Minulou středu jsme se s Ljubou vrátili ze Srí Lanky – náladu jinak skvělou kazí ta šílená zpráva z Francie. Ze zážitků se pak vyloupne jen jeden, z posledních dnů, ty jsme trávili u moře – na vzpamatování po programu fyzicky dosti náročném. Kousek od hotelu a pláže vesnička Beruwala, silně muslimská – ve zdejší zátoce se vylodili před tisícem let Arabové a na skále tam dodnes stojí mešita na památku té události. Zdejší muslimové jsou milí vlídní lidé, samý úsměv, ani náznak nevraživosti vůči ďáblům ze Západu. Ovšem hlavní a v podstatě jediná tamní ulice je pojmenována na památku mučedníka Jásira Arafata...

To jistě neznamená nic fatálního, islamistický teror na Srí Lance patrně (zatím) nehrozí, v paměti je teror Tamilských tygrů. Z několika stran jsme slyšeli nadšené vyprávění, že v době nejtvrdších bojů (v Anuradhapuře nám ukazovali stopy po zásahu kalašnikovem na zárubni dveří buddhistického chrámku) se na Sinhálce všichni vykašlali, Američané že posílali zbraně Tamilcům a že jediný, kdo na základě telefonátu zdejšího prezidenta pomohl, byl Václav Havel, který vyslal letadlo plné zbraní a ty válku rozhodly. Je to bezpochyby legenda, ale důsledně tradovaná a na Srí Lance Českou republiku znají a vlídně pokyvují hlavami. Musíte ale mluvit se Sinhálcem a ne Tamilcem a ono se to na pohled těžko rozezná.

Strýc Podger v tropech

Bývá zvykem podělit se s vámi po návratu z cest o příhody rázu nikoli heroického. Při mé letoře poněkud potrhlé jich nebývá málo, nicméně na Srí Lance jich mnoho nebylo, a tak skoro není o čem psát. Pravda, v hotelu v Anuradhapuře jsem zapomněl kalhoty, přesněji džíny – a přitom mám v živé paměti, jak jsem si je pečlivě vkládal do kufru, pěkně jsem je složil na třetinky a uložil je tam, jako když maminka pokládá děťátko do kolébky. No a v Polonnaruwě už nebyly. Možná samy odešly, jako kalhotový Houdini se prolomily ze zazipovaného kufru, nevím, jaký vzaly osud. Kdo ví, co s nimi bude. Moje tělesné rozměry nepasují do sihnálských norem, a tudíž by se do nich vešli Sinhálci dva až tři. Třeba se jim v nich bude dobře běhat.

Poslední štaci jsme měli v Bentotě u moře, tam jsme se čtyři dny vzpamatovávali z namáhavého putování. Do hotelu jsme přijeli v deset v noci po osmihodinové cesty z vnitrozemí. Hotel poněkud neosobní, personál poněkud laxní, zkrátka, toto vše plus únava vyvolalo moji nelibost, takže jsem trochu pobíhal po recepci a máchal pěstičkami a hněval se.

Hněval jsem se tak moc, že se mi sama od sebe zapnula baterka, součást výbavy mého iPhonu. Měl jsme ji v zadní kapse, ano, nikoli džín, ale lehkých letních kalhot, takže světélko mi na zadku zářilo jak maják a já tam běhal jako rozzuřený svatojánský brouček.

Chudá to podgerovská žeň z tak dlouhého putování!

Jak to bylo s hadem

Když jsme s Ljubou přijeli na Srí Lanku, doznívaly tam lijáky. Řeky stouply a milion lidí přišlo o přístřeší. Záplavy se nevyhnuly ani starobylé Arunadhapuře, nejstaršímu královskému sídlu ostrova. V dešti jsme chodili po pozůstatcích starých chrámů – a v jednom jsme viděli svlečenou kůži z hada. Přes metr zdéli, kůže světle hnědá, tmavě kropenatá. Ještě toho dne jsme se byli podívat na chrám Ruwanwelisaya, brovský bílý bochník se špičkou nahoře, kolem kamenní sloni. A u slonů trávník.

Ten je podstatný pro celou příhodu. Protože zde jsme potkali tu kůži, světle hnědou tmavě kropenatou, znovu. Jenže tentokrát už nebyla dutá. Uvnitř byl had.

Když jsem na jezeře Baringo skoro zakopl o pětimetrového krokodýla, ještě jsem mu vyfotil oko. Tentokrát jsem už jen řadil zpátečku a tratil se tiše a nenápadně, jako vánek při západu slunce. Fotku tedy nemám a ptám se hadoznalců, co to mohlo být za potvoru? Na netu jsem od té doby viděl desítky různých hadů, ale všichni mají ty flíčky a skvrnky srovnané do ornamentů. Prý že to mohla být zmije řetízková, členka Velké hadi čtyřky Indie, nejnebezpečnější vrah subkontinentu. Ale ta má na zádíčkách kolečka, kdežto tohle byl prskánek.

Až ho příště uvidím, vyfotím si ho, ale chci, aby mezi námi bylo pětimilimetrové sklo.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena