Samozřejmě, že myslivost zprofanovali papaláši (dřívější i současní), ale jeden z pohledů (biologů! ne myslivců) je, že nebýt myslivosti jako sportu, už by moc vysoké zvěře a zajíců v Evropě nezbylo. (Konkurence divoké zvěře je problém v Africe, kde místní zemědělci lokálně hubí i ohrožené druhy). Takže můj pohled na myslivost byl vždy indiferentní až nedůvěřivý.

Proto, když jsme si brali flat coated retrievera, zaregistrovala jsem, že je to pes lovecký. Nicméně jsem to neřešila. Zjistila jsem, že na chovnost musí mít nějaké zkoušky vloh, což jsem pominula velkoryse s tím, že to nějak dopadne. Hlavně už mít to štěňátko.

Socializaci a výchovu jsme s Ájou zvládli celkem bez problémů. Své chyby jsme si odbyli s dřívějšími psy. A protože jsme dokázali vychovat tvrdohlavé dalmatiny (o kterých se říká neprávem, že jsou hloupí, naopak jsou až mazaní, ale mají svou hlavu), byla výchova fletky celkem hračka. Výcvik jsme považovali za takovou milou nástavbu a říkali si, že je čas.

Kolem deseti měsíců věku jsme tedy měli fenku poměrně slušně poslušnou (přivolání, sedni, lehni), navíc jsme rozvíjeli vrozený zájem (až závislost) o aport. Dospěli jsme tak daleko, že aport nejen popadla, ale i přinesla a většinou i předala. Předávání sice zpočátku trošku připomínalo zápas, ale vcelku to šlo.

Podle rady chovatele jsme se vypravili na psí tábor. Pro retrívry pořádají nadšenci a obětavci z klubu výcvikové tábory, zakončené bonitací (zkouškou) OVVR (ověření vlohových vlastností retrívra neboli óveverky). Jeli jsme celí natěšení, vyzbrojeni vodítkem přes rameno, činkou, vybavením pro psa a nadšením pro celou rodinu.

V podvečer jsme dorazili do Hněvkovic a začali obhlížet situaci. Psiska se zatím ohromě bavila - to bylo nových kamarádů. Druhý den nás rozdělili do skupin a začalo se pracovat. Aporty jsme měli nacvičené, vysloveně jsme zářili. Navíc akční flet jde po aportu se zápalem a razancí, která lahodí oku přihlížejících i rozhodčího.

Jenže pak přišlo vodění na vodítku a vodění bez vodítka. Myslivecké vodění musí nechávat volné ruce. Proto je vodítko sepnuté přes rameno, od něj jde volný kousek, na kterém jde připnutý pes u nohy, netahá, neodbočuje. Ruka se při zkouškách použít ke korigování nesmí. Na vodítku má samozřejmě vést pán psa. U nás to bylo často nerozhodně a to jedině díky mé zásadní váhové převaze. Určitě ne proto, že by se Ája nesnažila. Naše akční zvíře bylo toho názoru, že se moc flákám a že ona by tam byla podstatně rychleji. No byla. Jenže pes prostě musí jít u nohy, tak praví zkušební řád.

Zkoušeli jsme i triky, jako je vodění na pamlsek. To se vezme do téměř zavřené ruky nějaká dobrota a pes jde s nosem u ruky a nepředbíhá. To by ale nebyla Ája, aby nenašla vylepšení. Dobývala se do zavřené dlaně tak, že vypadala, tu že má vážnou chorobu krční páteře, tu chodila po zadních, protože si předními pomáhala při dobývání pamlsku. Pak se pokusila vyšťourat pamlsek jazykem, takže vypadala úplně dementně. Toho, aby chodila jako ostatní psi jsme pamlskem nedocílili.

Musela nastoupit autorita. "Prostě panička chce, abych se vlekla, courala, hlemýždila u nohy, takže ach jo, co se dá dělat," vzdychala. "Já to věděla, že maj´ lidi občas blbý nápady.." Prostě puberťácky klackovala. Ale nakonec rezignovala. Nechodila sice úplně předpisově, ale šlo to. Do té doby, než nám to paní cvičitelka zpestřila slalomem mezi stromy. Účel měl být ten, aby si pes zvykl sledovat pána i při změnách směru.

No, Ája se rozhodla, že tedy courat se v nejhorším dá, ale takovéhle nesmysly, to už je příliš. Zamotávali jsme se do vodítka, vodítkem kolem stromů, vodítkem kolem nohou mých, psích a snad i přihlížejících. Občas jsem měla pocit, že se snad stromy zamotávají kolem nás. Kde byla svislá překážka, tam jsme byli v pár vteřinách zamotaní a dělali piruety, úkroky, přelézání psa a jiné zábavné (hlavně pro přihlížející) figury. Zkusili jste se někdy otáčet na jedné noze, když váš pes uvidí něco zajímavého?

Pro diváky je to báječné, dvounohý aktér musí jen věřit pevnosti své kostry. Prostě po vzorném aportu to bylo úplné fiasko. Tak jsme kleli, ale vytrvali a trénovali. Vodění na volno, které znala z procházek, nám dělalo mnohem menší problémy. Ale k dokonalosti to mělo daleko. Nyní, po více než roce, už tyto disciplíny umí, ale pořád to nejsou naše parádní a už vůbec ne oblíbené kousky.

Další disciplínou je aport z vody. Pes musí prokázat, že jde ochotně do vody, dobře plave. To vše měla naše Ája zvládnuté. Navíc se do vody báječně skáče, nebo se tam aspoň dá vrhnout, až voda cáká na všechny strany. Občas měla sice chuť se s aportem pomazlit a ne ho hned odevzdat, občas pustila na zem dřív, než ho předala. Chybičky se tedy ve výkonu našly. Ale chuť do práce byla úžasná.

Tady zase záviděli majitelé klidných pejsků nám. Občas některý pes nechtěl do vody, nechtěl nosit aport. Páníci se snažili, pejskům za značných osobních obětí předváděli, že jim voda neublíží (byl začátek května). Kupodivu aport páníci nepředváděli, asi předpokládali, že stačí příklad ostatních psů a nakonec, kdo by toho oslintaného peška bral do huby, ne?

Dále jsme procvičovali nos. Tedy psí. To se vezme něco, co psům voní. Kvůli útlocitným jedincům (a taky kvůli problémům se sháněním a trvanlivostí) se nepoužívá zvěř (kachna, bažant, králík), ale srnčí nebo jelení nožičky se srstí, nebo kožešinou obalená činka. Voňavý předmět se pohodí na louce tak, aby to pes neviděl a pes ho dohledá proti větru.

Pro většinu psů nebyl problém nožičky najít. Pro některé byl ovšem značný problém je odevzdat, když už se jich zmocnili. Jednoho vzpurného a neposlušného psíka několik lidí nahánělo po louce 20 minut, než byl donucen se trochu ožužlaného aportu vzdát. Ale vcelku si lidé i psi užili spoustu legrace.

Poslední úskalí je klid po výstřelu. Psíci se nechají běhat po louce a pověřený pomocník vystřelí. Pes se nemá bát a už vůbec nemá utéci před výstřelem. Většině psů výstřel nevadil. Naše Ája si ho v zápalu hry občas ani nevšimla. Někteří psi sice neměli střílení moc rádi, nikdo se naštěstí vysloveně nebál. Ostatně, na silvestra se tahle dovednost docela hodí.

Na táboře byla nádherná přátelská atmosféra, všichni si vzájemně pomáhali a fandili. Zkoušky jsme brali strašně vážně. Zkušenější nám říkali, že zkoušky jsou něco jiného, tohle že je jen bonitace vloh. Ale my to prožívali skoro jak mistrovství. Jen s tím rozdílem, že i v den zkoušek nezmizela přátelská atmosféra a nezačala žádná rivalita.

No a pak to přišlo. Den zkoušek. Příjezd pana rozhodčího (byl ustrojen po myslivecku a vypadal přísně). Nervózní pořadatelé. Nástup. Kontrola průkazů původu. Losování čísel na zkoušky. Prostě jak doopravdy.

Pak byla v rámci veterinární kontroly kontrola, zda se feny nehárají (kvůli pachovým pracím nemají háravé feny povolen přístup na zkoušky, protože by rušily psy). To byl první zádrhel. Ája od nás snese cokoliv. Ale aby ji cizí pán chytal a koukal pod ocásek, to tedy ne!

Začala panikařit, skákat a lehat si to obojí sočasně, prostě panikařit. Ocásek prostě nedá! No, málem nám zkoušky skončily, dřív, než začaly. Nakonec jsem ji uklidnila a mohla být prohlédnuta. Ale pan rozhodčí se na ni díval podezíravě.

Začalo se testováním povahy. Každý pes projde kolem řady ostatních psů a nesmí zavrčet, nebo dokonce vyjet. Všichni to zvládli bez větších problémů, retrívři opravdu nebývají agresivní.

A šlo se do revíru. První se zkoušel nos. Kdo nožičky aportoval a odevzdal, měl tím hotový i aport. Nastoupili jsme na disciplínu, nahlásili se. Pan rozhodčí si nás ještě jednou podezíravě změřil (dobře si nás pamatoval z úvodní prohlídky, kde Ája opravdu vyváděla) a vyzval, abych ji vyslala. Trvalo jí asi 3 vteřiny, než pochopila, o co jde. Stejně dlouho trvaly pochybnosti rozhodčího.

Pak vyrazila, bleskurychle proslídila kus louky, popadla nožičky a vzorově aportovala. Tak jsme měli první 2 disciplíny za plný počet bodů, pochvalu od rozhodčího, jak šla ta fletka pěkně, a hlavu v oblacích, jak jsme dobrýýý.

Další byl aport z vody, naše parádní číslo. Na dotaz, zda můžeme z vysokého nebo raději z nízkého břehu jsem ledabyle mávla rukou, že vysoký břeh bude v pořádku. Nebyla to jen frajeřina. Čím obtížněji se Ája k aportu dostane, tím líp ho nosí a předává. Navíc její skok do vody vypadá velmi efektně, plave pěkně a rychle a z vody vylítne jak tučňák. Přesně to předvedla. Po tomto představení už pan rozhodčí nevypadal, že by pochyboval, zda tam patříme.

Celou dobu jsme stačili fandit i ostatním. Všem to šlo zatím krásně. Občas malá chybička, ale vcelku pohoda.

Konečně přišla naše chvíle pravdy - vodění na vodítku a na volno. Psi před námi chodili vzorově a já trpěla. Šly jsme na svůj standard. Ne perfektně, ale celkem ucházejícně. Z plného počtu bodů jsme sice bodík ztratili, ale pořád to bylo vynikající.

Nakonec byl už jen klid po výstřelu a spolupráce s vůdcem. Spolupráci má náš závislák dobrou. Hlavně když je nejistá, tak si mě sleduje a hlídá, co já na to. Běhala na louce dokonce i tam, kam jsem jí ukázala, prostě dokonalý lovecký slídič a přinašeč. Pak bouchla rána a Ájinka se přišla podívat, co já na to.

Potom v klidu odběhla, zřetelně se výstřelu nebála. Jen si nebyla jistá, zda to není nějaký nový povel, nebo jestli se nebude u nás něco zajímavého dít. Nicméně pan rozhodčí, asi pod dojmem našeho úvodního představení, nám strhnul další bodík za nejistotu po výstřelu. Stejně jsme skončili skvěle.

Ze zkoušených pejsků žádný nevypadl. Jen jeden skončil v takzvané třetí ceně (něco jako první, druhá a třetí kategorie) a všichni ostatní skončili v první ceně, tedy v nejlepší. Mladé paničky toho pejska, co jednu disciplínu pokazil nám bylo moc líto. Ale akce byla úspěšná a všichni jsme prospěli. Cítili jsme se jako praví vůdci loveckého psa. To, že to nebyly pravé zkoušky, jen bonitace, nám náladu nekazilo.

Jen zahlodal červíček pokušení. No dobře, nebyly to pravé zkoušky. Ale Ája je ohromně šikovná. Co kdybychom přece jen zkusili, jestli ji nevycvičíme na opravdové zkoušky, hodné pravého a nefalšovaného loveckého psa. Bude to chtít spoustu práce a nadšení. Bude to znamenat alespoň občas výcvik se zkušeným výcvikářem. Bude třeba shánět mrtvolky kachen, bažantů, králíků, protože lovecké zkoušky se nedělají s atrapami. Budeme ze sebe dělat blázny.

Ale… děti odrostly a člověk by měl mít koníčka. Psa stejně budeme mít. Psa je potřeba nějak zaměstnat. Agility už nejsme schopni fyzicky zvládnout my. Přece jen by měl být pár pes - pán alespoň trochu fyzicky vyrovnaný, což u nás rozhodně neplatí. Záchranařina? No, to by chtělo taky lepší fyzičku. Retriever je lovecký pes…

Nebudu to prodlužovat. Pod nadšením Áji jsme povolili a začali opravdu lovecky cvičit. V okolí jsme již spolehlivě za blázny, na procházky chodíme s igelitkou nebo batohem a ostatní pejskaři se poptávají, jestli tam máme zase chcíplou kachnu. Několikrát jsme uvažovali, že budeme vybírat jako potulní komedianti za představení. Ale bavíme se všichni.

Páníček si Áju občas půjčí, tak jsme se dohodli, že si odchováme druhou psí holčičku, aby měl taky co dělat. Když šílenci, tak pořádní. (Už jsme se pro jistotu seznámili s primářem psychiatrie, je to takový sympaťák...)