Bydlíme úžasně - v zimě tu fungují jen řádné snobárny. Z restaurace je nádherný výhled na skoro úplně zamrzlé jezero i na ten volný kousek, kde plavou labutě. A naproti na vrch Borný, tam bychom se zítra rádi podívali, ale teď už asi bude třeba jít spát. Připojení na net je jen v přízemí, v restauraci. Číšník se přišel zeptat, jestli si ještě budeme přát ... prostě už chce jít domů. "Víte, jste tu už sami." Když bylo nejvíc nabito, byli tu kromě nás ještě dva němečtí důchodci.

Hm, ráno jsem vzhůru už v pět, asi abych si tu dovolenou užila. Akorát že snídaně je až od osmi... Když jsem konečně vyheverovala z hotelu přednostu, bylo půl desáté. Bylo mi dost těžko. Umím se najíst do zásoby a přesně to jsem předvedla. Okruh kolem Mácháče je asi patnáctikilometrový, po sněhu docela dost. A hospody otevřou až tak za čtvrt roku.

Celou noc pršelo, teď chvílemi taky. Je dost teplo, hodně sněhu potálo, po cestě se místy valí tolik vody, až se nakonec vracíme a potupně jdeme po silnici. Co mě fascinuje, viděli jsme několik (no, tři) komárů!! Chápete to? Na konci února, podle teploměru šest nad nulou...

Kolem jezera je cesta moc hezká a úplně opuštěná. Potkáváme dost stop lesní zvěře, zato vůbec žádné lidské. Občas jsou někde vyjeté koleje od aut. Sněhu je různě, někde (na jižní stráni před koncem cesty) jen výjimečně flek. Většinou aspoň pět, většinou tak deset, občas i víc cm. Zcela rozbředlého...

Břehyňský tybník je krásně celý zamrzlý. Mácháč už dnes mnohem méně, kontrolujeme maličké ostrůvky a motíme se po břehu, resp. daleko za linií břehu - rybník dobře o půl metru vypustili, takže chodíme pískem nebo sněhem k vodě nebo ledu. U Starých Splavů jsou místo povlovného sbřehu nádherné pískovcové skály.

Ještě v poledne je mi těžko, odpoledne docházíme do Starých Splavů, konečně, bolí mě záda... a přednosta si v hospodě dává polívku. Já tedy grog :-)

Je sobota ráno. Celý včerejší večer jsme probírali, jestli se vydáme na hradčanské letiště, v zimě by to mohlo vypadat zajímavě a ta cesta by taky nemusela být marná. Našich úvah jsme neušetřili ani personál hotelu - teda někteří z nás, já se s cizejma nebavím, že. Hmmm - viz teta Kateřina (kolik děr, tolik syslů...). On ten výlet má jednu chybu.

Jedna cesta má tak 12 km, lesem, roklemi, blíže neurčené sněhové podmínky. Čili máme obavu, že bychom to nemuseli zvládnout. Jedna cesta by se dala udělat autobusem, ale ten ranní směrem tam znamená vyrazit bez snídaně (jídlo na místě je velmi nejisté), ten odpolední zpt zase jede tak brzo, že si nejsme jisti, jestli bychom na něj došli včas...

Takže vstáváme pro jistotu dřív, prší a mlha je taková, že z jídelny není vidět ani na vodu. Tak to bychom měli. Zvolna luxusně pojíme, přednosta shlédne motoristický magazín a cca v deset líně vyrážíme. Vymyslelei jsme si rokle západně od St. Splavů, ne že by to byl snazší terén (tento předpoklad se bohatě potvrdil), ale je to jen asi 1O km okruh. Zjišťujeme, že je tu odost víc sněhu a že je jaksi zachovalejší...

Po rovině a do mírnéhokopce se jde docela dobře. Šplhání roklí pod "střešním" ůhlem jde o dost hůř klouže to, potvora. Když nahoře na rozcestí máme možnost jít zajímavou nebo pohodlnou cestou, volíme jasně pohodlí. Trvá relativně dlouho, až poslední kilometr jdeme dílem dobrovolně vodou (v zimních botách je nám sice vedro, ale vodu nepustily), dílem kloužeme a klopýtáme sněhem různého stupně rozbředlosti.

Vycházíme mokří a zabahnění asi padesát metrů od místa, kde jsme se před třemi hodinami zanořili. A protože nám vyhládlo, míříme do té jediné fungující hospody, kterou jsme ve St Splavech dokázali (už včera) najít. Původní představa byla pivo (přednosta), grog (já) možná polívku...

Jenže hospoda nabízí hity jako zelňačka, knedlíky s vejci, čočka na kyselo... Už zase se sotva valíme. Takhle domů nemůžeme. Tak ještě jeden a půl kolečka kolem Šroubeného (to je prosím kopec, je z něj krásný výhled přes vodu na Bezděz... pokud není mlha a neprší, že.

Další fotky najdete zde