Poté, co jsem si na Zvířetníku přečetla články o Jizerských horách a islandských koních bylo rozhodnuto, neboť v Jizerkách jsme ještě nikdy nebyli, na islandských koních jsme také nikdy nejezdili a vůbec, měla jsem ještě pár dnů dovolené (druhá polovička má prázdniny), prostě nebylo co řešit. Vyměnili jsme si s Gideonem a Hefzibou několik kouzelných českých mailů a v sobotu 15. 8. ráno vyrazili.

Cesta to byla dlouhá, únavná, ale bez problémů jsme po poledni dorazili do Ludvíkova. Všude vládlo ospalé ticho, nebyli vidět lidé ani koně, na louce stál jediný karavan. Prošla jsem kolem stájí a ozval se psí štěkot, který Gina s nadšením opětovala, takže jsem zadoufala, že ten randál snad někoho vzbudí. Vzbudil.

Vešla jsem do budovy a po točitém schodišti mi sbíhal se širokým úsměvem naproti vysoký hubený Gideon. Za ním s napřaženou rukou na uvítání Hefziba. Tady je váš pokoj, ukázala nám Hefziba dveře do kanceláře. Trochu jsme se podivili, ale byl to normální pokoj, jen ty cedulky ještě nestihli vyměnit. (Holandská rodinka, která přijela o den později, bydlila pro změnu v sedlovně).

Obhlédli jsme si farmu, já prolezla stáje a výběhy, abych konečně uviděla islanďáky, a potom jsme šli zjistit, zda je v Ludvíkově obchod či hospoda. Ani jedno ani druhé jsme nenašli, pouze nová cedule s nápisem CAMP a šipkou nás nasměrovala ven z vesnice do kopce pod les. Došli jsme až k další ceduli se siluetou pitbula a nápisem soukromý pozemek, ale to už jsme viděli velkou usedlost a před ní člověka, který na nás zavolal, jestli jdem na pivo.

Řekli jsme že jo, a šli dál." Psy jsem zavřel", řekl nám muž středních let," pojďte dál, ukážu vám to tady." Zavedl nás do sklepa, (venku bylo vedro) natočil pivo a pozval nás na druhý den na chlupaté knedlíky. Jeho mladá manželka nám donesla borůvkové koláče a my se dozvěděli spoustu věcí o Ludvíkově a okolí. Prohlédli jsme si ještě saunu a přírodní jezírko a podebatovali s panem Malcovským o psech (má dva křížence pitbula a oba jsou poměrně ostří).

Jednoho, toho hodnějšího (křížence pitbula nevím s čím) pustil s obavou, co provede Gině, ale Badík se choval vzorně, s Ginou spolu blbli a na mně loudil borůvkový koláč. Rozloučili jsme se s tím, že druhý den večer přijdem na ty knedlíky, tedy pokud ve zdraví zvládneme naši první vyjížďku.

Druhý den ráno jsme vyjeli do Hejnic k bazilice a od ní jsme šli pěšky nahoru na Ořešník. Byl krásný slunečný den, v lese nebylo až takové vedro a cesta jasně zelenými bučinami, byť strmě nahoru, byla nádherná. Gina se cítila jako v ráji, protože cestou bylo přepsováno a ona se mohla dosytosti seznamovat, lítat a blbnout. Jen na vrchol Ořešníku nemohla, všichni pejsci zůstávali dole, protože schody vytesané do kamene a úzké průrvy mezi balvany byly obtížné i pro lidi.

Já jsem poslední úsek cesty lezla po čtyřech, protože se mi poněkud klepaly nohy, a když jsem chtěla fotit, musela jsem obejmout kříž na vrcholu, aby fotky nebyly rozmazané. Po návratu kolem vodopádu Velkého Štolpichu jsme si trošku odpočinuli, dali kafčo a už na nás čekali koníčci islanďáčci a první vyjížďka.

Jeli jsme s Gideonem a holandskými manželi, kteří z nás nebyli vůbec nadšení. Musela jsem jim několikrát opakovat, že nesedíme na koni poprvé a že to určitě zvládneme. Nakonec nás vzali na milost a rozmluvili se o koních, psech, cestování, ale hlavně o jejich vlastních islandských koních, které mají doma v Holandsku. Jezdilo se nám krásně, v mimochodném klusu töltu mi bylo jak na peřině a vidět kus Jizerských hor z koňského hřbetu nelze slovy popsat, musí se to zažít. Připomnělo mi to mé mladé roky a ježdění na milovaných huculech po Jesenících.

Na další den jsme si objednali u Gideona snídani na 7 hodin, a pak vyjeli do Smědavy. Nechali jsme auto na parkovišti a vykročili do osady Jizerka. Cesta byla asfaltová, ale cyklistů velmi málo, tak mohla psice běžet volně a zkoumat po libosti okolí. A bylo opět co obdivovat. Podél cesty pomalu zarůstají louky devastované dřívější těžbou rašeliny a přes stávající rašeliniště vede příjemná naučná stezka.

Před Jizerkou jsme se občerstvili v chatě Pešákovně, zazvonili si na keramické zvonečky, kterých mají pověšeno na stropě nespočetně, a pokračovali dál. V Jizerce jsme viděli shluky lidí před muzeem a slyšeli jakési unisono pořvávání typu uh, ha, he. Při bližším průzkumu vyšlo najevo, že tam na louce trénuje asi 30 mládežníků nějaké blíže neurčené asijské bojové umění, okolostojící tvrdili, že kung fu. Nevím, neznám, ani se nezajímám a jaksi se nám to tam do toho prostředí nehodilo, tak jsme rychle vypadli směrem na Protrženou přehradu.

Na Protržence jsme si dali delší pauzu, já si čvachtala nohy v báječně studené vodě, psice se vykoupala a drahá polovička spočítal všechny brouky, co si po cestě nasbíral. Cesta od Protrženky vedla místy po silnici, ale také kouzelnou přírodou a bylo stále na co se dívat, přesto jsme poslední úsek šli velmi volně, protože sluníčko pálilo ostošest, už jsme pořádně cítili nohy a Gina začala pokulhávat. A tak jsme na Smědavě zasedli u hospody do stínu, my si dali boršč, psice párky a po zásluze vychutnali odpočinek.

Po návratu do Ludvíkova jsme zjistili, že přibylo holandských hostů, kteří se postupně trousili do společenské místnosti a jídelny v jednom, trošku zvědavě po nás pokukovali a zkoušeli, jak to vypadá s naší angličtinou. Můj muž angličtinář si potěšeně zamnul ruce a pustil se do složité konverzace o politice, ekonomice, ekologii, etologii, psech, koních a dalších tématech, já tupě seděla, občas jsem něco podotkla, do té doby, než se objevila Heidi.

Pod verandou zastavila obrovská cestovní motorka s dvěma osobami a přívěsem, po schodech energicky vystoupala dáma v nejlepších letech, sundala přílbu, koženou bundu a s napřaženou rukou řekla: "Hallo, já jsem Heidi, mluvíte anglicky? Tak dáme řeč, jen co si dám sprchu."

Sprchu nedala a jala se vést nekonečný monolog o tom, jak projeli Německem, Jižními Čechami, Moravou až na Slovensko, jak jsme tady ještě krásná primitivní země oproti Holandsku (nemyslila to zle, chtěla tím říct, že je nadšena, protože jsou tu volně přístupné lesy, řeky a krásná příroda). Nejvíce ji ale zajímalo, jak dokážeme poznat a sbírat houby, jak je upravujeme a jestli je to celonárodní sport. Nakonec přece jenom odešla do té sprchy a naštěstí zapomněla, že po mě chtěla recept na borůvkový koláč.

Další den jsme si dali kratší trasu, z Ferdinandova Poutní cestou na Bílou kuchyni, i shledali jsme, že se poutníci sice pěkně nadřeli, než vylezli na vrchol, ale to, co kolem viděli, stálo za tu námahu. Byly to nejen potoky vody, ale i krásných žulových balvanů, lemujících cestu podél celého výstupu na vrchol. Vyfotili jsme se u ukazatele a pokračovali po silnici. Tedy pokračovali, spíš popocházeli a krmili se borůvkami, kterých tam bylo prostě moc.

I v Kiosku na Hřebínku nabízeli borůvkový koláč. My jsme si dali kofolu a vrátili jsme se lesní silničkou do Ferdinandova. A odpoledne jsme opět nasedlali islanďáky a vyjeli na dvouhodinovou vyjížďku, tentokrát k Novému Městu pod Smrkem, ve společnosti Gideona, který jel na svém frízském hřebci, a dvou mladých holandských slečen ve věku 14 a 16 let, které plynně hovořily anglicky, pozpěvovaly si cestou písničky a učily nás příšerné holandské jazykolamy. Udělali jsme si zastávku u pramene Kyselky, pokoštovali železitou vodu a pokračovali přes kopce a lesy Jizerek zpět do Ludvíkova.

Poslední den našeho pobytu rozhodla druhá polovička, že bychom se měli jen lehce projít, když nás čeká douhá cesta domů. I vyjeli jsme opět do Smědavy a po modré značce a přímo vycházkové cestě jsme šli až pod horu Jizeru. Podívali jsme se z pozorovatelny na rašeliniště pod Jizerou a já přemluvila manžela, abychom šli dál, kolem rašelinišť Na Čihadle, přes Knajpu až k Frýdlandskému cimbuří." Vždyť už to není tak daleko", povídám.

Daleko to nebylo, ale když jsme přišli až pod ty skály, tak jsem usoudila, že lehká procházka to tedy nebude. Lezli jsme nahoru pěkně náročným terénem ještě popoháněni naší psicí, které se chození nesmírně líbilo a zatímco my jsme klopýtali přes šutry, kořeny a kmeny těžce nahoru, Gina už netrpělivě poskakovala vysoko nad námi.

Ale kamenná krása, která se před námi objevila na vrcholu, nám vzala dech... Nádherný výhled na Jizerky a okolí dal rázem zapomenout na bolavá kolena, záda, propocená trika a mou obvyklou závrať z výšek. Pořídili jsme fotodokumentaci a dali se zpět po hřebeni cimbuří. Došli jsme do Smědavy, kde bylo natolik přelidněno a fronta u bufetu tak dlouhá (restaurace měla z nepochopitelných důvodů zavřeno), že jsme sedli do auta a odjeli se najíst k Obřímu sudu za Lázněmi Libverda.

A pak už nás čekalo jen balení a loučení. S Gideonem jsem se rozloučila slovy: "Příští rok jedeme na Smrk." "Ale na koni," řekl Gideon. Odpověděla jsem :" Když na Smrk, tak jedině na koni!"

Na závěr bych chtěla velice poděkovat Xerxové, která nám poradila, kam se při tak krátkém pobytu vydat, no a já doufám, že další výpravy nás snad čekají příště.

Fotky jsou tady.