Protože jsme výjimečně jeli v prázdninové sezóně a navíc kvůli zasedání G8 Itálie zavedla hraniční kontroly a hrozily dopravní zácpy, rozhodli jsme se pro noční jízdu. Cesta probíhala zcela klidně, na Brenneru jsme byli sami, jen pohraničníci bděli - ale chtěli doklady jen od nás - Betu okomentovali jediným slovem - cavallo.

Snídani jsem naplánovala do Mantovy - krásného města se spoustou památek, obklopeného třemi jezery. Nadšená byla Beta (vyráchala se v jezerech, pořádně se napila, obhlídla místní kachny a labutě...), nadšení jsme byli i my - město spojené se jménem Gonzaga si rozhodně návštěvu zasloužilo. Jen s tou snídaní to nevyšlo - přeci jenom jsme tam dorazili před osmou ráno a ani v devět se kávy nikde v centru nedočkáte. Naštěstí termoska ještě zbytek kafe obsahovala a mazanec byl dobrý. Takže snídani doplnily jen dvě čerstvé broskve z tržnice.

Času bylo dost a tak jsme dálnici opustili u města Pontrémoli - někdy se mu říká severní brána Toskánska. Že se tam bude konat výroční trh a městečko (jinak zcela jistě ospalé, klidné) bude praskat ve švech, jsme tedy netušili. Konečně jsme si dali kávu, rychle prošli historické centrum plné lidí, a protože teplota stoupala ke třicítce a my (všichni tři) po probdělé noci toho měli dost plné zuby, tak jsme skončili v místní říčce.

Páník měl skvělý nápad, že když přebrodíme, budeme to mít blíž k autu. Beta nemá ráda hlubší vodu a tak, když jsme ji nutila vyrazit skrz proud, upustila jsem vysoukané nohavice... a byla od kolen dolů mokrá. Elegance sama - ale schlo to opravdu rychle.

Kolem jedné hodiny jsme dojeli do Aully - města, kde jsme se kolem 16 hodiny měli setkat s majiteli domku. Aulla byla zcela zničena za války, nic zajímavého ke koukání jsme nenalezli a tak jsme se rozhodli místo čekání vyhledat vesničku Bíbola. Věděli jsme z internetu, že má mít celých 34 obyvatel a že je v ní zřícenina hradu z 9. století.

Silnice stoupala a stoupala a zužovala se a zatáčka střídala zatáčku. Když se vynořily první domky a silnice už vypadala zcela nesjízdná, donutila jsme polovičku odstavit Yardu vedle cesty a vydat se na průzkum pěšky. Kdybych tak tušila, že následující týden budeme jezdit až na samotný vrchol dvakrát denně... a že některé trasy budou ještě užší a ještě zatáčkovatější....

Hrad na vrcholku kopce byl opravdu hodně zřícený, ale malá středověká vesnička slepených kamenných domků byla stále obydlená. Strmé uličky a schodiště nás dovedly až ke kapli se zvonicí. Za ní bylo malé parkoviště a dřevěné schůdky (spíš žebřík) na hradní věž. A jak se tak rozhlížím, vidím v malé zahrádce krásnou pec na pizzu - pohled, který mě uchvátil už v nabídce ubytování. "Náš" domek byl tedy na samém vrcholu Bíboly, otočený na druhou stranu od vesnice.

Klika byla, že domek právě majitelé připravovali na náš příjezd - i oni měli radost, že nám klíče předají na místě a nemusí jet pro nás dolů, do Aully. A tak jsme se ubytovali s předstihem. Zvláštní místo - svah na této straně kopce byl opravdu hodně strmý, takže "sousední" domky byly sice blízko, ale o plných 300 metrů níž.

Bylo zvláštní pozorovat rorýsy, jak se honí pod námi. Nebo válející se mlhu hluboko pod námi, nebo koukat na bouřku shora. Za celý týden jsem se nenabažila pohledů z okna či zahrady - a množství fotek dokazuje, že ani páníka nenechával v klidu východ slunce, západ slunce, Bíbola v mlze, Bíbola na sluníčku, motýli na hradě, kytičky na zdivu...

Tak ubytování tedy klaplo na jedničku. Tedy (z mého pohledu) až na tu příjezdovou cestu. Obávám se, že pro horší řidiče by výjezd na dvorek mohl být neřešitelný problém. Beta kupodivu s námi nesdílela ložnici, ale obsadila kanapátko v obýváku (měla jsem s sebou dostatek jejích dek, takže se mohla vyvalovat dle libosti) a ještě raději hlídala na dvorku ve stínu pergoly porostlé hustě vínem.

První dva dny mohla Beta chodit po Bíbole na volno - poslouchala, průzkumničila jen přiměřeně. Po dvou dnech se prohlásila za Paní z Bíboly... a měla po svobodě. Přeci jen jsem ji nemohla nechat běhat kontrolovat, co kde vaří, jak kde opravují střechu a kde bydlí který místní psík. Prostě už tam zdomácněla.

Popisovat den za dnem by bylo zbytečné (deník z cesty se dá dohledat v Betině týdeníčku). Navštívili jsme: Za prvé - spoustu malých městeček, ve kterých se zastavil čas. Všechna byla na vrcholku kopce (prý ochrana proti nájezdům Saracénů), všechna měla mohutný hrad (více či méně zachovalý - většinou vybudován rodem Malaspina) a středověké kamenné podhradí trvale obydlené.

Všechna měla také veřejný zdroj báječné pitné vody (někde v obyčejném kamenném korytě, jinde v krásných kašnách). A nikde nepočítali s tím, že by mohl přijít turista. Tedy většina měla parkovací automat... Ale kavárna?, zmrzlina?, možnost oběda? Nesmysl - to v toskánských horách nehledejte. Jaký rozdíl mezi populárními místy kolem Florencie či Sieny... Přitom třeba městečko Barga by od minuty mohlo být v nabídce cestovních kanceláří.

Za druhé - větší a podstatně známější města - Pisa (tam jsme se ztratili, a tak nějak jsme se v ní otrávili - nenadchla mě už při minulé návštěvě a teď si reputaci nevylepšila), Lucca (to je naše nejoblíbenější město Toskánska - možná by soupeřila se Sienou) a Carrara (prohlídka mramorových lomů nad městem i města samotného stojí za návštěvu). Tady si kávu či zmrzlinu koupíte snadněji (tedy před desátou ráno taky nee)

Za třetí - hlavně kvůli Betce zařazené výlety kolem horských přehrad. Turistické cesty se najít dají (jedna vedla i přes Bíbolu) - bohužel většinou jsou zpevněné - asfaltované či dlážděné. Lesy níže položené jsou hlavně kaštanové, s příměsí dubů, akátů, se závěsy břečťanu a mně neznámé bíle kvetoucí liány a neprostupným podrostem kapradí, ostružin a mladých stromečků.

Tam se mimo cesty (a ty tam skoro nejdou najít) nedá vstoupit. A další komplikací jsou opravdu velmi strmé stráně. Jedinou krásnou výletní cestu jsme nalezli opravdu vysoko v horách - u jezera Lago Paduli. Tam se Betka vyřádila na volno v bukovém lese, když teplota díky nadmořské výšce poklesla na sympatických 18 stupňů.

Za čtvrté - letoviska u moře. To už jsme zabrousili na území Ligurie. Portovénere, Portofino, Lerici, Tellaro či Cinque Terre jsou starobylá městečka plná památek u krásně modrého, čistého moře. Betě se moře nelíbí. Zatímco v přehradách lítala, brodila klidně až ke kolenům, hýbající se moře je nepřátelské. Betu láká, ale jak se větší vlna rozeběhne proti ní - zdrhá.

Za páté - drobné zajímavosti po okolí. Třeba středověká pevnost Fortezza della Brunella nad Aullou. Je zvláštní, že celá Aulla byla za války zcela vybombardována a veliká zachovalá pevnost nad městem zůstala stát. Nebo vykopávky antického města Luni - po něm se celá oblast dodnes jmenuje Lunigiana.

Vztah místních obyvatel k Betce byl různý. Od nadšených obdivovatelů, kteří střídali výkřiky bella a cavallo a chtěli se s Betkou fotit, až po rychle se od nás vzdalující a křižující se starší dámy. Uniformované složky byly jednotné - vždy usměvavé, přátelské. Žádný problém jsme kvůli Betce neřešili.

Psů bylo vidět mnohem méně, než v Anglii či Francii. V Bíbole bylo několik voříšků, kteří občas přišli Betu přes plot zkontrolovat a jeden na vodítku voděný labrador. Co mě překvapilo, byla přítomnost pejska velmi podobného pražskému krysaříkovi. Typická hlava... opravdu mi připomínal krysaříka víc, než německého pinče.

Jediný mezipsí konflikt se stal poslední den. Na Betku štěkala u brány do jedné z vil fena velkého pasteveckého plemene (bílá, nekupírovaná... nepoznám, jestli se jednalo o středoasiata či nějakého pyrenejce). Páník Betku odtáhl od vrat, ale netušili jsme, že fena oběhne dům a znovu přijde "na kus řeči".

Bohužel Beta byla sevřena na úzkém chodníčku mezi dvěma ploty a rozhodla se nás hlídat a plot byl jen z velmi chatrného rezavého pletiva. Chytla jsem Betu za krk a táhla ji od plotu - lehce mě škrábla zubem na předloktí. Píšu to hlavně pro ty, které v deníčky vyděsilo Betí tvrzení o prokousnuté paničce :o)

Co mě hodně mrzelo, že turistický chodník vybudovaný na útesech a spojující jednotlivé vesničky pobřeží Cinque Terre, byl psům zcela uzavřený. Ale asi to souviselo i s bezpečností pejsků, přeci jen pohyb po úzké lávce na skalách nad mořem by v případě uklouznutí pejska mohl skončit neštěstím.

Pochopitelně, že psům je nepřístupná i většina oficiálních pláží. Kliku jsme měli poslední den ráno - k návštěvě jsme si zvolili luxusní letovisko (prý plné celebrit a filmových hvězd) - Portofino. Vydali jsme se na cestu kolem kaple sv. Jiří, kolem pevnosti nad přístavem k majáku na konci útesu. Cestou jsme míjeli malou šipku s nápisem public beach.

A tak na zpáteční cestě jsme seběhli několik set schodů a skončili v maličkém zálivu. Nikde nikdo - jen kameny a krásně čisté moře. Beta se uvelebila na posledním schodě na mém plážovém šátku a hrála si na plavčíka. Sice ji pak páník zkoušel přesvědčit, že vlny nekoušou, ale moc mu nevěřila. Maximálně povolené smočení je prý ke kotníčkům.

Betky tlapátka mě trápila. Každý den jsme nějaký ten kilometr zdolali, bohužel většinou po dlažbě či asfaltu. A večer se Beta často tvářila jako starý pes s bolavými klouby. Ráno však byla jak rybička. A zajímavé bylo i to, že jakmile se dostala na měkký podklad (hrad v Comanu, lesní cesta u Lago di Paduli či pláž u Luni), rázem řádila a lítala.

Také u každé zídky stála ihned na zadních a koukala po okolí. Po návratu domů se chová normálně, žádné zhoršení na ní nepozoruji, jen běžnou únavu po týdenní náročné cestě. Tak nevím, jestli se hlásí klouby, nebo měla jen otlačená tlapátka nezvyklá na horkou, tvrdou a často hrbolatou dlažbu.

Týden utekl jako voda. Protože jsme noční jízdu zvládli vcelku v pohodě, požádali jsme domácí, jestli bychom nemohli zase odjet na noc. A tak místo v sobotu ráno jsme se rozloučili se "svým" hradem v pátek v devět večer a v sobotu ráno z mlhy nevykukovala Bíbola, ale Ještěd.

Deník je tady abum všech fotek je zde