchlických táborů. Tolik oficiální zprávy.

Na nádraží jsem se opět vydal metrem. Tentokráte byla bezpečnostní služba na každé stanici posílena také hlídkou policie. Po příjezdu jsem nabyl dojmu, že je na místě stejné množství uprchlíků jako včera, ale něco se změnilo. Mezi uprchlíky se pohybovalo mnoho místních, kteří rozdávali jídlo, nápoje a hygienické potřeby. Též jsem donesl tašku s mlékem a zeleninou a při rozdělování se mi několikrát stalo, že jsem byl odmítnut s tím, že už jídlo dostali a abych je odnesl dalším. O hloučky uprchlických dětí se starali studenti a mladí lidé, kreslili s nimi a hráli různé hry. Děti se skvěle bavily a bylo na nich vidět, že mají radost. Potkal jsem také skupinku maltézských rytířů s překladatelkou, takže v brzké době předpokládám nějakou větší organizovanou pomoc. Ženy praly obyčejným mýdlem neuvěřitelně špinavé prádlo v malých vaničkách naplněných studenou vodou.

Podařilo se mi potkat Íránce trvale žijícího ve Velké Británii, který přijel pomoci svým krajanům. Díky němu jsem se dozvěděl, že poté, co se rozkřila ranní policejní akce s vlakem, již nikdo z uprchlíků nevěří maďarským státním orgánům. Bojí se nastoupit do jakéhokoliv vlaku, a protože jim došly peníze, zůstávají v nejbližším okolí nádraží, kde jsou odkázáni na pomoc druhých. Mnozí z nich jsou na místě již více než pět dní. Nemají náhradní oblečení, jsou celou dobu v šatech, ve kterých přijeli. Spí na papírových krabicích nebo prostěradlech. V jednom stanu se přes noc tísní až deset dětí. Nemají přikrývky, obzvláště v noci je jim zima (a to se v Budapešti ještě stále drží letní počasí!).

Lékařská péče zde zajištěna sice je, ale na vyšetření se stojí několikahodinové fronty. Začala se tu rozmáhat chřipka, v takovýchto hygienických podmíkách se obávám, že tu do týdne bude epidemie.

Skupinka, se kterou jsem se bavil, se mě ptala, odkud jsem. Když jsem to prozradil, dostalo se mi následující odpovědi, cituji: „Ahoj, ako sa máš? Ja mám kamaratov v Bratislave, no policajti ma nechcú nikam pustit.“ Dále se mě zeptali, jestli jsem jen přišel psát nebo jestli jim chci pomoci. Určitě jim pomůžu, stejně jako obrovské množství místních, kteří - na rozdíl od vládních a unijních úředníků - dělají něco konkrétního a užitečného.

Proto bych chtěl na závěr dodat: Zainteresované unijní nebo vládní úřednictvo, začněte dělat něco konkrétního, a to HNED! Uprchlíci jsou TADY a pokud nebudou pevně stanovená pravidla stejně závazná pro všechny, budou problémy řetězově narůstat.

Foto autor