Opravdu je strakatý, i když ne tak výrazně jako někteří jeho kolegové. Na zádech a bocích má černou deku s výjimkou širšího bílého límce na krku a užšího bílého proužku mířícího od jedné zadní nohy k druhé, právě tam, kde by mu - pokud by byl klukem - koukala špatně zastrčená košile. Černou má i polovinu ocásku, tu blíž k tělu, zatímco druhá polovina končící špičkou je bílá. Bílá barva se objevuje ještě na hrdle, plecích a bříšku, tam se ovšem semotamo vyskytne i černý chloupek.

V průkazu původu je Denisovo zbarvení popsáno jako černožlutobílé, což je zářný příklad kynologické hantýrky, kde šedé barvě se říká modrá a hnědé zase červená. Žlutou barvu na něm nenajdete, i kdybyste prohlíželi každý chloupek jednotlivě, protože žlutá je v jeho případě zlatohnědá. Ostrůvky zlatohnědé až okrové má Denis na ramenou a stehnech a - hihihi - pod ocáskem. Zlatohnědá (temeno a líčka) a černá (čenich a špičky uší) se opakují i na hlavě, zatímco nos zdobí bílý trojúhelníček s černými puntíky. Obloučky nad očima připomínají zdvižené obočí a díky nim má Denis výraz udivený, ustaraný, někdy i vyčítavý. Zbývají ještě nohy, ty jsou bílé s - pro změnu - hnědými puntíky.

Strakáči mohou být krátko- i dlouhosrstí a já jsem od počátku Denise podezírala, že bude dlouhosrstý, protože měl srst viditelně delší než jeho sourozenci. Vešel se ale do škatulky "krátkosrstí" i s delším a hrubším porostem na límci a drobnou vlnkou na zádech. Krom límce má kožich hladký, lesklý, na dotek velmi, velmi příjemný a za ušima nemá srst, ale jemné prachové peří.

Když jsme ho přivezli domů, věděl už velmi dobře, že postavení na travičku znamená udělat loužičku. A tak jsme každou chvíli Denýska vynášeli, on snaživě kropil, až to první den večer vypadalo, že máme mimořádně nadané a čistotné štěně. To byl, jak se záhy ukázalo, poněkud předčasný závěr, ale až na zřídkavé nehody byl čistotný brzo a na zahradu se naučil chodit prakticky okamžitě. Překvapivě pak nastal opačný problém, totiž že zahradu považuje za jediné místo určené k dělání loužiček a bobíků, a z procházky pílí na zahradu, aby je tam mohl vyložit.

V obýváku měl Denis připravený denní pelíšek, který vzal okamžitě za svůj. Nocovat měl, tak jako jeho předchůdce, v nočním pelíšku v místnosti, kde má misky a pohodlnou válendu. Neboť od samého začátku bylo rozhodnuto, že ani Denoušek nebude spát v ložnici. Přiznávám, že když jsem sladce spícímu štěňátku kladla do pelíšku medvídka, aby se mu v noci nestýskalo, a potichu se plížila do vlastní postele, měla jsem obavy a špatné svědomí. Co když bude v noci naříkat a my ho přes dvoje dveře neuslyšíme?

Že jsem si dělala zbytečné starosti, bylo zřejmé za pár hodin. Domem se rozlehlo pronikavé zavytí, za něž by se nemusel stydět ani dospělý pes baskervillský. Ten příšerný zvuk způsobil, že jsme se s páníčkem oba v jedné vteřině vztyčili jako na spartakiádě a v další jsme vyběhli zjistit, co se děje. Ano, pejsánek objevil, že je úplně sáááám a je mu smúúúútno! Jeho radost, když nás uviděl, vytryskla jako gejzír a nebrala konce a trvalo dlouho, než se zase zklidnil, usnul a my si zopakovali neslyšný přesun do vystydlých postelí.

Tak to šlo celý týden. Občas některý z nás psychicky nevydržel a nad ránem povolil přesun do denního pelechu, kde Denýsek v klídku dospával poté, co si ověřil, že na gauči se choulí (a za všech sil se snaží usnout) páníček nebo panička. Pomalu, ale jistě jsme díky nevyspání pracovali k celkovému zhroucení, když tu náhle po týdnu nastal zlom a Denda vydržel v klidu celou noc.

Ranní chvilky si pak začal krátit četbou - přelouskal 10 německých novel, pokračoval Čapkem, a když se pustil do Moraviovy Horalky, knihy jak jistě uznáte pro štěně příliš drsné, přístup ke knihovně jsme zahradili. Postupně jsme zavedli večerní rituál, spočívající v tom, že doprovodím Denise do jeho komnat, dáme si pac a pusu na dobrou noc, počkám, až usne a pak se odplížím.

