Na začátku února byl Chris vyslán na tři týdny pracovně do Holandska. Ze tří týdnů se staly tři měsíce, a protože jsem měla v sobotu 21. března narozeniny, a dokonce se mi poštěstilo dostat čtyři dny volna v práci, tak jsem se za ním vydala.

Letěla jsem z maličkého letiště v Southendu, kde je jeden let každou hodinu, takže cesta proběhla bez obvyklé paniky, že nevím kam mám jít a co dělat, jako když létám z Heathrow nebo Gatwicku. Na letišti Schiphol jsem byla za 50 minut, kde na mě čekal Chris, a rovnou odtamtud jezdí přímý vlak to města Hilversum, které je asi 30 km od Amsterdamu.

Wikipedie říká, že Hilversum byl povýšený na město 21. března 1424, takže jsme měli výročí ve stejný den; ale v současné době je známé především jako centrum televize a rádia. Je tam koncentrováno hodně televizních a rozhlasových společností, a manžela tam vyslala televizní společnost, pro kterou pracuje v Anglii. Měli jsme na weekend malý byteček v krásném starém domě, který patřil hotelu, pět minut chůze od vlakové stanice.

Hilversum, centrum

Cestou z Amsterdamu se mi zdálo, že je Holandsko docela zanedbané, z vlaku bylo vidět všude graffiti, v zahrádkách u domku se povalovalo kdeco, ale nakonec ve městě samotném bylo pěkně. Všude plno stromů, staré dlážděné ulice, samozřejmě cyklostezky; tolik kol jsem neviděla za celý svůj život dohromady.

Stanice byla ve středu města a vedle ní velké tržiště, kde se třikrát týdně prodávají farmářské a domácí produkty, květiny, ovoce, zelenina, ryby, a bylo mi docela líto, že tam jsem jenom na dva dny a nemá cenu nic z lákavé nabídky nakupovat. Najedli jsme se v indické restauraci a šli do hajan, protože nás v sobotu čekal Amsterdam.

Jméno prý pochází ze starého Amstelredamme, čili přehrada na řece Amstel, a jako světové velkoměsto asi patří mezi ty nejmenší; žije tam tak 800 000 lidí. Do Amsterdam Centraal jsme dorazili před jedenáctou, zase přímým vlakem z Hilversum, který projíždí i letištěm. Stanice je to krásná a impozantní, postavená před 130 lety stejným architektem jako Rijkmuseum.

Kvůli lijáku s vichřici jsme zavrhli radu si pronajmout kolo a koupili jsme si celodenní lístky na turistický autobus, a kryté čluny se skleněným stropem, které jezdí tři různé okruhy po amsterdamských kanálech. Má to tu výhodu, že člověk vidí o hodně víc, než by kdy zvládl projít, je to s výkladem a na zajímavých zastávkách se dá vyskočit a zkoumat okolí pěšky.

První zastávka, na které jsme vystoupili, byl dům Anny Frank, který chtěl vidět Chris. Bohužel, obhlédli jsme dlouhatánskou frontu sahající až do vedlejší uličky, a naskočili zpátky do člunu. Plavba po kanálech byla zajímavá, líbily se mi staré domy s neobvyklým architektonickym prvkem. Průčelí domů jsou skosená, naklání se nad kanály, a pod střechou má každý dům kladku. Pozůstatek kupecké minulosti města a úzkých schodišť; zboží se tahalo domů na lanech přehozených přes kladku, a v dnešní době se používají při stěhování nábytku.

Další zajímavost života ve městě plném vody jsou kovová zábradlí asi 15 cm nízká, která lemují kanály, protože hasiči prý měli dost vytahování aut z vody. Slyšela jsem, že lidé Amsterdam často přirovnávají k Benátkám, ale mně to přišlo dost rozdílné. V Amsterdamu jsou kanály postavené úmyslně a stavy vody pečlivě regulované, vedou prostředkem ulice, po obou stranách jsou cesty a chodníky. V Benátkách je ale jenom ten kanál namísto ulice, z domovních dveří se skáče rovnou do člunu, protože domy byly vystavené na maličkých ostrůvkách.

Po dalších 15 minutách plavby jsme vystoupili v muzejní čtvrti, protože jsem chtěla navštívit možná Rijkmuseum a rozhodně van Gogh museum. Stavby to byly moc pěkné, ale zase jsme narazili na neuvěřitelné fronty. To jsem viděla jenom dvakrát v životě, když jsme čekali ve frontě do Eiffelovy věže a na Empire Státě Building. Tam ale fronty pěkně rychle odsýpaly, zatímco v Amsterdamu neodsýpalo nic.

