Hodně foukalo, vítr v lese nalámal spoustu suchých větví. Při procházkách s pejsky je nosím domů a opírám o stěnu před garáží, ba i autem jsem si pro ně zajel. Vysušené větve skvěle hoří v krbu. Postupně se z větví stala malá barikáda, a tak jsme se do nich s Ljubou pustili, pěkně v podvečer, s motorovou pilou.

Pejsek a motorová pila? Rozdíl v přístupu je u Nory a Gari zásadní. U Nory jde doslova o odstup. Nemusím bejt u všeho, a musím připustit, že takový postoj vítám. Zato Gari je na motorovku nesmírně zvědavá.

Já se tomu nedivím. Běžící motorová pila, to je v naší domácnosti jeden z mála objektů, který ještě nevzala do zubů.
Vynasnažím se, aby při tom zůstalo.

Jak se Gari (Nora) ztratila (a naopak)

Gari a Nora jsou snadno rozeznatelné. Především Nora je hnědobílá, kdežto Gari je černobílá. To je zásadní rozeznávací znak a během dne mi slouží k základní orientaci. V noci je to horší. V noci je stejná nejen každá kočka, ale i každý pes. Rozeznat Gari od Nory ve světle pouličních lamp není snadné a podle barvy to nedokážete.

Podstatný rozeznávací znak je rozložení jejich skvrn. Pravda, Nora má na sobě skvrnu nápadně připomínající jablko firmy Apple, kdežto jedna skvrna na zadku Gari vypadá jako čtyřlístek Alfy Romeo. Ale tohle je příliš jemné rozlišení. I velmi nepozorným zrakem ale rozeznáte jejich zadky: Nora má velký flek na zadku, kdežto Garinka ho má skoro bílý. To jsou markantní rozdíly a jsou vidět i v noci.

Takže jdeme v noci, ppo ulicích našeho zvolského Šmoulova a vidím: tady běží Nora (tmavý zadek), tady Gari (bílý zadek.
Najednou vidím jen jednu. Kdo je to? Tmavý zadek. Nora. Kde je ale Gari? Rozhlížím se, pak se zrakem vrátím v bílé věci přede mnou a ona má bílý zadek. Takže je to Gari. Kam se ale vypařila Nora?

Našly bestie kost a popadly ji společně, tlamu vedle tlamu. A byly ke mně levobokem, respektive pravobokem.
Co ještě si na mě vymyslej?

Perpetuum mobile

Nora se už mnohokrát probíhala po Keltském parku v Dolních Břežanech. Dnes jsem tam vzal obě, jak Noru, tak Gari. Dopoledne bylo snesitelně, dokonce vyšlo sluníčko a pejskové tam běhali po trávníku po břehu rybníka a radovali se, že už je jaro za obzorem. Oni si doma na zahradě nevšimli, ale já si všiml moc dobře, že už kvete vilín!

Běhali a každý popadl do tlamy větvičku. Bylo z toho jakési perpetuum mobile. Gari chtěla sebrat Noře větvičku a Nora ji chtěla vyrvat Gari, jenže to nešlo, protože měla každá svoji větvičku.

To, že nakonec přestaly běhat a dopravil jsem je domů a teď je večer a podřimují mi u nohou, to je další důkaz, že perpetuum mobile nefunguje.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena