22.9.2020 | Svátek má Darina


PSI: Proces socializace a to potom…

5.5.2020

Socializace (neboli „zespolečenštění“) je proces, kdy se pes učí zpracovávat veškeré nové podněty a zvyká si na různá prostředí, lidi, jiné psy, situace, dopravní prostředky atd. Období, kdy se pes nejsnáze adaptuje na vše nové, trvá přibližně do 6 měsíců věku; někteří odborníci ovšem uvádí pouhé 4 měsíce. V této době je štěně doslova jako houba – nasává všechny podněty kolem sebe a rychle je vyhodnocuje, zpracovává a učí se. Ovšem neznamená to, že s čím se pes do této doby nestihne seznámit, to už pak nedožene nikdy. Dohnat se dá leccos, jen to může být náročnější a déle trvat.

Pokud chceme, aby nám ze štěňátka vyrostl pohodový, nebojácný, zdravě sebevědomý a za všech okolností dobře ovladatelný pes, je nutné se na socializační procesy zaměřit hned od prvního dne, co si štěně přineseme domů. U psů žijících v rušném městě je to pak dvojnásob důležité.

Někteří odborníci doporučují, a z vlastní zkušenosti musím říci, že to rozhodně má smysl, udělat si ještě před příchodem štěňátka jakýsi „socializační seznam“, do něhož si zapíšeme vše, s čím rozhodně pejska musíme včas seznámit a kde si zároveň určíme priority, čím začít.

Akínku, půjdeme na procházku, když se necháš hezky učesat. (Zabavte štěněcí...

Foto: Akínku, půjdeme na procházku, když se necháš hezky učesat. (Zabavte štěněcí pozornost a ono vám pak „nesežere“ kartáč :-)))

Když jsem si pořizovala svého prvního vlastního psa, řešila jsem socializaci spíše intuitivně a příliš se nad tím nezamýšlela. Prostě jsem jen Akínka brala s sebou všude, kam to jen trochu šlo, a pejsek byl bezproblémový. Pak jsme mu ale v jeho roce pořídili již dospělého kamaráda z útulku, kterého původní majitel nesporně týral, a pes neměl žádný výcvik, ale ani pořádnou primární socializaci. Tehdy jsem se nad samotným socializačním procesem musela více zamyslet a řešit, jak Griffču dodatečně naučit fungovat ve městě bez problémů, aniž by z toho měl trauma.

Akí naučil Griffču psím hrám.

Akí naučil Griffču psím hrám.

Hodně nám v tomto ohledu pomohlo to, že si Griffča rychle vytvořil silnou vazbu na mladšího Akínka a mnohé z jeho projevů chování od něj přirozeně převzal. Nicméně byly věci, lidé a situace, kterých se bál, a bylo nutno jej na ně co nejvíce přivyknout a snažit se docílit toho, aby je přijal jako běžné a nevnímal jako hrozbu.

Problémem byli zpočátku např. kolem projíždějící cyklisti, muži v čepici či s holí, ale i hlučně se chovající malé děti. Také si vůbec neuměl hrát, zpočátku se dokonce lekal nápřahu ruky s míčkem, který jsem házela Akimu.

Griffča se učil si hrát i s hračkami pod Akiho dozorem. Zde oba sledovali, kam...

Foto: Griffča se učil si hrát i s hračkami pod Akiho dozorem. Zde oba sledovali, kam dopadne míček. Pokud Griffča viděl, že pro míček letí Akí, vždycky mu ho nechal. Kořistnický pud měl opravdu minimální. Snad jedinou výjimkou byl plyšový krokodýl, kterého občas rád žužlal.

Vše se ale postupně Griffča naučil zpracovat a cca po dvou letech z něho byl již celkem pohodový pes, kterého jsem mohla bez obav pustit z vodítka všude tam, kde to nikomu nevadilo. A co jsem na něm oceňovala velice – zcela postrádal lovecký pud, ovšem hlídač byl výborný.

Akínek rád vozil kočárek.

Akínek rád vozil kočárek.

I když se nám vše s naším „útuláčkem“ nakonec podařilo víceméně dohnat, uvědomila jsem si, jak velký je rozdíl mezi primární a dodatečnou socializací! Zatímco malé štěně socializačním procesem projde mnohdy jakoby „mimochodem“, aniž by se páníček musel nějak extra snažit (prostě jen posiluje v pejskovi pozitivní vnímání nových zkušeností pamlsky, hrou, pochvalou atd.), u dospělého psa je mnohdy třeba nejprve odstranit již vytvořené psychické bloky vůči různým situacím (věcem, lidem) a znovu psa na ně vhodným způsobem postupně (po malých krůčcích) zvykat, což může trvat týdny, ale třeba i dlouhé měsíce. Záleží na povaze psa a míře i četnosti jeho špatných zkušeností.

Akínek jako socializátor malému kavkazátku.

Akínek jako socializátor malému kavkazátku.

Z výše uvedených důvodů proto považuji včasnou socializaci štěněte za mnohem důležitější než vlastní výcvik k poslušnosti. Pokud tímto procesem provedeme naše štěně zodpovědně krok po kroku, je to ta nejlepší investice do celého pejskova života i našeho vzájemného vztahu. Každý pes se pak bude mnohem snáze učit novým věcem a nebude mít problém reagovat na páníčkovy pokyny, kterým se postupně naučil, i v rušném prostředí.

U svého současného psa jsem si (po zkušenostech s těmi předchozími) sestavila již před jeho příchodem zmiňovaný „socializační seznam priorit“, neboť jsem věděla, že si pořizuji velmi temperamentní plemeno a že jakmile bude u nás, už nebudu mít čas nic moc rozmýšlet :-)) Seznam jsem si rozdělila do dvou částí – na socializaci zvlášť v rodině a zvlášť k okolí:

V rámci rodinné socializace bylo mou prioritou následující:

- navyknout psa na jeho jméno, obojek, vodítko

- naučit psa nechat se sebou manipulovat (chovat se, převracet na záda, čistit oči, uši, kartáčovat apod.), a to od všech členů domácnosti

- chovat se vhodně k mému dítěti (zejména naučit se chápat specifika chování malých dětí, reagovat na ně klidně a přívětivě)

- naučit se venčit pouze venku

- spát na vyhrazeném místě

- zůstávat po určitou část dne sám doma, aniž by z toho měl trauma

- kladně komunikovat i s širší rodinou

- nebát se domácích spotřebičů, sekačky na trávu, vodního čerpadla, zahradního kolečka, koloběžky, kola atd.

- jezdit autem

Socializace ve vztahu k okolí:

- kladně a přirozeně vnímat lidi obecně (např. neutrálně akceptovat pohlazení od cizího člověka)

- naučit se kladnému vztahu k dětem všech věkových skupin

- jezdit hromadnými dopravními prostředky a s tím související nošení náhubku

- naučit psa bez problémů zpracovat různé druhy hluku (běžný ruch velkoměsta, nárazové zvuky typu, bouřka, petardy, výstřely apod.)

- na procházkách nereagovat na kolem projíždějící cyklisty, běžce, kočárky, auta a jiné dopravní prostředky, procházející lidi atp.

- pozitivně vnímat změny prostředí – nebát se v novém, ale aktivně jej zkoumat

- pozitivní kontakty s cizími psy, a ignorovat štěkající psy za ploty

- nebát se vody (pozitivní vnímání jak vody v přírodě, tak koupání ve vaně)

- chovat se spořádaně u veterináře a nebát se

Domnívám se, že zvládnutí výše uvedeného je pro pohodové soužití se psem jakéhokoli plemene nezbytným základem a všestrannou průpravou na pozdější skutečný výcvik ve všech možných dovednostech.

V době, kdy jsem psala první část tohoto povídání, byly Eddiemu 3 měsíce a troufám si říci, že jsme tehdy již zvládli socializaci v rodině, a v té ve vztahu k okolí již vychytávali „drobné mouchy“ (třeba aby nechtěl olizovat cizí děti na potkání nebo nehonil cyklisty). Eda totiž dostal do vínku po předcích nebojácnou a přátelskou povahu; jen tak něco jej nerozhodí, tudíž projít s ním vším výše uvedeným nebyl absolutně žádný problém. Naopak jsem v jeho případě stále musela hledat nové a nové podněty, aby při jejich zpracovávání vybil svou „nekonečnou“ energii a večer usínal dostatečně uspokojen :-)).

Eda se s chutí seznamuje s vodou a plaváním.

Eda se s chutí seznamuje s vodou a plaváním.

Zkrátka fousisku ještě nebylo ani půl roku a já už měla pocit, že vše, co jsem si do „socializačního seznamu“ zapsala, už jsme zvládli na výbornou. Ovšem když přišel Eda do puberty, začala jsem najednou zjišťovat, že jsem předčasně „usnula na vavřínech“ a některé věci jsme zřejmě nedotáhli anebo neudělali správně.

Ono když všechno děláte poctivě, máte kolem toho půl roku štěněte pocit, že máte hodného a poslušného psa a jste tzv. „za vodou“ a už to tak zůstane. Jak šeredně jste se mýlili, však zjistíte právě tehdy, když začnou pejsci (zejména samečci) dospívat. Občas máte dokonce pocit, že vám toho psa snad někdo vyměnil a tohle „neposlušné drzé hovádko“ přece nemůže být váš „hodný pejsáček“.

Před Edou jsem od štěněte sama vychovávala sice jen choďáčka Akího, nicméně i tak jsem s tímto fenoménem trochu počítala. Přesto mě však překvapilo, jak velká to byla proměna. U Akího totiž puberta spočívala pouze v tom, že občas zkoušel stávkovat, byl-li odvoláván od něčeho zajímavého. A samozřejmě se na potkání neustále zamilovával do všech čubiček. U Edy však nastala puberta velmi bouřlivá a ze psíčka, který byl kámoš takřka s každým, se jakoby přes noc stal namachrovaný frajírek, který si začínal dovolovat na všechny psy kolem sebe a nejraději by znásilnil každou fenku na potkání, aniž by se aspoň letmo „představil“ (to Akínek byl aspoň galantní gentleman hned od počátku :-).

No zkrátka já i celá rodina jsme se museli obrnit maximální trpělivostí a upevňovat (a leckdy i znovu nastavovat) pravidla a důsledně se je snažit dodržovat. Stav tzv. „na facku“ trval přibližně dva roky, během kterých jsem se naučila, že ze všeho nejdůležitější je zůstat v klidu, a i když bych fousisko někdy nejraději přetrhla vejpůl, lepší je se zhluboka nadechnout, rozchodit to, a se psem jednat sice důrazně, ale bez negativních emocí.

Vztek je v jednání se psem vždy kontraproduktivní. Buď se vás pes začne bát, anebo se otočí proti vám. Každopádně ale pokaždé vede k narušení vzájemného vztahu a záleží na povaze psa, jak se s tím vyrovná. Ty „splachovací povahy“ to z dlouhodobého hlediska překousnou, ale u citlivějších jedinců může mít člověk i po jednom „emocionálním výbuchu“ zaděláno na pořádný problém. Je to podobné jako s dětmi. Jednomu dáte na zadek a ono se rozpláče a úplně ho to rozloží (např. syn mé kamarádky), jinému uděláte totéž a ono ještě stáhne kalhoty a řekne: „Klidně mi dej na holou, mně je to fuk!“ (moje dcera). Zkrátka vztek a agrese nic neřeší. Je potřeba najít společnou řeč a v klidu si vyjasnit pravidla.

Zhruba kolem tří let Edy jsem začala mít pocit, že se konečně hormonálně i mentálně stabilizuje a jeho projevy chování se zase začínají přibližovat tomu „hodnému pejsáčkovi“. Nicméně mi bylo jasné, že pes, který je na potkání s každým kámoš, z něj už nikdy nebude. Prostě to není v jeho povaze. Já se také nekamarádím se všemi na potkání, tak proč bych to měla požadovat po psovi. Samozřejmě se ale musí chovat tak, aby nikoho neohrozil a neublížil, na což dbám. Mezi psími samci mnoho kámošů nemá, ale pár by se jich přece jen našlo. Podstatné pro mne je, že už je schopen potkat řadu psů, letmo se očuchat a pokračovat dál, aniž by musel „machrovat“. A být gentleman k fenkám se postupně naučil také, takže je schopný si s nimi i moc hezky hrát, a už také pochopil, co znamená odmítnutí a není neodbytný :-).

Miminko Edánek...A takhle se rád chová dodnes.

Miminko Edánek...A takhle se rád chová dodnes.

Nyní je Edovi pět let a stále nemohu říci, že by bylo všechno, jak chci já, ale na tom, co se dá změnit, se snažím pracovat. Jsou ale věci, s nimiž jsem se prostě už smířila, že změnit nepůjdou. Např. lovecký pud. Eda ho má ve vztahu k některým zvířatům (prasata, ježci, vysoká) neobyčejně vyvinutý. (Na druhou stranu se mu ale klidně může pod nosem promenádovat sojka na zahradě a jen se na ni bude koukat). Tudíž do míst se zvýšeným výskytem čtyřnohé zvěře chodíme raději se stopovačkou.

Dále jsem se smířila i s tím, že u některých Edových „libůstek“ možná nepřijdu nikdy na to, z čeho vlastně vznikly. Např. na to, proč má cca od dvou let akutní potřebu pokaždé hrozně seřvat projíždějící kamion či náklaďák, když jako štěně se s nimi setkal nespočetněkrát a vždy je ignoroval. I dnes jsem si jistá, že se jich nebojí, ale z nějakého důvodu mu na nich asi něco vadí. Pokud někde kamion stojí, je Edovi ukradený, i pokud je nastartovaný, ale nejede, nevšímá si ho, jenže jakmile se kolos rozjede, Eda spustí rámus. Ovšem když je do něčeho zabraný a nedívá se směrem té jedoucí „obludy“, klidně se i na kamion vykašle. (Čehož samozřejmě využívám a snažím se ho v inkriminovaný moment maximálně něčím zaujmout, aby na kamiony kašlal vědomě.) Jsem tak v pokušení si myslet, že to je prostě jen zlozvyk a trochu také jistý plemenný rys (knírači prostě vesměs hluční jsou a někteří doslova vítají každou možnost, jak si od plic zařvat).

Anebo běžci, to je také kapitola sama pro sebe. Jako štěně jsem Edu naučila je ignorovat. Jakmile ale pohlavně dospěl, najednou mu začali vadit někteří běhající muži a začal mít pocit, že mě musí před nimi hlídat, pokud běží příliš blízko kolem nás. Protože tyto tendence má zejména v době, kdy je venku teplo a lidé méně oblečení, domnívám se, že Eda zkrátka více cítí to, že se lidští chlapi potí, což těm psím chlapům může vadit. Jisté potvrzení této mé teorie mi přineslo jedno letní setkání s partou sportovců (asi fotbalistů), kteří běhali sem a tam po louce pouze v trenkách.

Nahlas funěli, zpocení a uhnaní, až by se ten testosteron ve vzduchu dal krájet, a Eda se taky mohl na vodítku doslova pominout. Kdybych ho v té chvíli nechala, ať „dělá, co umí“, nejspíš by všechny obíhal dokola a řval na ně („Táhněte do háje, všichni pryč…..“ :-). Já to vyřešila tím, že jsme chlapy obešli obloukem u nohy a pod neustálým střídáním motivace s přiměřenou buzerací se z dosahu „testosteronového nebezpečí“ dostali dostatečně daleko, kdy byl pes ochoten se uvolnit a zase si začít užívat procházku. Můj muž se k tomu tehdy vyjádřil, že psa docela chápe, neboť jemu by se taky nelíbilo, kdyby se v mé blízkosti motalo tolik chlapů, a jak prý má ten pes vědět, že mě nechtějí všichni „sežrat“ :-))).

Abych to celé nějak uzavřela… Socializací ani následným výcvikem to zdaleka nekončí. V soužití se psem se má člověk neustále co učit a torpédo, jako je fousisko, mi opravdu nedovolí usnout na vavřínech a udržuje mě jednak (i při vyšší váze) v relativní kondici, ale především bdělosti, ostražitosti a tvůrčím myšlení, protože jinak to s ním zkrátka nejde. Já jsem mu však za to upřímně vděčná.

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes


Trápí vaše dítě suchý kašel? Vyzkoušejte s námi sirup Petit Drill, který je z 99 % přírodního původu
Trápí vaše dítě suchý kašel? Vyzkoušejte s námi sirup Petit Drill, který je z 99 % přírodního původu

Dopřejte své rodině klidný spánek. Přihlaste se k testování a objevte účinky dětského sirupu Petit Drill – přírodního léku v boji proti suchému...