9.7.2020 | Svátek má Drahoslava


PSI: Trochu vážněji - o strachu a manipulaci se psem

17.6.2020

K napsání tohoto povídání zase na trochu vážnější téma mě přivedl opět rozhovor s jednou známou. Je to již starší paní a má středně velkého voříška, s nímž, jak se svěřila, musela nedávno poprvé v životě k psí kadeřnici. Jeho typ srsti doposud žádné úpravy, kromě občasného česání, nepotřeboval, ale to by na sebe hafík nesměl zvrhnout plechovku barvy, kterou jeho páníček zrovna natíral plot. Ani včasná koupel příliš nepomohla a slepenou a obarvenou srst (z hnědočerného psa byl najednou khaki) bylo nutno odstranit.

Aby pes trochu vypadal, rozhodla se paní vzít psa k odbornici. Když s ním přišla do „salónu“ chlupáč se prý ještě přátelsky přivítal s paní kadeřnicí, ba dokonce se nechal i zvednout na stůl. Problém prý však nastal v okamžiku, kdy kadeřnice zapnula stříhací strojek. Z kamarádského voříška se náhle stala řvoucí bestie, hystericky cvakající zuby všude kolem sebe. Než se mu podařilo navléci náhubek, stihl ještě (naštěstí ne vážně) pokousat i svou majitelku. Takže o stříhání strojkem nemohla být ani řeč.

Nakonec prý se podařilo psa ostříhat alespoň nůžkami s tím, že musel být po celou dobu vyvázán a ještě paničkou chlácholen a uplácen, aby vydržel stát a neublížil sobě ani oběma dámám. A to, co by se jinak bývalo strojkem zvládlo za půl hodinky, nyní prý trvalo skoro tři. (Zkrátka všechno špatně a pocuchané nervy na všech stranách.)

Paní kadeřnice pak prý ještě známé doporučila, aby s pejskem tyto situace do budoucna trénovala, protože si tak ušetří spoustu nervů. (Moudrá to žena!) Když mi to známá líčila, tvářila se dotčeně a povzdechla si: „Jak to mám asi tak trénovat?! Přece nebudu psa pořád stříhat jen proto, aby se naučil nebát strojku?“ Potom si všimla, že Eda je také čerstvě upravený a řekla, že on je tedy teprve chudák, když musí ke kadeřnici chodit často.

Eda v salónu na stole, už jen učesat fousy a bude hotovo.

Foto: Eda v salónu na stole, už jen učesat fousy a bude hotovo.

Odvětila jsem, že Eda vůbec chudák není, protože k naší paní kadeřnici chodí rád a trimování si dokonce docela užívá (jako pořádné drbání). Ani stříhání strojkem mu nedělá potíže, ačkoli vím, že z toho už tedy přímo požitek nemá, nicméně to strpí, neb je tak zvyklý odmala, kdy se to učil snášet postupně, po chvilkách a hlavně za spoustu odměn (nejen těch jedlých).

A zde se dostávám k tomu, proč tohle vůbec píši. Se známou jsem si o tom pak dlouze povídala a nakonec jí i předvedla malou ukázku všemožné manipulace s Edou. Známá pak došla k závěru, že i kdyby už se svým voříškem nikdy neměla jít ke kadeřnici, začne s ním fyzickou manipulaci trénovat, už třeba jen kvůli návštěvám veterináře. Sice dosud naštěstí museli chodit jen na očkování, ale ještěže prý tak, neboť i tam hafík pokaždé ztropí pěkný cirkus. Chudák se hrozně bojí a ze strachu útočí.

V jednom ze svých předchozích povídání jsem „nakousla“ socializaci a tohle je vlastně trochu vyšší level té základní. Jsem toho názoru, že spousta manipulačních činností lze se psem natrénovat zcela nenásilně (dokonce jakoby mimochodem) hravou formou. Už jen při obyčejném mazlení se psem toho můžeme zvládnout mnoho. (Jakoby náhodou lehce stisknout psovi třeba ucho a vzápětí ho pomazlit tam, kde to má rád atp.) Nebo je užitečné naučit psa i různým povelům, které lze výborně využít i při veterinární prohlídce, nebo právě při úpravách srsti. (Lehni, dej pac, stůj.)

Nechat se chovat nejen jako psí mimino je i do budoucna užitečné.

Nechat se chovat nejen jako psí mimino je i do budoucna užitečné.

Eda se tak chová doteď.

Eda se tak chová doteď.