Přes den měl Denis spoustu práce. Musel prozkoumat všechny prostory a všechna zákoutí domu a poznat, jak to u nás funguje. Snad proto, že jsem si ho přivezla na klíně, pojal zpočátku největší důvěru ve mně. Tím pádem se na mě přilepil jako klíště a já ho měla neustále v patách. Jakmile jsem přešla do jiné místnosti, přicupital do vteřinky za mnou. Na synka, jehož poněkud drsnými žertíky si nebyl zcela jist, dorážel pro jistotu z bezpečí mezi mými kotníky.

I po zahradě chodil v závěsu za mnou a jestliže se na minutku zdržel u zvlášť zajímavého trsu trávy, v následující minutě zase přihopkal a zařadil se za paty. Osměloval se ale rychle a brzo pochopil, že i zahrada je jeho výsostné území, a za pár dní - jak jsem na něj byla pyšná! - poprvé legračním štěkotem přecházejícím do fistulky ohlásil kolemjdoucí. Uvnitř domu se osmělil dokonce tak, že v nestřeženém okamžiku suverénně vyběhl do prvního patra po točitých průzorových schodech, které měl - fujfujfuj - přísně zakázané.

Mohlo by se zdát, že malý závisláček, který pronásleduje člověka na každém kroku a při každé příležitosti se na něj sápe, bude milovat chování a mazlení. Ne tak Denis - chovat se na klíně je tak nudná činnost! Lepší je prát se, tahat za rukávy, chňapat po prstech! V klidu dokáže spočinout tak vteřinu před tím, než mu klesnou víčka a upadne do hlubokého spánku. A tak chodíme doma v oslintaném, ožužlaném, odraném a místy zoubky procvakaném oblečení, zatímco ošacení venkovní je třeba před nájezdem malého útočníka bedlivě chránit. O rukách (i nohách, vezme-li si člověk ke hře se štěnětem neprozřetelně kraťasy), poškrábaných od zoubků i drápků, raději pomlčím.

Naproti tomu například se stravováním nebyl téměř žádný problém. Jedině na bílý jogurt se Denis tvářil nepřívětivě a přemítal, jestli je vůbec k jídlu, a když byl tento nahrazen jogurtíkem ochuceným, kvitoval to s povděkem. Taky nad suchými granulemi se ofrňoval, průběžně odbíhal od misky a upíral na mě jeden ze svých nejvyčítavějších pohledů, vybíral granulky z misky a trousil je po kuchyni.

Tady pomohla jedna lžíce masíčka ze psí konzervy, která zřejmě velmi významně zvedla atraktivitu pokrmu, protože takto ochucené granule baští Denis bez připomínek. Je to dobrý strávník a je schopen zkonzumovat prakticky cokoliv - suchý rohlík i chleba, rajče, mandarinku, slupky z jablek, dokonce i citron se zájmem olízal. Existenci uzenin zatím před Denisem tajíme.

A co se nám za první měsíc podařilo a co nám (zatím) nejde?

Opravdovou radost mi dělá Denisek venku. Chodíme navolno a i když se už nedrží nalepený těsně za patami, hlídá si mě. Klidně se zastaví, prozkoumá zajímavý objekt, ale na zavolání okamžitě spolehlivě přiběhne. Tak si říkám, kéž by mu to vydrželo!

O loužičkách jsem už psala. Když už se stala nehoda, tak obvykle ráno, než někdo Denise vyzvedl z jeho budoáru, přes den díky permanentně otevřeným dveřím na zahradu se daří zachovávat čistotu.

Sotva se u nás Denis trochu rozkoukal, začali jsme trénovat povely. "Sedni" se naučil bleskově a životní nutností - to aby nám aspoň nějaký oděv zůstal nerozsápaný - bylo natrénovat "pusť!". Krásně reaguje na svoje jméno a chápe, co je "fuj!".

Na druhou stranu se nedaří živého, zbrklého, rozjíveného Denise zklidnit. Na povel si sice sedne, ale že by taky "zůstal" nebo "čekal" - to ani náhodou! Maximálně zůstane a čeká na odměnu a pak už s ním zase šijou všichni čerti. S povelem "stůj" jsem neuspěla vůbec, evidentně nechápal ani nechtěl chápat, co se po něm chce, a srovnání do výstavního postoje bral jako povedenou legraci, při níž zase může honit moje ruce.

Problém nastal i při nasazování obojku, což jsem opravdu nečekala. Skákal, chňapal po něm, válel se po zemi, prostě ohromná psina - pokaždé jsem ho musela prakticky přeprat, než se podařilo obojek nasadit a zapnout. Po týdnu mě to přestalo bavit a dala jsem Denouškovi jasně najevo, že se nejde ven, dokud nepřestane vyvádět.

Koukal jak ta příslovečná vyoraná myš, ale kupodivu pochopil - a najednou to šlo bez vylomenin. Ovšem trénink na výstavním vodítku jsem raději zrušila, nevím, proč zrovna ta tenká tkanička na krku ho tak iritovala, ale řádil tak, že jsem nechtěla riskovat oběšení ani uškrcení vlastního štěněte.

A abych nezapomněla - víte, co umí Denis úplně perfektně? Vykouzlit lidem na tváři úsměv. Dokonce to vůbec nemusíme trénovat.