Před pár dny se mě ptala má sestřenice Svatava, zda zahrada, když už je tak založená, jako ji mám já, dá hodně práce. Zrovna jsme spolu ležely v bazénu na její zahradě, pod zády strčenu vodní nudli, což je podivuhodný název pro pěnovou nadlehčovací jitrnici, slunce hřálo, naši muži sledovali fotbal před večerním hudebním vystoupením v hospodě a svět neměl chybu. Snad proto jsem bez přemýšlení odpověděla, že nedá práci téměř žádnou, jen se musí zalévat, a to že je u nás trochu komplikované. Když jsem se vrátila domů a na svém oblíbeném křesílku v zahradě střídavě dělala zen a střídavě z něj odbíhala, abych tu něco udloubla, tu něco narovnala a tu si něco odkrokovala, uvědomila jsem si, že bych své sestřenici měla odpovědět znovu, a tentokrát popravdě.

Nuže tedy, milá Sváťo, předně by stálo za to zvážit, zda a jaký přínos by zahrada mého typu pro tebe mohla mít. Já mám zahradu za bytovkou, malou a protáhlou, původně zcela prázdnou, tvá zahrada rozlehle obklopuje dům, je v ní spousta starých stromů, ovocných keřů a její součástí je okolní zeleň a výhled do krajiny. Malá zahrada vyžaduje úpravnost, někdy až na hranici formálnosti, jinak vypadá jako zarostlý dvorek či zanedbaná proluka. Pro mou rozpolcenou osobnost to znamená neustálý vnitřní boj. Ta část, jíž není žádný organizační systém dost dokonalý a podrobný, mě nutí vytvářet různě zaměřená zákoutí a posezení, zatímco má bohémská, hipísácká a přírodně zaměřená část mého já touží po vzrostlých stromech a lánech ve větru se vlnících luk, běžících až k dalekému obzoru. Výsledkem tohoto zápasu, probíhajícího loni, je pro letošní rok maličká loučka u pergoly, již naši přátelé ohodnotili lakonickým pojmenováním „rumištní výsadba“. O mnoho lépe jsem nedopadla ani s rozlehlejším lučním pruhem louky před domem, kdy se mě náš soused s nevinným pohledem ptal, zdali ta drahá luční směs obsahovala opravdu tolik semen bodláčí.

Abych se ale vrátila k tvému dotazu. Myslím, moje milá sestřenko, že tvá zahrada je přesně taková, jakou potřebuješ. Přináší ti ovoce, které využiješ do svých báječných buchet, koláčů i dortů. A je tam spousta místa pro tvou stále se rozrůstající družnou rodinu, pro všechny ty velké i malé děti a psy, kteří se na ní stále pohybují. Když jsi nás zvala k vám domů, říkala jsi, že u vás tento víkend nikdo nebude. Ale mám pocit, že jsi to řekla stejně bezmyšlenkovitě, jako jsem já mluvila o práci na zahradě. Nikdo v tvém pojetí znamená, že se na verandě dívá na fotbal několik sousedů, že se u vás jen tak sejde polovina tvých dětí s partnery a se svými dětmi, že neustále někdo přináší, připravuje a konzumuje nějaké jídlo a pití, bazén je plný dětí a zahradou probíhají nejméně dva psi, o kočkách nemluvě. Bylo to krásné, milé a svobodné a jakékoli jiné uspořádání a výsadba, již by bylo třeba chránit, by tuto příjemnou pohodu rozhodně narušila. A tobě by uspořádaná zahrada ubírala čas a sílu, Sváťo. Protože zahradu je třeba milovat, mít v ní svou duši, stejně jako ty máš třeba v pečení či v pomoci bližním.

Myslela jsem si (ale popravdě jsem tomu sama nevěřila) loni na podzim, že je tak nějak všechno usazeno a že budu letos jen sledovat, jak se moje zahrada mění s postupujícím rokem. Nevydrželo mi to dlouho. Jsou místa, kde si říkám dobrý to je, ale některé pasáže ne a ne být dokonalé. Už vymýšlím, co za změny přijdou na podzim; naštěstí se jedná spíš o dosazování než přesazování, jako tomu bylo v uplynulých letech. Taky musím vymyslet, co s tou loučkou. No a k tomu si připočítej plevel, který je třeba stále vytrhávat, protože se objevuje stále a velmi svižně. Není to jen plevel, jenž se rok co rok líhne v půdě sám od sebe, ale jako důsledek zimního krmení ptáků mi v pergole, mezi kameny na čarověníkovém kopečku a dalších vybraných místech vyrůstají slunečnice, řepka a spousta dalších rostlinek v množství rozhodně větším než malém. No a v neposlední řadě je třeba také myslet na všeliké breberky, slizouny a podzemníky, kteří se domnívají, že zahrada je tu jen pro ně, a kudy lezou, plazí se a hrabou, tudy škodí. Snažím se v sobě na svém zenovém křesílku podle zásad Budhy, Ježíše a permakultury najít v sobě lásku a shovívavost k vší té havěti, ale nutno přiznat, že se mi to nedaří, zvláště když vím, že všichni mají k neomezené dispozici vedlejší velký neobývaný pozemek.

Takže abych to nějak ukončila, milá Sváťo. Jestli máš nutkání a víš, že budeš sice hudrat na bolavé ruce i záda a na otlačená kolena, ale budeš chodit ze zahrady s blaženým výrazem ve tváři, jestli radši budeš chodit v jedněch kalhotách do jejich roztrhání, aby sis mohla koupit nové rostliny, a jestli se ti budou o tvé zahradě zdát krásné sny ve dne i v noci, tak do toho jdi. Dostane se ti takové míry štěstí a blaženosti, jaké jsi ještě nikdy nezažila.

Ale jestli to nutkání nemáš, nech to být. Tvá zahrada je báječná, jak je, a každému je v ní dobře.

Zuzanka od sousedů na mém pruhu loučky, sedí na poklopu přístupu k obecnímu odpadu

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/