Moje kamarádka, která se svým psem dělá dogdancing, např. takto absolvovala dokonce i rentgenové vyšetření kyčelních kloubů bez jakékoli sedace psa, neboť při něm krásně využila povelu „dead“ (mrtvý), po němž sebou pes musí plácnout na zem (v jakékoli poloze) a zůstat tak, jak si ho panička „naaranžuje“, až do ukončení cviku dalším povelem.

Akínek na sobě často nechal "dříví štípat", čehož občas využívala jeho malá...

Foto: Akínek na sobě často nechal „dříví štípat“, čehož občas využívala jeho malá paňka. Zde posloužil jako pacient pro malou paní „doktorku“. Naordinovala mu i brýle :-)).

Když si vezmeme trenéry zvířat v ZOO, tak ti ani jinou možnost, než zvířata přesvědčit po dobrém, aby si nechali líbit třeba i nepříjemné zásahy do své integrity, nemají. Dobám, kdy se u nebezpečnějších zvířat v ZOO i drobná veterinární vyšetření odehrávala v celkové sedaci, již odzvonilo. Dnes se jde (jak to jen jde :-) cestou domluvy a je to tak jistě správné. Cíleným tréninkem tak lze docílit třeba i toho, že statný lev dobrovolně podá ošetřovateli tlapu skrze mříž a nechá si odebrat krev.

A když to jde se lvem, pak se psem je to přece mnohonásobně snazší, víme-li, jak na to. Pes je přece, na rozdíl od lvů, plně domestikován a spolupracuje s člověkem již po tisíce let. Proto je mi pokaždé velmi líto, když přijdu na veterinu a vidím nějakého psa, jak se celý klepe a slintá strachy, nebo vrčí na vše kolem sebe. Opravdu se mi snad ještě nestalo, že bych tam přišla a nebylo tam vůbec žádné zvíře se strachovou reakcí. Vždycky aspoň jedno.

Nechat si občas v klidu podržet tlamu se také hodí. (V tomto případě se to...

Foto: Nechat si občas v klidu podržet tlamu se také hodí. (V tomto případě se to štěně učilo).

Loni na jaře jsme museli s fousiskem na veterinu na sešití očního víčka, neb mu ho při trochu nešťastném střetu natrhl jakýsi pitbul. Před vstupem do ordinace jsme potkali novofundlanďana ze sousedství, ze kterého má Eda respekt, neb na něj pokaždé zle vyjíždí přes plot a i když se potkáme venku. (A Eda má pak pochopitelně také tendenci řvát. Přece „já, hrdý kňour, nedám najevo strach, že?!“) Teď si však fundlák Edy vůbec nevšímal a jen vytřeštěně hleděl na ty posuvné dveře vchodu na veterinu. Zapíchl se na fleku a odmítal se pohnout, přičemž se klepal jak ratlík. Eda kolem něho hrdě nakráčel do dveří s vrtícím ocasem zdviženým „až za krk“ a v tu chvíli byl ten 20kilový knír prostě větší než 60kilový fundlák.

Bylo mi toho chundeláče líto. Šel jen na očkování, a přitom musel být dovnitř doslova dotažen a dotlačen násilím, protože nic jiného nezafungovalo. Mému fousisku tekla z víčka krev, ale klidně si lehl v čekárně a čekal, co bude. Samozřejmě, že byl i mazlen, ale vím, že by se nebál, ani kdybych ho jen nechala ležet. V ordinaci pak při mazlení strpěl zcela odevzdaně i nepříjemné a bolestivé (to na něm bylo poznat) vyšetření. Pan doktor Edu podrbal a prohlásil, že když nás viděl vcházet, už se předem připravoval na nejhorší, neb se domníval, že po tom fundlákovi to s kníračem teda bude mít ještě těžší. Byla jsem moc ráda, že ho Eda vyvedl z omylu a trochu tak v jeho očích napravil knírům reputaci.

Akínek po sobě nechal i děti válet.

Foto: Akínek po sobě nechal i děti válet.

A proč byl Eda v klidu? Jednak proto, že jsem s ním (právě s ohledem na poněkud výbušnější kníří povahu) odmala poctivě trénovala pozitivní cestou všemožné druhy manipulace (na prohlížení očí máme přímo i upozorňovací povel „očíčko“ :-)), ale především proto, že mi opravdu věří. Bez důvěry mezi člověkem a psem to zkrátka nejde. A skutečnou důvěru si nelze nikdy vynutit násilím. Tu si musíme vybudovat a zasloužit, což u hrdých plemen jako je knír a jemu podobní platí snad dvojnásob.

