Sunny spí stočený v křesle, Gill tradičně na placku na holé zemi, Sára na gauči, pacičky složené pod bradou a otočená tak, aby viděla ke kuchyňské lince. Téměř vždy můj pohled zachytí. To už musí hodně tvrdě spát, aby se jako odpověď na můj pohled do mě doslova nevpily modré oči... Utřu si zamoučené ruce a musím ji jít pohladit. Nemůžu si pomoci.

Znovu si v duchu promítám naše road movie. Pohodová jízda ze Šumavy do Znojma. Je překrásný květnový víkend a nám je výletově. Bereme to po opuštěných silničkách mimo hlavní štreku, nikam nespěcháme, kocháme se příhraniční krajinou. Sunny s Gillem podřimují vzadu.

Mrknu úkosem na mého muže za volantem. Vypadá v pohodě. Nedá mi to a zeptám se: "Máš strach?" "Já? Proč? Vždyť jsem ti řekl, že to Sunnýsek rozhodne...". Podezírám ho, že v té chvíli ještě věřil, že Sunnýsek se pokusí Sáru sežrat a my pomažeme zpátky domů bez ní.

K večeru jsme na místě v kempu na Bítově. Je před sezónou, a tak zde ještě vládne poklid. To vítáme. Užíváme si podvečerní vycházky se psy kolem přehrady. Náhle se nad vodní plochou nese hlas trubky. Nezdá se nám to? Kdepak, dokonce už i vidíme siluetu onoho neznámého muzikanta na skalním ostrohu... Stojíme téměř bez dechu dokud poslední třepotavý tón neodletí večerem... Tak to je nádherná večerka.

Však také po příchodu do chatičky psi slupnou večeři a uloží se. A pak teprve jdeme na večeři i my lidi. A ejhle, v restauraci je veselo. Hudební produkce naživo, tak ještě na závěr pár písniček a dokonce i taneček. Z celého pohodového dne mám jakýsi vnitřní pocit jistoty, že všechno je tak, jak má být, i to, že jedeme pro Sáru.

Ráno je přehrada zalitá sluncem. Jdeme se projít. Uvědomuji si, že to je asi poslední procházka se dvěma psy. Za chvíli už budeme mít tři. Jak to zvládneme? O dvě hodinky později zastavujeme před útulkem. Jdu ke vrátkům. Paní, která nám vyšla v ústrety, hned ví, pro koho jsme si přišli. Jde někam pro Sáru. Mám srdce až v krku a do očí se mi derou slzy, když vidím kotce. Ze všech stran se to za mřížemi rozštěkalo.

A už ke mně běží pes severského typu. To je asi ona! Ne, je to Sorbík, Sářin spolubydlící. Znám ho z fotky. Hladím ho. A pak přiběhla ona. Modrooká blondýna. Je krásná. Dávám jí obojek s modrým šátečkem. Ladí jí k očím. Tak a jdeme na seznamovací procházku. Manžel připraven se Sunnym a Gillem před branami. Útulkové tety se zvědavě dívají na setkání.

Psi se očuchávají. Naši psí kluci vypadají, že je přítomnost fenky nijak zvlášť nerozházela. Sára dost silně táhne. Měli jsme tři podmínky ohledně třetího psa - za prvé fenka, za druhé kastrovaná fenka, za třetí nesmí tahat. Ale jinak je úžasně milá přesně podle popisu, co chvíli leží na zádech a nastavuje bříško na drbání. Okruhem se vracíme zpět k útulku. Před bránou fotí slečna pózujícího malého pejska. Toho taky znám z fotky, je to Míša...

Poznávám i slečnu. To je přece Jana, která má na svědomí to, že my tu dneska jsme. Nebýt jejího krásného článku, tak o Sáře vůbec nevíme. Podáváme si ruce a manžel k pozdravu ihned přidává: "Že netahá? Jako kůň!!!" Jana se brání: "To není možné..." a hlasem plným naděje i prosby dodává: "že si ji vezmete?"

Jasno má hlavně Sára. Otvíráme dveře auta, Sunny, Gill a Sára jeden po druhém naskočí, jakoby se nechumelilo. Zíráme. Jednak na Sáru, jednak na Sunnyho. Ač během procházky neprojevil nejmenší nelibost vůči Sáře, obávali jsme, co nastane, když se Sára nacpe do jeho pojízdné boudy. Osobní prostor, nevelký... A ono NIC. Sára si lehá, očividně je v našem autě doma.

Jdu vyřídit papíry a netrvá dlouho a my odjíždíme. Se třemi psy. Jsme z toho všeho nějak zkoprnělí a ohlížíme se přes sedačky dozadu, jestli je to pravda... Zato Sára se tváří zcela suverénně. Leží, funí horkem stejně jako naši psí kluci. Nešílí, necintá, neblinká... Ona prostě nemá žádný problém!

Teď už víme, že taková je naše Sára. Nic neřeší, všemu se přizpůsobí, všechno rychle pochopí, stále veselá, dobře naladěná a veliký mazel. Nejpozitivnější pejsek, jakého jsem kdy poznala. Chytila za srdce i páníčka. Láska. Tohle fakt nečekal! Vlastně nikdo jsme to nečekali. Ani Sunny s Gillem. Sára se totiž nejspíš již od první chvilky stala šéfovou naší psí smečky. Má jakousi přirozenou autoritu a kluci to berou.

Je jí asi tak 8-9 let. V její krvi kolují geny labradora spolu s geny huskyho. Poznáváme v ní specifické rysy obou plemen jak fyzické, tak povahové. Tolik jsme toho od května spolu prožili! Těch nachozených kilometrů! Sářina počáteční fascinace přírodou, divočinou... Probouzení smyslů seveřana... Na vodě se všemi třemi... Svatba mladého páníčka... Festival Trampský širák... Se Sárou můžeme kamkoli.

Není divu, že zrovna teď v předvánočním období mě tak moc dojímá její až živelná radost ze života. Tahle dnes šťastná a spokojená bytost loni o vánocích málem umřela... Do útulku se dostala právě o svátcích zubožená, podvyživená a s těžkým zánětem dělohy. Operovali ji za pět dvanáct.

Jsem a vždy budu za její záchranu znojemskému útulku nesmírně vděčná. Ona je opravdu jedinečná!. Již delší dobu jsem pokukovala po útulcích, párkrát už někam málem jela. Už vím, proč do toho vždycky něco vlezlo... To místo bylo rezervováno pro Sáru. Centrální distribuce, jak říkají Zvířetníci...