Nevšiml bych si toho, kdyby Nora nezačala trojčit. Chovala se, jak to dělával nebožtík Gordon s ježkem. Moc rád by si s ním pohrál, jenže píchal ho do tlapek. Ta věc taky měla na sobě ostny. Opravdu nevím, co to je, leželo to na chodníku a Nora kolem toho skákala indiánský tanec. Dokonce jsem chvilku uvažoval o tom, zdali to přece jenom není malý ježeček (na procházku nenosím brejle a bez nich vypadá všechno stejně). Jenomže se to nehýbalo, to zaprvé, a Garinka to ignorovala.

Pokračoval jsem v cestě a nechal tu věc být. Až teď, když večer píšu Hyenu, mě napadá: co když to byl opravdu ET a já přišel o příležitost vstoupit do dějin jako účastník Kontaktu, po boku Nejslavnějšího Psa Planety?
Tak jsem to aspoň vyfotil, fotku mám v mobilu, pokud by se ukázalo, že je to ET.

Strýc Podger jde do kina

Už dlouho jsem tu neměl žádnou podgerovskou historku – Podger, to je postava z klasiky, z Jerome Klapka Jerome, strýc Podger, mistr zmatku.

Přitom jsem to měl naplánováno, že sám Mossad by to nenaplánoval líp. Situace: Ljuba večer hrála, já měl dva zástoje ve městě: musel jsem odevzdat do Portheimky na výstavu Múzy dětem fotku Ljuby (ne že by na ní byla vyfocená, ale že ji vyfotila ona) v 15.30. Měl jsme půl hodiny na přejezd k mistru Kociánovi, který bude pro Albatros dělat digest – comics Vernova románu Cesta kolem světa za 80 dní podle mého scénáře. Dojezd: 16.00, odhad jednání 30 minut, vše jasno dopředu, zbývá doladit detaily. Koupil jsem si do kina přes internet lístky do Cinema City na Příchozí, to je ten film o Jinoplanetnících, co přiletí na Zemi. Jednání u pana Kociána skončilo dle předpokladu, jediný zádrhel – zapomněl jsem si brejle, voláno Kociánovi, on sjel s brejlemi ze třetího patra zhruba ve stejnou dobu, co jsem se stačil vrátit od auta ke dveřím domu. Klaplo to dokonale. Nastavil jsem si GPS Waze na Nový Smíchov, bylo jasné, že přijedu 3 minuty před začátkem představení a všechno stihnu. Projel jsem podvečerní Prahou bez problému, poslední červený semafor mě dělil od Nového Smíchova a to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem si po internetu koupil lístek do Cinema City Zličín.

Čí je čepička

Příroda spí a stejně je na tom naše zahrada. Ochranný Buddha dostal rituální čepičku – to se tak v Japonsku dělá. Pravda, nechal jsem ho pár dní na mrazu a čepičku jsem mu nasadil až v neděli. No a v pondělí si toho všimla Nora.

Ona totiž ta čepička patřila původně méďovi a méďa je jeden z plyšáků našich pejsků. Svým způsobem patří ta čepička půl na půl jim oběma. Gari, jak se ukázalo, kašle na Buddhu a na čepičku a na zimu a na zahradu a nejraději je doma u kamen. Ne tak Nora. Ta má ráda tradice a pořádek a nesnáší změny a tím hůř, když se jí ty změny týkají.

Mohl bych jí stokrát vysvětlovat, že já taky dbám na tradice a že čepička patří k japonské tradici.
Jenže jak bych jí vysvětlil, co je to japonská tradice? A co má japonská tradice co společného s tím, že jsem sebral jejímu méďovi jeho čepičku?

Dej sem tu čepičku!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena