Musím připustit, že si nemůžu na psí nepřízeň stěžovat. V sobotu jsme byli navštívit kamarády, mají pejska. Zájem z jeho strany byl veliký, hned při příchodu do domu. Měl jsem totiž na sobě kabát, v němž chodím do lesa. No a kdo chodí s pejsky do lesa, měl by mít v kapse něco zajímavého.

Málo platné, ty řeči o psím čichu nejsou jen tak plané. Stačí jedna zatoulaná granule někde pod podšívkou a máte psího kamaráda. Není to přátelství, pravda, nezištné. Zato je intenzivní a upřímné. Až do sežrání granule, pak to značně slábne. I když neopadne až na nulu, protože, kdo ví, třeba se v té kapse nějaká granule znovu narodí.

Za lepším

Gari i Nora mají odlišné priority. Nora chce být pořád s námi. Nejraději s oběma, když s jedním, tak s Ljubou, já jsem druhý v pořadí, když nejsme v dosahu, tak s Annou a Radkem. Být s někým, to je její základní zájem.

Gari chce být v pelechu, nejlépe něčím. Vrchol blaha nalézá v posteli, tam se dostane málokdy, jen vinou nepozornosti. Druhý v pořadí je pelech, cizí, tedy Nořin pelech. Teprve když je nejhůř, vezme zavděk svým vlastním pelíškem.
Večer přijdu do ložnice a Gari leží Noře v pelechu. Moc dobře ví, co bude následovat. Klidně a tiše jí říkám: Tak a nastává pořádek. Vstane a bez keců jde do svého pelíšku. Je klidná, neprotestuje. Ví, že se zítra opět do Nořina pelechu dostane. Aspoň na chvíli. Na chvíli, kdy bude blažená.

Kvílení

Večer sedím u počítače a píšu (kde jinde a co jiného) a slyším kvílení. Jdu se podívat. Nejen Gari, ale i Nora sedí před zavřenými dveřmi ložnice a obě se domáhají vstupu. Otevřu a pejskové hup do pelíšků.
Pak se vrátila Ljuba, byla večer cvičit taiči. Pejskové se ani nevybatolili z pelechu. Později Ljuba zkoumala krokoměr na svém mobilu. Nachodila s nimi dvanáct kilometrů – svých, koeficient psa je minimálně dvakrát, reálně… těžko odhadovat.
Pejskové do pelechu a panička jde do posilovny. No a já u počítače: tak to u nás vypadá.

Vyčurat a spát

Tenhle povel není zapsán v kynologických příručkách. U nás funguje perfektně, zvlášť v poslední době. Nora je připravena vyběhnout do zahrady kdykoli, a když už tam je, udělá, co je třeba. Gari nemá ráda zimu a večer obvykle vystrčí nos a zase ho zastrčí. K čurání večer v zimě vyžaduje doprovod. Vyžadovala. Teď už naprosto přesně ví, co tento povel, zkratkou VAS, znamená a jak si počínat.

Vyběhne, vyčurá se a zaběhne. Nora ještě chvilkou zkoumá křoviny. Pak se obě vrátí dovnitř, běží po schodech nahoru – ale už ne do pracovny, kde se povalovaly dosud, ale do ložnice, ke svým pelíškům.
VAS. Dobrou noc.

Mrzne

Třikrát hurá, mrzne! Včera večer jsem vypustil vodu ze zahradního vodovodu (světe, div se) a dnes ráno jsem pozoroval ryby v jezírku skrz ledovou zástěnu.
Včera jsem šel na procházku s pejsky a vrátil jsem se s koulemi bláta – další koule bláta jsem měl na botách. Kdybych byl psem, měl bych ze sebe legraci: aby pejskové nenašlapali v předsíni, musím vejít, projít předsíní do garáže, tu otevřít a vpustit pejsky dovnitř. V garáži máme koutek s vodovodem a hadicí. Jenže úhrnem mám na dvou botách víc bláta než naberou pejskové na osm malých tlapiček. Musím se tedy zout venku a ve fuseklích vejít – a abych si fusekle nenamočil, balancuju na prahu, ten je suchý. Což se mi ne vždy podaří.
Toto odpadá. Mrzne. Žádné bláto. Žádná hadice, žádné sprchování.
Jen zmrzlí pejskové.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena