12 fotografií

Mám neodbytný pocit, že můžete buď chovat psy, nebo jezevčíky. Tedy josefčíky, že… Historky s touhle rourou na pochodu jsou nepřeberné. Prý „plyšáčci“ a milovnice mléčné pěny z lattéčka! To je ale obrovský omyl.

Já si, díky kamarádce, která měla „jezevce“, a byl to opravdu pes s názorem, musím vždycky uvědomit, že tyhle pochodující trubice vůbec nejsou žádní plyšáci, jak by mohlo zdát, ale že se jedná o loveckého psa historicky cvičeného k lovu šelem. No ona to asi nemusela být žádná legrace, když jste poslali psa do liščí či jiné nory a doufali jste, že pes vyleze jako vítěz. Ono v takové noře tomu psovi nezbylo než se pořádně zakousnout a zabojovat. Původní majitel nory věděl, že jde o krk a jezevčík byl ten, který nesl smrt. Geneticky taky těm jezevčíkům zůstaly pořádné čelisti a zubiska. Ono se to nezdá, ale ten lovec šelem tam prostě dřímá. I když jste vzrůstem specialista na boj ve vysoké trávě, psí bojovnost tam prostě je.

A každý je jiný, jak o tom svědčí povídání paní MoMa:

Protože se blíží druhé výročí odchodu naší milované Barči, malé drsnosrsté jezevčice, a mně se každou chvíli mlží oči, tak mne napadlo, že porovnám psí holky a kluky.

Tohle je již nežijící Baruška, to bylo pěkný kvítko, jezevčice s ďáblem v tělíčku.

Šťastný osud nám zatím dopřál jednu úžasnou fenečku a jednoho úžasného psího kluka. Já jsem byla samozřejmě připravená na to, že každý pejsek je jiný, jen mě v rámci jednoho plemene překvapilo, jak moc.

Baruška byla od první chvíle lovec.

Baruška

Co se hnulo, po tom šla, do posledních svých chvil, i když už byla vážně nemocná. Co jí ale nejvíce pilo krev, byli ptáci. Jakmile nějakého zahlédla, šla po něm. Nebo se opřela předníma packama o strom, na kterém seděl, a pravidelně následovala konverzace ve stylu: „ Zbabělej h-jz-e, poď dolů, dáme férovku.“ Pták na ni s evidentním opovržením shlížel a jeho výraz říkal: „Poď teda nahoru, ty blbá feno, ani lítat neumíš, vidíš, jen čumíš.“ Načež se vznesl, vznešeně zakroužil kolem stromu, což naši milou pesicku vždycky tak dožralo, že nadávala ještě asi dalších pět minut.

Baruška

Ferdíček, to je jiná. Šli jsme poprvé kolem dvora, já pyšná na naše roztomilé štěňátko a najednou si proti nám vykračuje holub. Byl to, pravda, lenivý holub městský, dobře živený, a tím pádem celkem statný. Ferdík, přesto, že vyrůstal na zahradě a ptáky znal, se s takovou obludou ještě nikdy nepotkal. Nadskočil, a s neuvěřitelným a hlasitým cvrlikáním, které jsem ještě u pejska neslyšela, se decentně vzdálil. Prostě utekl. A já jsem stála uprostřed dvora, styděla jsem se a snažila jsem se vyrovnat s potupným faktem, že se náš malý jezevčík, lovecký to pes, bojí ptáků. Naštěstí dnes už je to jiné. Ferda na ně štěká, občas je prožene, ale taková lovecká vášeň, jako v Barušce, v něm prostě není.

Bára byla pracovitá.

Baruška, poklad každé domácnosti.

S Baruškou bylo potřeba chodit tři hodiny denně, aby byla spokojená, což si myslím, že na tak malého pejska je celkem dost. Ráno jsme vyráželi před šestou, protože se vůbec tmy nebála a jen jsme vyšli, tak čumáček u země a už čmuchala a lovila.

Ferdíček? Ráno, pelíšek, 6:30, velké nevěřící oči: „ Fakt musím?“ Jen jednou jsem ho zkusila vzít ven ráno za tmy. Nee.

Jezevčíci se rádi v pelíšku natahují, protože si potřebují protáhnout záda. Zde Ferda.

Jedině, kdy se mu moc chce, je večer, kdy jdeme do naší party pejsků, kteří spolu chodíme. To nás pohání a nemůže se dočkat. Já tomu říkám, že jdeme do hospody na pokec. Ferda je totiž pravej, línej chlap. Pánové mi, doufám, odpustí ten malý stereotyp.

Baruška nebyla ukecaná.

Ferdík

Barča občas štěkala, to je fakt, ale moc se jinak hlasově neprojevovala. Když něco chtěla tak, jak to popsal můj muž, vypouštěla horký vzduch. Prostě tak zvláštně sípala, dokud to, co chtěla, nedostala. Což bylo téměř vždy.

Ferda žvaní. Už když jsme si ho přivezli, tak se projevoval všelijakými zvláštními zvuky, jako cvrlikání, pištění, kňourání a při ranním protahování těla i mňoukání. Dnes tedy i štěká, a to občas podstatně víc, než bychom si přáli.

Vztah k opačnému pohlaví.

Baruška, když hárala, pejsky vůbec nemusela. Já jsem byla připravená odhánět nápadníky, a proto mě opravdu překvapilo, když jsem zjistila, že Barča si velice snadno poradí sama. Můj muž vždycky vzpomíná na to, jak se s naší hárající fenečkou procházel, když k nim přiběhl pejsek, snad Jack Russell a začal se o Barču ucházet. A naše Baruška se na něj pouze „usmála.“ Tedy, odhalila zuby. Pes schlípnul a okamžitě vyklidil pole. A můj muž, milující páneček, mi pak řekl, že jediné, co ho v té chvíli napadlo, bylo to, že naše fenečka má opravdu pěkné, bílé zoubky. Jinak vkus měla Barča příšerný. Pěkné, mladé pejsky odmítla vždycky, ale jednou jsme potkali v době hárání psího dědečka, 17 let, zuby křivé, oko kalné, hřbet ohnutý. A zrovna tenhle se jí líbil. A pejsek to hned poznal. Narovnal hřbet, oko dostalo znovu jiskru a hned byl připraven. No, příroda je mocná, ale měli oba smůlu.

Baruška

Ferdík je velký frajer a Don Juan. O všechny holky má opravdu zájem, zejména miluje fenečky velkých plemen, což při jeho velikosti králičího jezevčíka, je tak trošku srandovní. Ale má svou velkou lásku, která se jmenuje Freya. Když ta hárá, tak s Ferdou nic není, utíká a pokaždé ho najdu před jejím domem, kde „vysílá signály“, čili to tam vobchcává, kde může. Mimochodem, taky už vás napadlo, jestli se psí „signály“ liší podle příležitosti? Jestli pro kámoše je to jen: „Čau kámo, byl jsem tu. Přijď večer, dáme pokec.“ A pro Freyu:„ Milostivá slečno, od té doby, co mi šťastný osud dovolil popatřiti Vaši krásnou tvář, jste zřítelnicí oka mého. Mohu doufati?“ Nebo je to pokaždé prozaicky pouze: „Ferda.“ Dnes jsme Freyu, hárající krasavici, opět potkali. Mlsný Ferdík se jí okamžitě začal dvořit a to tak vehementě, že od ní dostal facana, jen kníknul. Ovšem rozhodně ho to od dalších námluv neodradilo. Právě naopak.

Ferda

Všeobecně mám pocit, že Barča byla tak nějak dřív dospělá a Ferdík do opravdového jezevčíka dospívá spíš postupně – a jsem šťastná, že ho máme.

Foto: MoMa. Podívejte se do pěkné fotogalerie!