Ne snad, že by na tom moc záleželo. Oni tam ti pejskové někde jsou, nikdy neodbíhají daleko, drží se kolem mě. Ale co je to platné, raději je vidím než nevidím. V mlze mi mizí, sotva projdeme vrátky.

Když jsme měli jenom Noru, koupil jsem jí svítící obojek. Ten vydržel asi tři procházky, tedy, abych upřesnil – vydržel na psím krku. Dopadlo to tak, že jsem viděl světélko a říkal jsem si, co ta Nora dělá, jak to, že se nehýbe? Ona se hýbala, ale jinde a obojek visek na větvičce trnkového keře.

Do mlhy žádný takový obojek nepřinese užitek. Zmizeli by psi, zmizela by světélka. Snad nějaký hučák nebo zvoneček. Ale co by to bylo platné? Zvonilo by to ze všech stran a ve výsledku bych jen věděl, že pejskové tady někde jsou.

Což vím i bez zvonečku.

Země zaslíbená, země zapovězená

Naše zahrádka má dvě části. Jedna je před domem, tedy do ulice a druhá za domem, o něco větší. Mezi nimi je z jedné strany plůtek s vrátky a z druhé jsou dřevěné dveře v úzkém průchodu.

Je to trochu paradoxní a zcela nezáměrné, nicméně stalo se: plánovaná rekonstrukce zahradního jezírka se neodehrála v době čtyřměsíčního sucha. Začala dva dny po začátku dešťů. Teď už zase neprší, ovšem trávník je rozbahněný od bot pobíhajících jezírkových pánů, kteří pobíhali a přenášeli metrákové kameny. Tudíž pejskům je vstup zapovězen i teď, kdy pánové odešli, jezírko má novou podobu a neprší. Zapovězen tuplem, protože Ljuba natřela dřevěnou terasu konzervačním olejem.

Pejskové samozřejmě smějí na přední zahradu. Mají stejné smýšlení jako my, lidé: smíme na přední zahradu, ale na té zadní zahradě je to mnohem lepší. Takže místo aby běhali po přední zahradě, sedí u prosklených dveří a toužebně koukají do zadní zahrady.

Však se dočkáte. Ale až začne pořádně mrznout.

Psí zkoušky

Ne snad, že by naši pejskové podstoupili zkoušky! To já se byl jenom podívat na to, jak takové zkoušky vypadají. Před lety, když jsme ještě měl Barta, chodíval jsem s ním na cvičák a tam byly zkoušky něco jako meta, jako konečný cíl všech snah. Má snaha byla tehdy jiná, chtěl jsem to zařídit, aby se Bart nechtěl rvát. Jenže dopadlo to jinak, on měl rvaní jako metu, jako cíl všech svých snah.

Byl jsem tedy se podívat na takové zkoušky. Přijel pan zkušební komisař, pejskové kmitali sem a tam a komisař zkoumal, zdali jim nepohasíná jiskra nadšení v oku. Taky mě zaujalo, že při zkoušce je pán nesmí na správně vykonaný cvik chválit, natož aby jim dal pamlsek. Takže pejsek kmitá, dělá všechno správně a kouká po svém pánovi, kdy ho pochválí a ono nic. Takže mu pohasne jiskra v oku a myslí si, že něco pokazil.

A hned jsou body dole.
Já to nekritizuju, naopak, obdivuju. Všechny – pejsky, jejich pány i pana komisaře.

Zase ta tlapka

Nora zase nosí fusekli na levé zadní tlapce. Rána na prstíku se už zacelila, jenže najednou, zase ji začala lízat, asi ji noha svědila, a jsme na tom skoro stejně. Je to pěkná otrava pro ni i pro nás.

Navíc se vyskytla záhada: krvavé skvrny v předsíni. Prohlédl jsem Noru, žádná krev (ta rána je v podstatě zacelená, rozhodně není otevřená), taky jsem prozkoumal Gari – obě prohlídky bezvýsledné. Žádná otevřená rána. Jestli vás napadlo, že jsou to fenky a tak dál, pak podotknu, že toto v úvahu nepřipadá. Takže nezbývá než dál pozorovat, podlahu i psy.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena