„Tak nám začala druhá vlna koronavirové epidemie,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Nebo možná je to tak, že ta první nikdy neskončila,“ dodala poctivě na rozdíl od naší vlády, která se snaží neříkat nic a jen doufá, že když zavře oči, zastaví tím čas až do podzimních voleb. Vládní postoj a její ne/činnost na všech možných platformách už ovšem probírá tolik erudovaných lidí, že se mi k tomu ani nechce nic dalšího psát.

V posledním prázdninovém týdnu jsem tu měla vnoučata předškoláky, a přestože vláda zrovna odvolala to, co předtím vyhlásila, ušila jsem jim prozíravě pár nových roušek. Jiný typ, pohodlnější než byly ty jarní, s gumičkami za uši. A protože se situace stále zhoršuje, našila jsem další roušky na střídání pro školáky malé i pro ty větší. Gumičky budeme navlékat na míru teď o víkendu, až děti přijedou. To je velká změna oproti jarní vlně, kdy u nás vnoučata nebyla víc než tři měsíce. Zprávy z Itálie byly tehdy alarmující, nikdo nevěděl, co virus dokáže a zda nebude mutovat, a tak jsme se rozhodli setkávání s vnoučaty dočasně omezit ještě dřív, než to bylo vládou nařízeno.

Teď jsme v tomto ohledu s Vaškem méně striktní. Méně ostražití a méně opatrní, dalo by se říct. Nevíme jistě, zda děláme dobře, zda je to správné. Kdo ale vůbec může posoudit, co je a není správné, protože úhlů pohledu na každou věc je tolik, kolik je na světě lidí. Protože tady na vesnici žiju v dobrovolné osobní izolaci, usuzuji tak zejména podle přátel, které mám na facebooku. Prolíná se mi v nich svět zvířetníkový, patchworkový, firewalkingový, umělecký a světy další, s těmito spřízněné. A mezi mými přáteli se nacházejí jak zastánci bezpečnostních opatření, tak ti, kteří roušky a různá omezení považují div ne za sprostá slova.

Já jako obvykle ve svých názorech plavu někde uprostřed. Snažím se vyhodnocovat míru rizika a minimalizovat pobyt v uzavřených prostorách, ve kterých se pohybuje víc lidí. Ale nakoupit si dojet musím a k doktorům také. Vzhledem k výše zmíněné dobrovolné několikaleté izolaci v tomto ohledu už nic moc omezovat nemohu. Dvě plánované podzimní návštěvy u kamarádek se doufám uskuteční a vnoučata se u nás i nadále budou vyskytovat každý měsíc. Pokud někdo z nás neonemocní nebo nebude v karanténě, což se nedá nikdy vyloučit.

Možná někomu bude mé chování připadat nerozumné a rizikové, stejně jako mně připadaly nerozumné a rizikové letní dovolené u moře, na které se vydalo spousta lidí, kterým jarní omezení už připadala nesnesitelná. Jedna moje přítelkyně mi v této souvislosti psala „přece se nenecháme omezovat, přece nepřestaneme žít“.

Přemýšlím nad tím. Přestat žít, abychom mohli žít. Přestat žít, aby oni mohli žít. Zní to tísnivě. Přestat dočasně žít, abychom my všichni mohli žít zní už přijatelněji, ovšem jen do té chvíle, než si uvědomíme, jak proměnlivá může být jednotka dočasnosti. Nicméně v tuto chvíli, kdy jsme v tom po uši, se to jeví jako nejrozumnější opatření. Když přidáme nějaké ty pardony. Jaké budou, to už je na každém z nás. Ale čím menší ty pardony budou, tím méně snad bude nakažených a nemocných.

Minimálně si dejme roušky za uši všude tam, kde je hodně lidí a málo vzduchu. Ať za ty uši nedostaneme. I s vědomím, že za ně možná stejně dostaneme.

Až po uši

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/