24.5.2018 | Svátek má Jana


BIG BEN: Dvě nové potřebné knihy

9.3.2018

Není to tak dávno, co jsem jako osamělý vlk podával Čechům zprávy o totalitním vývoji EU, přeměně západního liberalismu v agresivní progresivismus krmený a nasměrovaný neomarxismem, a jeho na první pohled nelogické spojení s totalitním opětně radikalizovaným islámem. Měli mě ti všichni za podivína, sýčkaře a psychopata a přilepovali mi nálepky xenofoba, rasisty, fašisty, „demagoga píšícího populistická klišé a paranoidní tvrzení“. Tak mě diagnostikoval v roce 2011 renomovaný autor článku v LN, který mě za nacházení byrokratických a totalitních tendencí EU (s naivitou z dnešního pohledu až komickou) peskoval – a čtenáře balamutil - takto:

„Evropská unie není žádný byrokratický kolos, ale neobyčejně efektivní úřad, který má méně zaměstnanců než radnice evropských metropolí. Přirozeně také podléhá demokratické kontrole, která je zatím z velké části zprostředkována přes politické reprezentace (demokraticky zvolené!) jednotlivých členských států. A že evropští voliči nebudou moc nikdy nic změnit? Je snad Kuras také jasnovidec?“

No, člověk nepotřeboval být jasnovidec, stačilo už tehdy pilně sledovat, co se v EU dělo, jaké vydávala zákony, kdo je vymýšlel, jakým způsobem procházely europarlamentem do legislací členských států. Což tehdy v Česku nikdo nedělal. Dnes už je těžké se tomu vyhnout, jak to bije do očí, a chce-li člověk zůstat sympatizantem EU, musí vynakládat velké úsilí na ignorování každodenních informací.

Trvalo mně patnáct let, než malá hrstka českých novinářů a politologů, a ještě menší hrstka politiků, konečně začala vnímat diskrepance mezi eurounijní propagandou a fakty jejího vývoje, na které jsem tolik let upozorňoval a k níž se mezitím připojila akcelerující islamizace. A pak se náhle rozbublal český euroskeptický potůček, postupně se proměňující ve vodopád. Dnes stačí nakouknout do tuctu internetových publikací a pokvitovat si zadostiučiněním, jaký že jsem to tehdy jasnovidec byl, akorát na dnešní české poměry už hodně umírněný.

Z těch mnoha článků, blogů a publikací, které probuzená (alias populistická) část českého mediálního „rybníka“ tvoří, je potřeba vypíchnout a doporučit dvě nové knihy, které sice přiznávají, že nějakým způsobem vycházejí z mé průkopnické práce, ale ve svých analýzách a závěrech docházejí dál. A mé v podstatě jen faktologické reportáže rozvíjejí do podrobnějších rozborů vysvětlujících nejen co se děje, ale proč, z čeho to vychází, čemu z lidských dějin se to podobá, kam to spěje a jak by se tomu ještě dalo bránit.

„Evropa ve smrtelném sevření multikulturalismu a islámu“od Pavla Fendeka (nakl. Lukáš Lhoťan v Pstruží) poskytuje zatím nejpodrobnější a nejsrozumitelnější vysvětlení multikulturalismu a politické korektnosti jako nejnovější odnože marxistické ideologie. Říká jí správně „neomarxismus“ nebo „kulturní marxismus“, čímž ji odlišuje od klasického marxismu revolučního, který než zkrachoval, stačil povraždit stovky milionů lidí. Neomarxismus nikoho nezabíjí (zatím, ač už dnes to za něj dělá jeho spojenec radikální islám), pouze ostrakizuje, osočuje, diskredituje a nejnověji policejně i soudně stíhá za odlišné názory nebo zveřejňování pravdivých, ale „nežádoucích“ informací, které přezdívá na „hate speech“, čili řeč nenávistnou. Tu západoevropské zákony definují jako cokoli, co kdokoli jako nenávistné vnímá.

Fendek

Marxistické na neomarxismu (politické korektnosti) je především to, že si vytvořil nový „třídní boj“. Když se marxistům na Západě bělošský proletariát nečekaně proměnil v ekonomicky prosperující třídu s nezájmem o cokoli revolučního, obrátili (Marcuse, Adorno a Horkheimer z takzvané Frankfurtské školy v emigraci na amerických univerzitách) ideologicky sociální struktury naruby a přetvořili si někdejší vykořisťovaný proletariát na privilegovanou, rasistickou, xenofobní a suprematistickou sebranku, čili vykořisťovatele. Přesně takovou, jakou pro revoluční marxisty byla buržoazie a statkáři. Nebo pro nacisty Židé.

Proti této nové třídě vykořisťovatelské si museli vymyslet nový vykořisťovaný proletariát, k němuž jim posloužily všechny nějak znevýhodněné menšiny. Nebělošská etnika, homosexuálové, cizinci, imigranti. Těm vštěpili „levicovou třídní nenávist“ vůči všemu bělošskému, kapitalistickému, křesťanskému, a tudíž „pravicovému“, dokonce „extrémně“. Tím také vzkřísili po válce utlumený antisemitismus, maskovaný jako „antisionismus“, pro změnu útočící z levého politického spektra. To jim umožnilo na svou stranu rekrutovat i značnou část bělochů, včetně mnoha intelektuálů a některých vlažně věřících Židů i křesťanů, v nichž vypěstovali sebenenávist a pocit viny za „zla bílé civilizace“. Podobně, jako komunismus dostal na svou stranu intelektuálské synky z buržoazních rodin. A tím se odřízli od svých ideových a morálních kořenů.

Privilegováním menšin zahájili nenápadný a dlouho nezpozorovatelný útok na bělošskou civilizaci maskovaný lidskými právy, pokrokovým liberalismem a tolerancí všech kultur a zvyklostí. Útočili „na všechny zdroje soudržnosti v západní společnosti: rodinu, náboženství, etnicitu i rasu“. A vše do té doby lidsky a společensky normální překlasifikovali na patologické.

Než se bělošská většina probudila ke zjištění, že přichází o základní práva, už jí vládli nepřátelé, většinou rekrutovaní z vlastních řad. A absurdně, též z řad bílých žen, které se prezentují jako vykořisťovaná menšina, ač jich je o pár procent víc než mužů. Zradikalizovaný feminismus se tak stal jednou ze zbraní paradoxně likvidujících tu jedinou civilizaci, která usiluje o jejich rovná práva s muži.

Za fasádou deklarovaných vznešených ideálů a principů „je multikulturalismus ve skutečnosti rasistická ideologie, založená na nenávisti k evropské kultuře, civilizaci a jejím nositelům, evropským národům, Evropanům a bílé rase,“ vysvětluje Fendek hned na začátku. Tuto premisu a příklady pokrokářského boje proti tomuto novému zpátečnictví pak ve zbytku knížky dokumentuje na konkrétních událostech, faktech a statistikách, po jejichž přečtení by člověk musel hodně silně mrzačit své duševní zdraví a selský rozum, aby se mohl domnívat, že takováto „liberalizace“ západního světa může vést k něčemu jinému než k civilizační sebevraždě. Předejít by se jí už jen dalo „reconquistou národů Evropy“ prostřednictvím „důsledné demultikulturizace evropských společností“ a návrat k „renesanci evropské kultury a civilizace“. A ten, bude-li se na něj ještě dlouho čekat, se „možná neobejde bez krveprolití“.

Nemilosrdné čtení pro utopické, útlocitné a sluníčkové.

„Prolomení hradeb“od Petra Hampla (vydaly Naštvané matky, Olomouc) se snaží „ukázat mechanismy v pozadí“ otázek o událostech, které nám nedávají smysl: „Proč se hroutí západní civilizace? Je vítězství islámu neodvratné? Proč v zápasu ideologií zvítězil multikulturalismus? Proč mocní lidé realizují své záměry právě podporou islámské imigrace, i když by mohli téhož dosáhnout jinak? Jak to souvisí s jinými oblastmi života? Existuje něco na způsob spiknutí? Jaké jsou scénáře dalšího vývoje? Co všechno mohou běžní občané udělat, aby se naplnily scénáře méně špatné?

