Toto pohoří vzniklo ve stejné době a podobným způsobem jako NP Warrumbungle, který je pouhých 140 km daleko a za pěkného počasí je i vidět na obzoru.

Tento nevšední národní park o téměř 40 000 hektarech, leží od nás bratru 350 km na severozápad, v krajině jinak převážně rovinaté, poblíž městečka Narrabri, čti Narabráj, kde žije přibližně 7300 duší. Krajina to je zemědělská a pěstuje se zde hlavně bavlna, pšenice a chová hovězí dobytek na chutné bifteky.  

Poprvé jsme tam byli v roku 1979, namlsaní z NP Warrumbungles, kde jsme byli před dvěma lety. Z městečka Narrabri vede nyní asfaltová silnička nejprve po rovině, aby se pak změnila v prašnou, která prudce stoupá až těsně pod vrchol nejvyšší hory, kde je v buši pěkné místo na kempování s veškerým komfortem, jak už je u klokanů zvykem.

Vzduch tu je čerstvě horský a dovede tu i docela slušně mrznout a v zimě napadnout dost sněhu. Takže naší dva kluci měli opět studený odchov, zrovna jako kamarádi v roku 2004. Počasí v tomto místě lze nyní sledovat na web kameře, včetně současné meteorologické situace.  

Podobně jako Warrumbungles i tato dramatická krajina byla vytvořena z geologického hlediska celkem nedávno. Proces formování této oblasti počal před 180 miliony lety, kdy byla krajina pokryta velkými, nehlubokými jezery, na jejichž dně se po miliony let usazoval sediment, který vytvořil pískovec. Tento nyní tvoří geologický základ celé oblasti a je znám pod jménem "Pilliga sandstone".

Asi před 17 miliony lety nashromážděné žhavé magma explodovalo, protrhlo povrch země a po několik milionů let tektonické činnosti, častých vulkanických výbuchů, byl vytvořen ohromný vulkán. Tento tvarem připomínal starověký vojenský štít. Takto utvářené sopky jsou mnohdy tak ohromné, že představují celé pohoří, pozvolna vystupující z okolní krajiny.

Komplexní interiér těchto vulkánů je protkán četnými jícny a prasklinami, kterými proudí na povrch žhavá láva a vyváří rozsáhlá lávová pole. V době aktivity tohoto vulkánu krajina mohla připomínat současnou krajinu v NP Yellowstone v USA, nebo geotermální oblasti na Islandu.

Sopečná činnost však ve zdejší lokalitě dávno ustala a miliony let povrchové eroze se na krajině podepsaly. Měkčí horniny byly oderodovány a tvrdší zůstaly. Zpravidla v četných jícnech sopky a prasklinách. Tyto nyní tvoří nádherné věže, přírodní hradby a lávová pole. Pohybujeme se vlastně odkrytým interiérem bývalé velesopky.  

Krajinou vedou velice dobře udržované chodníky a je možno podnikat výlety na půl anebo i na 3 dny. Na rozdíl od NP Warrumbungle na skalách tu je ráj horolezců. Ovšem výšlapů je nepočítaně, některé upraveny i pro vozíčkáře.

Protože zde v národních parcích byl a doteď je dobrý servis, tak jsme byli vybaveni mapami parku, kde byl vyznačen každý chodník s udanou délkou, předpokládaným časem a obtížností. Chodníky vedou převážně bušem a na vrcholcích je sporá vegetace alpínského typu. Nescházejí zde ani překrásné žlutokapy, kterým se tu říká black boy a nebo grass tree. Cestou zde potkáváme docela krotké pštrosy emu a klokánky wallaby.

Protože jsme utábořeni v buši asi 100 metrů od nejvyššího vrcholu, tak výšlapy se konají buď po rozložitých hřebenech bušem, nebo po lávových polích, připomínající rozložitý horský hřeben. Na těchto jsme pokaždé odměněni nádherným výhledem do krajiny, která kdysi bývala nitrem sopky. Při naší první návštěvě tohoto NP to Míla s chozením okolím moc nepřeháněla, měla krátce po vážné operaci a tak na delší túry jsem chodil s našimi kluky sám, jak je patrno z oskenovaných diáků.

Nedaleko městečka Narrabri je zajímavá lokalita jménem "Australia Telescope compact array". Je to 6 pojízdných radioteleskopů, každý o průměru 22 metrů. Tato monstra jsou na kolejích od sebe patřičně vzdálených a tak je možno jednotlivé radioteleskopy přemisťovat dle potřeby. Vše se děje, jak už je dnes zvykem, z ovládací stanice počítači, zrovna tak jako optický anglo-australský teleskop na Siding Springs v NP Warrumbungles.  

Takže za týden jsme vylezli snad na každý kopec, shlédli každou vyhlídku a ještě stačili udělat nějaký ten výlet po zajímavém okolí. V roce 2004 jsem si toto zopakoval s kamarády, se kterými jsme se před 40 léty jako horolezci sápali po skalách v okolí Brna a v Tatrách. Oprsklí klokánci wallaby tentokrát somrovali a žrali z ruky kde co. Tentokrát se ty kopečky zdály jaksi vyšší, strmější a cesty delší než před 25 lety. I ta kosa byla jaksi citelnější.

Další fotky najdete zde.