O tu frontu do van Gogh musea jsme se i pokusili, protože jsem opravdu moc chtěla jít, ale po půl hodině jsme odhadli, že je tak na tři hodiny, a vzdali jsme to, potom co jsme si všimli, že ta fronta, co v ní stojíme, je na lístky, a po zakoupení lístku si jdou lidé stoupnout do fronty stejne délky z opačné strany, a čekají na vpuštění. Chris mě sice utěšoval slovy „stejně maloval mizerně a ještě si uříznul vlastní ucho’’, ale i tak mi to bylo líto.

Amsterdam, Red Light District

Jako další krok jsme si dali oběd a naskočili na turistický autobus do Red Light District, což je ta známá vykřičená ctrvt, kde se volně v kavárnách prodává marihuana i leccos jiného. Je to taky jedna z nejstarších části Amsterdamu a půl hodiny jsme chodili po dlážděných uzoučkých uličkách, to na starých městech miluju, i když i tam bylo místama po zdech graffiti. Nakonec nás ale všudypřítomný hustý pach marihuany prolínající se vzduchem odtamtud vyhnal. Fakt se to nedalo vydržet.

Nasedli jsme zase na autobus a projeli celý okruh kolem vnitřního města, a kolem šesté hodiny večer jsme skončili zpátky naproti Amsterdam Centraal. Určitě tam toho bylo o dost víc k vidění, ale byli jsme unaveni po celém týdnu v práci, z cestování, a zmrzlí z neustálého deště a větru, tak jsme se vydali zpátky do Hilversum.

V neděli ráno nás probudil zvon kostela vedle hotelu, tak jsme se relativně brzo vydali do slunečného, i když studeného dne na výlet do Utrechtu. Utrecht je prý čtvrté největší město v Holandsku, a Utrecht Centraal je druhá největší stanice po Amsterdam Centraal, jak praví zase Wikipedie; a je to moc pěkné univerzitní městečko. Líbilo se nám tam moc. Pomalu jsme se procházeli kolem kanálu a starou ctvtrti, kde nejezdí žádná auta, až jsme došli k dominantě města, což je katedrála s vysokou věží. Postavena byla myslím začátkem 14. století a věž je vidět z dálky kdekoli ve městě, a je tam je povolený přístup.

V Utrechtu

Kousek od katedrály v jedné pěkné uličce pod městskou branou jsme si dali báječný oběd v řecké restauraci, i trochu ouza jsme si vypili a díky příjemné atmosféře poseděli déle, než jsme plánovali, tak jsme se nakonec podívali jenom dovnitř katedraly, ale věž jsme si nechali až na příště. Chris se totiž chtěl podívat do železničního musea, asi půl hodiny chůze od katedrály, Spoorwegmuseum, a opravdu to stálo za to.

Museum je v bývalé železniční stanici, nádherná stará budova, vysoké stropy, dlážděna podlaha, v květináčích palmové stromy, dřevěná okýnka na koupi lístku. Nejenom pěkná kolekce vagónů a lokomotiv ze všech dob, ale i moc pěkné atrakce a zajímavé exponáty. Třeba krásný model v životní velikosti malé uličky v Liverpool, kde vznikla první lokomotiva prodána Holandsku; a model první železniční stanice v Holandsku. Dále se mi moc líbily vagóny a exponáty z Orient Expressu - jak slyším tato dvě slova, fantasie začne utíkat nadivoko, a už se vidím ve večerních šatech, jak elegantně posedávám v jídelním vagónu s cigaretou ve špičce, a průvodce hlásá „příští stanice Sofie’’...

A tím skončil nás výlet do Utrechtu a můj weekend v Holandsku. Nožky byly tak uchozené, že jsem se jen stěží dovlekla zpátky na Utrecht Centraal, v Hilversum jsme se najedli v dobré orientální restauraci se zajímavým konceptem; mají tam stoly plné nakrájených čerstvých ingrediencí, různé zeleniny, kousky masa, ryb, mořských plodů, člověk si naskládá na malé talířky, co se mu líbí, a před očima to opečou na woku a naservírují. V pondělí ráno mě Chris zavezl vlakem na letiště, abych se neztratila, je to tam obrovské, tak počkal, až mě odbaví, zavedl mě až do odletové haly, v Southendu mě zase vyzvedl tchán, a za hodinu jsem byla zpátky doma plná zážitků.

Utrecht

Foto z archivu autorky a Wikipedie.