Hampl

Hampl na to jde metodou, která nám po tolika jejích diskreditacích vrací víru v sociologii jako vědu. Kapitolu po kapitole píše formou vědeckého pojednání, ale stylem téměř detektivkovsky čtivým, udržujícím nás v napětí a zvědavosti. Kombinace v tomto případě vzácně podařená. Jako ve správné vědecké práci, každá kapitola začíná nastolením tématu, pokračuje jeho rozvedením do podrobností a končí shrnutím, co se pokoušela sdělit. A je sděleními nabitá.

„Identifikovat a popsat příčiny počínajícího civilizačního zhroucení,“ je cílem této knihy, shrnuje Hampl první kapitolu, v níž otvírá možnosti sociologického vysvětlení současné krize. A pouští se do toho mílovými skoky.

Náš mozek vygumovává nepohodlná fakta, proto tolik z nás krizi nevnímá nebo zapírá. Západ je dnes manipulován k posilování této vymazávací schopnosti mozku. V současné době si totální katastrofu nedovedeme představit, protože žádná podobná se dlouho neudála. Pro ty si musíme sáhnout hluboko do minulosti: kolaps Říma pod stěhováním národů, výměna obyvatel invazemi Evropanů v Americe – a historie islámského dobývání předchozích civilizací (Byzanc, Persie, Afghánistán, části Indie). Znalost historie nás může probudit k realistické představě, čemu vlastně čelíme. Mezi střety civilizací, mnohdy občasnými a dočasnými, je nápadná jedna konsistence: islám se už 1400 let snaží zlikvidovat západní civilizaci. Dosud ji musel dobývat střetem armád na jejích okrajích a dobýváním vojenským (Západ kdysi byl i Turecko, Sýrie a celá severní Afrika), dnes se dostal snadno hluboko do útrob jejích posledních zbytků, tedy Evropy, a přebírá ji zevnitř. Za naší ochotné a vydatné spolupráce. Ta je následkem ztráty víry v jedinečnost naší civilizace, kterou vytvořila a pár tisíciletí dokázala obnovovat „ideálně namíchaná směs víry v pokrok, racionality, soucitu a reprodukční svobody“. Na rozdíl od jiných civilizací, které vznikaly a zanikaly tím, že ty silnější vstřebávaly ty slabší, Západ se místo neustálého soupeření s jinými, díky poměrně úspěšné obraně svých okrajů, měl čas věnovat se zlepšování a experimentování, filosofickému, politickému, vědeckému, technickému, sociálnímu, zdravotnímu.

A teď mu hrozí, že se všemi úspěchy a výdobytky bude převálcován civilizací, která zůstala zakonzervovaná v 8. století. Jeho porážka by byla katastrofou pro celý svět. Jeho ohrožení bylo vždy způsobeno vymýšlením ideologií ignorujících nebo nenávidících realitu. Ideologie antirealitní multikulturní sebenenávisti v kombinaci s čirou a antirealitní nenávistí islámskou je smrtelný koktejl, navíc s rizikem zbraní hromadného ničení padnoucích do rukou nihilistických fanatiků. Vyvracení antirealitních ideologií je ztráta času, je potřeba narušit mocenské postavení těch, kdo je prosazují.

K tomu však si potřebujeme jasně identifikovat, co je realita a co ideologie. Pomůže nám k tomu schopnost rozlišovat mezi třemi typy tvrzení. 1. Ta, která jsou doložená fakty. 2. Ta, která jsou v rozporu s fakty. 3. A ta, o jejichž pravdivosti nejsme schopni rozhodnout. Na těchto třech se stavějí silné argumenty. Ostatními tvrzeními je lépe se nezabývat, jen zamlžují.

Krize sebedestrukce Západu probíhá souběžně a propleteně ve všech oborech lidské činnosti od vzdělání, politiky a informací po finance, sexualitu a vojenství, oslabení pudu sebezáchovy a ztráty morální orientace, vrcholící v nezájmu o plození a výchovu dětí. A zde si Hampl dává práci vyjmenovat několik desítek oborů, s nálezem pro přežití civilizace naprosto kritickým: „Poprvé je tu generace, která není fyzicky schopná zajistit obranu svých zemí.“

Po sestavení celého viditelného spletence mu vychází, že takto komplexní krize nemůže být dílem nějakého skupinového spiknutí, neboť žádná skupina by toho tolik nezvládla. Ale objevuje mechanismus společenské destrukce, jímž je byrokracie propletená do všech úrovní, od nejvyšších finančních a průmyslových elit po posledního obecního úředníka. A tu vnímá jako živý a neustále rostoucí samotvorný organismus rdousící přirozenou kreativitu, dnes posilovaný a zrychlovaný počítačovou technologií do nebývalých a všudypřítomných detailů a do všech koutů planety. Ten si vytváří vlastní svět, oddělený od ostatního obyvatelstva a žijící vymýšlením stále komplexnějších pravidel a regulací, příkazů a zákazů, dávajících zdání, že jsou řízené nějakým spiknutím, ale ve skutečnosti generovaných samotnou setrvačností byrokratické sítě. Zde Hampl objevuje větší nebezpečí než i to nejmocnější spiknutí, protože „neexistuje žádné centrum zla, jehož zničením by byla civilizace zachráněna“.

Ale zachraňovat ji musíme, i kdyby se to mělo nepodařit. My, armáda „mamánků“, proti silné přesile lokálními válkami ostřílených, vírou v nezadržitelné a bohem posvěcené vítězství posilovaných, krutých a bezohledných, námi pohrdajících a nás nenávidějících hrdlořezů, v kolaboraci s nás zrazující, umlčující a odzbrojující vlastní pátou kolonou.

Jsme teprve v polovině třísetstránkové knížky drobného kapesního formátu a koušeme si nehty napětím, jak bude Hampl tuto nerozpletitelnost rozplétat a civilizaci s rukama svázanýma za zády bránit. Ale říct vám to už v recenzi, by bylo jako šeptat vám v polovině zápletky, že vrah je zahradník.

Já vám k oběma knížkám řeknu už jen to, že můj dvacetiletou dřinou ohmataný štafetový kolík je v dobrých rukou a já si konečně můžu trochu odpočinout.

Kurasovy knihy najdete zde



Diskuse


P. Klíma
0:06
11.3.2018

D. Polanský
20:38
9.3.2018

M. Prokop
21:16
9.3.2018

J. Jurax
23:47
9.3.2018

J. Sinnreich
15:54
9.3.2018

D. Polanský
20:39
9.3.2018

P. Klíma
15:10
9.3.2018

J. Pechouš
14:45
9.3.2018

J. Pechouš
14:50
9.3.2018

P. Beneš 881
14:04
9.3.2018

J. Kanioková
14:03
9.3.2018

J. Kanioková
14:08
9.3.2018

F. Navr8til
12:37
9.3.2018

P. Beneš 881
14:06
9.3.2018

S. Netzer
11:07
9.3.2018

M. Krátký
12:00
9.3.2018

S. Netzer
12:18
9.3.2018

D. Polanský
20:26
9.3.2018

J. Jurax
23:50
9.3.2018

H. Lukešová
12:32
9.3.2018

S. Netzer
12:42
9.3.2018

H. Lukešová
13:11
9.3.2018

P. Zinga
13:14
9.3.2018

J. Farda
14:14
9.3.2018

H. Lukešová
14:30
9.3.2018

S. Netzer
15:15
9.3.2018

H. Lukešová
15:23
9.3.2018

S. Netzer
14:33
9.3.2018

J. Pechouš
14:57
9.3.2018

H. Lukešová
15:07
9.3.2018

S. Netzer
15:16
9.3.2018

J. Farda
18:26
9.3.2018

V. Lunák
10:48
9.3.2018

V. Povolný
14:05
9.3.2018

V. Lunák
14:08
9.3.2018

P. Lenc
9:48
9.3.2018

M. Adler
8:21
9.3.2018

P. Lenc
9:47
9.3.2018

V. Braun
2:14
9.3.2018

P. Dvořák
2:33
9.3.2018

A. Holík
2:47
9.3.2018

P. Dvořák
5:13
9.3.2018

P. Lenc
9:50
9.3.2018

J. Kanioková
Re:
14:53
9.3.2018

V. Braun
10:17
9.3.2018

P. Sulc
0:25
9.3.2018

P. Dvořák
2:39
9.3.2018

P. Sulc
3:21
9.3.2018

P. Dvořák
5:18
9.3.2018

M. Adler
8:22
9.3.2018

M. Těhanová
9:00
9.3.2018

J. Schwarz
9:01
9.3.2018

počet příspěvků: 56, poslední 11.3.2018 12:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.