Klokánie je velká země, jen o trošku menší než celá Evropa až po Ural, avšak většina obyvatel žije na relativně úzkém pruhu země u pobřeží okolních oceánů. Vnitrozemí kontinentu je charakteru převážně pouštního, a když ne, tak charakteru stepního, kde roste jen sporá a řídká tráva. Přesto zde jsou velké dobytčí anebo ovčí stanice, jak se zde nazývají ranče. Rozlohou jsou některé větší než menší evropské státy, jako Lucembursko nebo Belgie. To proto, aby se uživila jedna kráva, je třeba velké rozlohy, jako třeba 20 hektarů na krávu.

Tyto dobytčí stanice jsou zpravidla od civilizace dosti daleko, jde o stovky kilometrů, a tak taková stanice musí být v mnoha ohledech soběstačná a její posádka musí mít zvláštní kvality jak fyzické, tak i mentální, a umět si poradit se vším, co se namane. Pro případy nouze je zpravidla u každé stanice prašná runway pro malá letadla, v přístřešku letadýlko anebo helikoptéra. Historicky byli v těchto podmínkách základním dopravním prostředkem koníci. Ať už k práci, shánění dobytka anebo na cestu do civilizace. Osedlat si koníka a v sedle pak strávit několik dnů bývalo zcela normální. Toto je dnes nahrazováno motorovými čtyřkolkami, malými náklaďáčky nebo helikoptérami, kterými se dobytek shání z rozlehlých pastvin do ohrad.

Pro lidi, kteří takto žijí ve vnitrozemí, tedy na „outbacku“, zde každé dva měsíce vychází časopis Outback. V tomto jsou články a fotky, které se zabývají tématikou specificky dobytkářskou, respektive farmářskou a vším, co je s tím spojeno. Ve vydání ze září 2015 je krátké povídání a hlavně obrazová reportáž, o které si myslím, že by mohla čtenáře Zvířetníku zajímat, a tak jsem se rozhodl, že to celé volně převyprávím do češtiny.

Autorka jak reportáže, tak i fotografií je Jessica Owers. V Klokánii jsou oblíbeny dálkové – vytrvalostní jízdy na koních. Chce to jezdce i koně zvláštního ražení a účastníci těchto jízd se povětšinou rekrutují právě z outbacku. Snad nejznámější a nejprestižnější z těchto jízd je každoroční „Tom Quilty Gold Cup“. Loni, počátkem června o dlouhém víkendu, se jel už jeho padesátý ročník a tak mezi soutěžícími byl velký zájem. Tento se konal tam, kde byl v roce 1966 započat, a to nedaleko osady Wisemans Ferry, co leží na severozápadním okraji Sydney.

Tuto vytrvalostní soutěž založil známý dobytkář Tom Quilty, který ve své době byl nejen úspěšný dobytkář vlastnící a spravující pastviny o rozloze více než 18 000 km čtverečních, ale i filantrop a lidový básník. Příprava této již padesáté soutěže trvala dobrovolníkům celé tři roky. Celkem se přihlásilo a zúčastnilo 342 soutěžních dvojic, kůň a jezdec. V této náročné soutěži jelo jako soutěžících 215 jezdců, ostatní jeli mimo soutěž jen jako účastníci – video je zde.

Ovšem lidiček bylo v campu u startu a cíle nejméně 4x tolik. Jeden tým čítá nejméně jednoho jezdce a koně + jednoho podkoního, co se stará hlavně o koně a někdy po soutěži i o jezdce.

Studené ráno v koňáckém campu u startu soutěže

Bývá však dobrým zvykem, že těch podkoních je v týmu více. Camp pro všechny se rozprostíral na rozlehlých loukách v hlubokém údolí na březích řeky Hawkesbury, zde jako Dunaj ve Vídni široké. Mrazivý zimní vzduch byl večer a brzy zrána prohřát kamarádstvím a vzájemnou láskou mezi lidmi i koňmi, voněl nezaměnitelným koňským odérem a krajinou se neslo podupávání a ržání koní. Koňácký ráj na zemi.

V poslední třetině soutěže

V campu najdete celé rodiny včetně batolat v peřinách a překvapivě mnoho seniorů i přes 80 let starých. Ti mladí, tím myslím pod 80, jsou aktivně zapojeni a soutěže se zúčastňují, vedle mladých mamin, kterým kojence hlídají kamarádi anebo manželé v táboře. Všecko to tam je taková velká koňácká rodina.

O co jde. Ujet za méně než 24 hodin 100 mil, tedy 160 km obtížným terénem. Hodnotí se nejen čas, ale i zdravotní stav koně v cíli. Kůň i jezdec musí být po ukončení soutěže bez úrazů a v perfektním zdravotním stavu. Však také je za tímto účelem zřízena zvláštní trofej, pojmenovaná po Pat Salter. Tuto získává kůň s jezdcem, co dorazí do cíle v první desítce v co nejlepší kondici a zdravotním stavu. O kontrolu tohoto se zde stará celý šik veterinářů.

Někdy je třeba koni odlehčit

Takže během soutěže není vzácné vidět jezdce klusat vedle svého koně, zvláště ve strmém kamenitém terénu, aby koník příliš netrpěl. Jde o spolupráci, kterou si musí jezdec s koněm vypěstovat. O tuto věhlasnou soutěž byl loni velký zájem. Přihlásili se nejen jezdci ze všech států a teritorií Austrálie, ale i z Nového Zélandu, Japonska, Jižní Afriky, Kanady a USA. Takže to byla ve své kategorii mezinárodní událost světového významu.

Padesátou soutěž vyhrál Ben Hudson z městečka Mudgee v NSW na koni Captain Braveheart. Do cíle dojel za 10 hodin, 16 minut a 34 vteřin.

Takže vážení, kdo jste kdy seděl či seděla v sedle non stop třeba jen 3 hodinky a ujel terénem takto třeba 20 km, tak před tímto výkonem nejen smeknete, ale i koně i jezdce patřičně oceníte. Však také každý účastník, který jízdu úspěšně dokončí, i bez ohledu na čas, obdrží vysoce ceněnou přezku na opasek. Tato má každý rok jiný vzhled a tak se neokouká.

Psáno 08. 02. 2016.

Fotografie: Jessica Owers. Můžete si je prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.