Potom si pes, který svému člověku věří, nechá líbit i věci, které by od kohokoli jiného sám nestrpěl. Úplně vše se samozřejmě předem natrénovat nedá, ale v situacích, které jsou pro psa úplně nové nebo nějak vypjaté, pak právě velmi záleží na té vzájemné důvěře a rovněž schopnosti člověka zachovat klid.

Pokud totiž do psího kadeřnictví nebo na veterinu vcházíme už s obavou „co ten pes zase vyvede“, pes to vycítí a znervózní. Logicky. Jak má zůstat v klidu on, když se bojí i jeho pán?

Pes neví, s jakými myšlenkovými pochody má jeho páník zrovna spojenou návštěvu salónu či veterináře. On vnímá pouze tu negativní emoci, tedy obavu či přímo strach. U méně psychicky odolných psů pak opravdu někdy stačí jen to, že člověk pomyslí na ono „coby – kdyby“ a pes už se rozklepe.

Cílený nácvik různých situací, nejen v souvislosti s fyzickou manipulací se psem, je tedy opravdu velmi důležitý, ale snad ještě důležitější je trénovat v tomto ohledu sám sebe – svou vlastní psychickou odolnost. Pokud to děláme v rámci různých her již od dětství (sbírali jsme různé bobříky apod.), může to být pro nás o něco snazší. Stačí to „jen“ přijmout jako další výzvu a chtít překonat sám sebe (dokázat si, že to zvládnu).

Aki, vyplázni jazyk, máš ho špinavý, musím ti ho utřít :-))

Foto: Aki, vyplázni jazyk, máš ho špinavý, musím ti ho utřít :-))

Z vlastní zkušenosti vím, že to jde, ale chce to čas a trpělivost se sebou samým. Důležité je také cíleně trénovat náročnější situace jen ve chvílích, kdy se cítíme dobře a nejsme unaveni. Člověk v pohodě zvládne krátkodobý stres mnohem lépe, než když z různých důvodů zrovna v pohodě není.

Dobré je také zkoušet trénink vlastní sebekontroly nejprve sám. V různých situacích si aktivně uvědomovat své reakce a čím víc dobrých (zvládnutých dle našich představ) nasbíráme v situacích, na něž se můžeme (byť i třeba jen pár sekund) předem připravit (vizualizovat si je), tím jistější si postupně začneme být i v těch náhlých – nárazových, na něž se připravit předem nelze. Náš mozek si pamatuje „aha, podobnou situaci už jsem zažil a zvládl, proto nezpanikařím ani teď“.

Jakmile si začneme být více jisti sami sebou, můžeme zkusit začít trénovat problémovější situace i se psem. Ale ještě lepší je vložit do tréninku mezifázi s někým, kdo nám bude ochoten hrát psa. Já jsem tu možnost si to takto natrénovat měla. A od jisté doby se řídím radami, podle mě výborné, lidsko-psí koučky paní Michaely Drábkové, a opravdu to jde, když se chce (když jsem v pohodě, tak takřka vždy, když nejsem, mám to tak na 60 - 70 %, kdy to v závislosti na situaci ustojím).

Také od páníčka se Eda nechá "zmuchlat" :-))

Také od páníčka se Eda nechá "zmuchlat" :-))

Tak jen na závěr pro příklad: Pokud bych měla psa, který se třeba bojí přecházení rušné ulice, určitě si k procházce (pokud to jen trochu jde) nebudu vybírat cestu, která povede přes dálnici, dokud to se psem nenatrénuji na mnohem méně rušných komunikacích. Na přechod přes dálnici bych se vydala až tehdy, kdy mi bude dobře, a budu si jista, že sama dokážu zachovat naprostý klid i přesto, že se mi pes třeba ještě u nohy rozklepe. Potřebuji psa svou jistotou podpořit a ne ho ještě více znejistět tím, že mě jeho reakce rozhodí také.

Nerada bych, aby mé výše uvedené úvahy „nahlas“ (tedy na papír) vyzněly jako poučování nebo nedejbože vychloubání. Psala jsem to jen s úmyslem dát nějak dohromady to, co jsem si již na sobě (a psovi) ověřila, že v praxi funguje. A pokud si to přečte někdo, kdo má doma pejska „bojínka“, a nějak mu to pomůže utřídit si myšlenky v tom, jak pejskovi pomoci, tak právě o to mi šlo. :-)

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes