Bylo jen otázkou času, kdy internet a digitalizace zasáhnou i rozhlasové vysílání. Internetová rádia umožňují vybírat si z nabídky desítek tisíc rozhlasových stanic po celém světě. Brzy také zanikne vysílání rozhlasu na VKV-FM, které nahradí digitální rozhlasové vysílání známé pod zkratkou DAB (Digital Audio Broadcasting). U nás se toto vysílání, které oproti klasickému VKV-FM má krátký dosah, dá přijímat jen v několika málo oblastech. Třeba na Ostravsku není. Poslouchá dnes ještě někdo rozhlas na středních nebo dokonce dlouhých vlnách? Televizní vysílání se již digitalizovalo, to rozhlasové právě začíná.

Nebudu jistě sám, kdo si pamatuje začátky televizního vysílání. Nemám na mysli zrovna první vysílání, ale tu dobu na přelomu 50. a 60. let minulého století, do níž u nás spadá masové rozšiřování televizních přijímačů.

Náš první televizor se jmenoval Akvarel. Bylo to v roce 1957 nebo 1958. Pamatuji si, jak otec pomocí různých drátů vytvářel v pokoji anténu. Už samotná koupě byla událost. Nešlo se jen tak pro televizor vydat v Ostravě do obchodu. Náš Akvarel jsme přivezli z Opavy. Nejdřív se ale musela vystát fronta, v níž se rodiče střídali. Po zavření obchodu napsali čekatelé pořadí, šli domů a druhý den ráno nastoupili opět do fronty. Televize tehdy vysílala jen několik hodin denně. Před vysíláním byl na obrazovce takzvaný monoskop, což byl obraz, podle něhož se nastavoval správný příjem televizního signálu. I na něj jsem se dokázal dívat. Televize byla tehdy v mých představách něco jako zázrak techniky.

Poprvé jsem viděl televizor už dříve u jednoho našeho známého. V podlouhlé dřevěné skřínce byla na jedné straně obrazovka a na druhé škála pro ladění rozhlasu. Prostě televizor a rádio v jednom zařízení. Obrazovka svými rozměry asi tak odpovídala displejům dnešních mobilů.

Televizní přijímače byly tehdy primitivní, ale ty rádiové byly dokonalé. Takové lepší rádio v dřevěné skříni vypadalo jako kus nábytku. Byla i rádia kombinovaná s gramofonem, která měla přihrádky pro gramofonové desky. Říkalo se jim hudební skříň. V 60. letech se už vysílalo stereofonně na VKV. Velká rádia mohla přijímat signál na vlnách dlouhých, středních i ve velkém rozsahu krátkých vln, kde se daly – zejména v noci – chytit stanice z celého světa. Znám jednu prodejnu s elektronikou, kde mají dlouhý regál snad s desítkou takových nábytkových rádií. Jsou neprodejná, mají je tam jako dekoraci, pro parádu.

Nedávno jsem v jedné knize popisující špionáž v době studené války četl, na jakém zařízení přijímal v 50. letech instrukce z Moskvy sovětský špión v Londýně. Bylo to obyčejné, sériově vyráběné rádio koupené v obchodním domě za 37 liber. Obdobné přijímače z produkce domácí Tesly byly k dostání i u nás. Rádia instalovaná v dřevěných skříňkách, která vedle středních a dlouhých vln byla vybavena i pro příjem v pásmu krátkých vln, měla většina domácností.

Vzpomínám si ještě na „krystalky“. To byly primitivní rozhlasové přijímače, které se používaly v začátcích rozhlasového vysílání, kdy ale byly rychle nahrazeny přijímači s elektronkami. Taková krystalka byla malá deska nebo krabička s krystalem ve skle. Krystalu se dotýkal drátek, kterým se to „ladilo“. Zdroj proudu nebyl zapotřebí, energie se získávala přímo z antény ze signálu. Chytat se dala jen nejbližší silná stanice. Byly sice i poněkud složitější krystalky, ale ani na nich nic jiného než jednu silnou stanici poslouchat nešlo.

Kromě krystalu bylo zapotřebí několik metrů antény z měděného drátu a pak sluchátka. Výkon byl slabý a jinak než se sluchátky poslouchat nešlo. Měl jsem několik krystalek, které jsem posbíral v krabicích na půdě. Byl ovšem jeden problém. Nebyla sluchátka. Nikde se nedala koupit. Až jeden náš známý mi přinesl sluchátka z tankistické přilby. Poslouchal jsem v noci v posteli na středních vlnách stanici vzdálenou od našeho domu sotva dva kilometry. Někdy se mi podařilo i se sluchátky usnout. Matně si vzpomínám, že jsem tak poslouchal skvěle namluvené rozhlasové hry nebo četbu na pokračování. Prý se z té doby nahrávky později mazaly a moc se z tehdejší rozhlasové produkce v archivu neuchovalo.

Přenosný radiopřijímač Tesla z počátku 60. let

Schválně – zkuste se zeptat nějakého mladého technického nadšence, třeba i vzdělaného v oboru elektrotechnika, zda ví, co to byla krystalka. Pochybuji, že to bude každý vědět. Já to už zkusil a vím, že krystalka jako druh radiopřijímače je dnes pojem neznámý.

Dnes všude běží televize, dříve bylo takovou kulisou rádio. U nás hrálo i na zahradě. Měli jsme malé přenosné rádio na způsob kufříku. Bylo mi ho líto kdysi při stěhování vyhodit, takže ho mám dosud. Nedávno jsem do něj dál baterie a kupodivu jednu stanici přes den na středních vlnách (jiné nemá) chytí. I ten jemný šum k němu jaksi patří.

Rozhlasové vysílání se ale mění. Co se ve světě dalo z českých stanic chytit ještě před několika lety, je pryč. Je tomu už více let, kdy jsem na dvou místech ve Středomoří v noci bez problému na obyčejném malém rádiu slyšel český rozhlas. Šlo ho poslouchat ve Španělsku i v Řecku. Pak jsme s sebou už rádio nevozili. Znovu jsem to na středních a dlouhých vlnách zkusil až loni v Chorvatsku. Něco tam slyšet bylo, ale prabídně. Nebylo to rádiem, ale našimi vysílači. Jejich výkon je údajně jen zlomkem výkonu, kterým se vysílalo dříve.

Prý je rozhlasové vysílání v klasické podobě přežitkem. K čemu střední a dlouhé vlny nebo dokonce krátké vlny, na nichž je příjem rušen různými atmosférickými vlivy. Všude máme přece internet a s ním na dosah tisíce stanic z celého světa, které lze slyšet naprosto čistě. Navíc stejně většina lidí poslouchá stanice na VKV a už se přechází na DAB.

Někdo by si mohl myslet, že klasické rozhlasové vysílání je odsouzeno k zániku. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Vyrábí se dokonce špičkové radiopřijímače pro rádiové nadšence. U kolegy, který je radioamatér, jsem dva takové světové radiopřijímače, jak se jim říká, viděl. Jejich značku a cenu uvádět nebudu. Levná záležitost to ale zrovna není. Jeden z těch zázraků funguje ve spojení s počítačem. Je to ale radiopřijímač, který přijímá signál anténou, s internetem to nemá nic společného. V počítači je program, který zobrazuje mapu s místy vysílačů a údaji o jejich frekvenci. Takže rádio se ovládá přes počítač a na mapě je vidět, kde se stanice, jejíž signál se přijímá, nachází. Po nocích se s tím vyhledávají na krátkých vlnách stanice třeba až ze Sibiře, Aljašky nebo z Jižní Ameriky. Víc o tom schopen říct nejsem.

Ten druhý světový radiopřijímač je pro mne srozumitelnější. Je přenosný a počítače k němu netřeba. Má na dlouhých vlnách rozsah, kde rozhlasové stanice běžně nevysílají. A na nich stabilně neobyčejné silné signály. Prý slouží k navigaci, třeba ponorek. Kdoví, zda tomu tak opravdu je, ale nějaký význam takové jistě energeticky náročné vysílání, k němuž jsou nezbytné obrovské antény, mít musí. Kupodivu na středních vlnách, na kterých už podle dávných prognóz mělo vysílání zaniknout, je stále čilý provoz. A to po celé Evropě. Některé vzdálené stanice (v evropské části Ruska, Velké Británii, Rumunsku aj.) je dokonce večer nebo k ránu někdy slyšet lépe než naše vysílání na středních vlnách. Ten pravý lov v éteru je ale na vlnách krátkých. Dají se tam skutečně chytat stanice z celého světa. Jen češtinu tam slyšet není. A skoro všechny dobře slyšitelné stanice vysílají z Číny. Slyší-li člověk na krátkých vlnách angličtinu, němčinu, španělštinu či jiný jazyk, je to s největší pravděpodobností Čína. Stačí jen chvíli poslouchat. Nezbytnou součástí těch relací jsou také kursy čínštiny. Slyšel jsem je i v srbštině!

O čistém poslechu nemůže být pochopitelně řeč. Kvalita příjmu je závislá na mnoha okolnostech. Signál se dá různě filtrovat, odrušovat a jinak vylepšovat. Nejlépe se v éteru po vzdálených stanicích pátrá na podzim a v zimě. Rádioví nadšenci si zachycené stanice nahrávají. Laik v tom slyší nějakou řeč nebo hudbu v šumu, a ona je to stanice ze Střední Asie nebo odněkud z Afriky zachycená u nás na středních vlnách. Cenný úlovek! Jde skutečně o lov na rádiových vlnách.

Vyhledávání rozhlasového vysílání vzdálených vysílačů je dobrodružstvím, které lze provozovat z pohodlí domova. Lovec na rádiových vlnách si při něm „sáhne“ na místa, kam by se jinak dostal jen s obtížemi nebo třeba vůbec ne. Přitom sleduje zprávy, které televizní diváky a posluchače rozhlasu nezajímají. Třeba o zemském magnetickém poli, magnetických bouřích a slunečním záření, což jsou faktory, které mají vliv na šíření rádiových vln na velkou vzdálenost. Lze si s tím báječně hrát a pro někoho v tom bude jistě i kus nostalgie.

Foto: autor