Páč, jak sem viděl, že pánčička zas začla snášet, tak to bylo jasný. Snášet myslim jako věci na hromadu. Do vajec se ešče nepustila. Ale jak začla kupit, bylo nad slunce jasnější, že se bude konat akcička nějaká. Podle množství nasnášenýho to vypadalo dost slibně. Můj cestovací baťoh tam přistál taky, tak jsem si k němu pro jistotu přinesl ešče svýho pešíčka na kousání, aby jako náhodou nezapomněla přibalit něco pro zábavu taky.

Večer se pak ešče konala módní přehlídka, páč musela zjistit, esi bude vypadat víc sexy v tědle kraťasech a nebo radči v těch druhejch?? Jako by to nebylo jedno, stejně bude akurát ufuněná a vopocená z toho lození do kopců. To my s pánikem si tak jen poklepali na čelo a šli si po svejch. Pánik na zprávy k tydlevízi a já na tydlevízi na balkón. Abych nepropásnul Natálku. Zrovna začla hárat, baba jedna fešná, tak abych to měl pod kontrolou.

Ráno šup s věcma do auta a tradááá do dálav. A zas jako dycky - pánčička věděla kulovaný, kam se jede. A navrch pánik to vzal kapek jinudy, to aby jí zblbnul dokonale. Jen se mu to trošánek vymstilo, páč byla cestou nějaká kolonáda, takže se jí chtěl vyhnout a... no... najezdili jsme toho trochu víc, než měl v plánu. Ale i tak jsme stihli neplánovanou zastávku ve Dvoře Králové, kde jsme se potkali s pár známýma.

Teda takhle, já je doposud neznal, ale to nevadilo, abychom se neposeznamovali, že jo. Zvlášť, když jde o tak fešný baby, jako byly ty dvě erdelice a roťandy a bloncka retrívří (jenže tu si hlídal ten blonďatej smeták, co k ní patřil, tak jsem měl kapek smůlu jako). Ale společný foto jsme dali. Erdelice dokonce hárala, tak to se mi moc líbilo. Ty krávy, co tam měli kolem cvičáku teda míň a nevim, proč se mi fšichni smáli jako. Prostě kráva je nebezpečná, to ví každej a je nutno se mít dostatečně na pozoru. Když pánčička dopila kafíčko a nakrmila zachráněnou mývalí slečnu piškotama, popojeli jsme do konečný stanice.

Tou byla nějaká Malá Úpa. No, malá možná je, ale maj v ní pěkně velký psy teda. Ten bílej švýcarskej vovčák teda velkej byl. Jak stodola. Tak jsem mu řek, ať dělá, jako že tady nejsem. Vůbec. Lehce jsme se pocourli a šli na gáblík. Na ráno pánik naplánoval plování, to aby si pánčička užila taky. A hlavně, aby pak nehudrala, že furt enem kopce, ale plování žádný. Tak jsme jí teda vzali k vodě. Dobrý to bylo. Předváděl jsem publiku své obří veleskoky do vody za tenisákem.

Pak jsme šli hledat nějaký zříceniny - to asi zase pojal pánik psychologicky - aby pánčička, až bude celá zřícená z toho pochodování, co jí čekalo, aby věděla, že v tom není sama. Jednu zříceninu jsme našli, nějaký dobrovolný šílenci se to snaží dát dohromady, ale nevim esi to nebude stejně marnej boj jako zrekonstruovat třeba mýho Pajduláka Sněhuláka? Ten vypadá podobně, taky už má jen základy-hlavička a nožičky už nejsou.

Druhou zříceninu jménem Vlčice jsme nenašli. Škoda, na tu jsem se těšil, třeba by se mi líbila víc než ta vlčice Bess u nás doma. Zato jsme ale našli krásný potůček v lese. Tak jsem do něj dělal nosem bubliny. Když nebyla Vlčice, bylo ještě kapek plování. Pak ale - esi já nemám fakt smůlu - zaútočila na mě všivá hnusná vosa a téměř smrtelně mě zranila. Propadl jsem panice, že zemru mlád. Dokonce aji tenisák jsem nechal ve vodě. Pánčička mě ale přesvědčila, že tak zlý to nebude, a ať aspoň ještě před smrtí vykonám hrdinský čin, a na smrtelný posteli dojdu pro ten tenisák. Tak jo, aspoň mi to trochu pomohlo přesměrovat myšlénky od smrti a... jak vidíte, nezemřel jsem. Jsem vopravdovej Náčelník Statečný srdce.

Večer teda bylo kapek ouvej. Nejen pánikovi, kterýho přepadla migrýna (asi nějaká příbuzná vod tý vosy) a tak si musel jít lehnout. Aby mu to nebylo líto, stonali jsme spolu, páč já sem vopuch. Úplně celej sem byl chudák největší vopuchlej. Pánčička teda tvrdí, že kecám, že mi vopuchla trochen jen ta štípnutá noha, ale já vim svoje, vona všecko hrozně zlehčuje.

Ale je zlatá. Nakonec sem se dočkal a proběhla velká operace!!! Když konečně naznala, že to je se mnou už vopravdu nahnutý (Víte co to dá za fušku, se dvě hodiny klepat, jak šnuptychl z rychliku? A dělat ubohý vobličeje??), zželelo se jí mě a šli jsme operovat. Pustila studenou vodu, namočila v ní kapesník a přiložila spolu se zaříkáním "Ááááááá!" na mou vopuchlou maličkost. Nejdřív sem se chtěl cukat, páč, že aby mi nebylo hůř a necípnul sem třeba. Pak jsem ale zjistil, že jak to studí, dělá mi to dobře.

A tak jsem se přestal škubat. Musela teda furt dělat to "Áááááá!", jinak neměla operace dostačujícího oučinku a já se zas klepal, ale jako voperatér se venkoncem pánčička osvědčila. Jen teda nemá výdrž. Já bych u toho kohoutku se studenou vodou bejval byl ještě mnohem dýl, ale prej že stačilo. Tss, bábovka - trochu jí promodraj zimou ruce a už mě vožulí.

Ale ráno, ráno jsem vyskotačil křepce z pelechu a mohlo se vyrazit na cesty, dokonce jsem byl tak ve formě, že jsem chvílema i pánčičku do kopce tahal. Zapřáhla mě jako - no jako vola! A prej to dneska nebudem přehánět a uděláme si jen krátký výlet. No, nevim, nějak se jim to vymklo kontrole. Dvacet kiláků - na Luční boudu z Pece, přes chatu Na Rozcestí a Výrovku a zpátky - mi teda nepřijde jako krátkej vejlet. Zvlášť když leje jako z konve.

Na Hnědým vrchu to vypadalo, že to otočíme, páč už jim nebylo jasný, jestli jsou mokrý víc tam, kde nemaj ten potrhlej igelit, co si navlíkli a nebo jestli jsou víc mokrý pod ním. U mě to bylo jasný, já byl durch, prostě durch, ale nevadí mi to. Nakonec pánčička říkala, že ešče kousek popojdem. Dobře udělali!! Krom toho, že nakonec přestalo pršet, tak jsme se dostali na cestu, která vedla lesem.

A prej to bylo jako v nějakejch druhejch horách, nebo jak to řikali. Mně se tam moc líbilo, bylo tam vlídno, trošku tajemno, spousta vůní a vhodných klacků k třískání do jejich nohouch. My to máme rozdělený. Voni se kochaj okolím a já je třískám kládama. Pánčička našla krásnou studánku, tak jsem toho hned využil a nalemtal se. Když jsme došli k tý první chalupě, co byla na tom rozcestí a měla bejt původně naším cílem výletu, tak nikde nikdo nebyl.

Zavříno, takže smůla, nemoch sem si dojít pro tatranku. Všicí jsme protáhli ksicht a dohodli se, že Výrovka není tak daleko, tož si dojdem pro tatranku tam. Cestou byly pěkný výhledy - to teda pro ně. A hlavně vhodnej terén pro házení tenisáku. Ten musíme mít vždycky s sebou. Na tom si trvám. Ta jejich Vejrovka byla fakt na dohled, takže se nám dobře šlapalo.

Jsou tam vlídní lidé, takže čoklidi můžou dovnitř a dokonce si teda směj kupovat i tatranky. Takže sem si pro ni došel a způsobně poděkoval. Okýnko tam teda nemaj, jen velkej pult, ale já jsem zvyklej, tak mě to nerozhodilo a pánovi u pokladny jsem vysvětlil, co požaduju, poděkoval pukrletem a placení nechal na pánikovi. To jsou už detaily, který mě netankujou.

Tatranky tam maj tak vydatný, že vnukaj samý užitečný nápady.

Tudíž je voba napadlo, že ani ta Luční bouda, není vlastně tak daleko, takže co tam nedojít? A tak jsme šli. Tady už nemaj les - jen takový malý křovíčka všade, ale je zas vidět dolů do údolí a taky tam maj kamenný pole. Nevim teda proč někdo má pole, na kterým pěstuje kamení, ale zas na druhou stranu mě to neudivuje. Pánčička furt nějaký kamení sbírá a tahá po kapsách. Proč to dělá nevim, asi se chce uzemnit, kdyby přišla vichřice.

Já ale sbírat kamení nesmim, to mi zakázala. Ale já bych rád, kamení mě taky zajímá. Tak ho aspoň teda voblizuju a šmidlám do něj tlapama. Jen teda to musej bejt voblázky - to mám po pánčičce, ta taky nejradši kulatý kamení. Jiný nás moc nebere, to už musí bejt nějakej extra kus, aby nás to zaujalo, když to není kulatý. Pánik říká pánčičce, že je Kamenožrout.

No nic, ale kousek od toho pole na pěstování kamení byla kaplička, kde byli napsaný lidi, který si hory vzaly. Tak jsem pokoukal a pak se šel radši válet do trávy. Luční bouda byla kousíček a.... další obžerstvení na dosah. Tentokrát to teda byly rohliky, moc tatranek prej škodí. To nevim, kde sebrala jako. Čekal jsem, jestli ještě nepopojdem dál, ale prej už ne, dáme navrátila.

Tak jsme to valili dolů. Měl jsem občas dost co dělat, abych dostihnul ten tenisák, co mi ho zrádně furt házeli směrem z kopce dolů. Tak jsem pak byl žíznivej, a když sem našel díru do země, kde byla voda, skorem celej sem se tam nacpal. Pánik chtěl taky, ale nehonil tenisák, tak nevim co se mi somroval do díry, kterou sem si našel já. Ať si najde svou, ne? Nakonec sem ho vytlačil a díra byla celá moje. I s vodou.

Cesta odsejpala, odsejpala a najednou jsme byli zpátky v tom příjemným lese. Ale musím říct teda, že když se jde furt a jen pořád z kopce - tak to teda není nic moc. Lepší je jít vobráceně.

To se ostatně potvrdilo hned druhej den, kdy jsme měli nachystaný adrenalinový zážitky. No teda my s pánikem ani tak ne, ale pánčička!! Čekala nás totiž jízda lanovkou z Janských Lázní na Černou horu! A pánčička, jak známo... nemá ráda lanovkyyyyyy. Ale překvapila děvenka naše, překvapila. Když jsme nastupovali, tak pan obsluha měl obavy, jak nastupování a cestu lanovkou zvládnu já, ale pánik mu moudře odvětil: "Copak von, to bude v pohodě, ale manželka bude vyvádět!"

Nastoupil jsem za jízdy jako profík a v pohodě se usalašil. Pánčička taky nastoupila - kupodivu a opět kupodivu - se v pohodě usalašila a vejrala stejně jako my dolů do krajiny. Vona se normálně vůbec nebála!! Co se to s ní stalo? Nechápu! Myslim, že by měla dostat řád zlatý lanofky za statečnost. Nebo tak něco.

Nahoře jsem se potkal s malou střelenou bíglicí. Jako hezká jo, ale zas nejsem pedofil, že jo. Takže jsme se jen seznámili a pak už mě moc nebrala. A taky... neni to bloncka, no. Chvilku jsme hledali, kudy že to máme jít. Bylo dost cest na výběr, takže nejdřív jsme šli tadyma, pak tudyma a nakonec se vrátili zpátky k lanovce a našli si tu svou správnou zastrčenou cestu.

Dolů do Černýho dolu. Nedivim se, že je zastrčená a že po ní nikdo nechodí. Je to padák dolů a jde se kamením. Tady maj ostatně všade kamení - to asi jak ho pěstujou na těch polích, tak pak vyhazujou přebytky. Hele lidi, tlapky docela slušně bolely. Ale nedal jsem to najevo - nejsem pánčička, že jo! Ale jinak prima to bylo. Byli jsme tam sami, rozhledy do okolí - jen tenisák se teda nedal házet, páč člověk furt musel čučet kam šlape.

Když jsme sešli na nekamenitou cestu, měl jsem toho plný brejle a co to nevidim??? Naše auto Pampeliška!! Tak sem přilít rovnou k němu, že ten zbytek od Zrcadlovky či jak tý boudě říkali, dojedem do dolu autem. Pánčička stála - voči jako Hurvínek, pánik stál -vypadal jak vejr a voba kroutili hlavou.

Koukal sem, jako že co je? Jedem ne? Chtěl jsem, aby už mi otevřeli kufr a já mohl hupnout dovnitř. Jenže nic. Pak mi vysvětlili, že jsem trouba sklerotickej. Že přece už rok nemáme žlutou Pampelišku, ale červenou Bérušku. Tak jsem jen smutně koukal. Pak si mě chtěli půjčit nějaký lidi - že by si mě mohli zapřáhnout za kočárek, abych jim ho vytáhnul do kopce, pánčička se smála, ale já radši honem běžel za ní, aby si mě náhodou fakt nepučili.

V Černým dole na mě čekal gáblík v moc dobrý hospůdce na náměstí, odpočinek a pak, že vyrazíme zpátky jo Janskejch lázní. Pánčička vynašla cestu lesem. Enemže nebyla značená, nenašli jsme ji, zakufrovali a pak se radši potupně vydali silnicí šest kiláků do kopečka. Na začátku byly teda potíže, páč u cesty byly.... KRÁVY!!! a taky VOSY!!! Ani s jedněma fakt kámoš teda nejsem. Pánčička mi ale nedovolila žádný brikule. Dostal jsem k noze a sedni a musel chvilku předstírat, že jsem v klidu.

Psí pánbůch jí to ale spočítal. Páč u Zrcadlovýho potoka jsme museli kvůlivá její nemohoucnosti udělat přestávku. To má za to mučení nebohých psůch. Ale já doma taky padnul teda, to zas jako jo. Teda abych upřesnil. Já padnul už v autě, takže mi unikla jedna podstatná věc. Že jsme se potkali s jelenem. Běžel prej vedle nás podle Úpy a pak nám to švenknul přes cestu. Pánčička je prt fotograf, páč než vytáhla foťák, tak to málem nestihla. A páč nestačila foťák pořádně nastavit, tak ten jelen nejni zrovinka nejvostřejší.

Ráno padlo usnesení, že dneska to fakt nebudeme přehánět a vyrazili jsme pro ty jejich dřevěný kolečka, který cestou všade sbírají a radujou se, jak jim přibejvaj - třá hned první den prej měli tři z jednoho výletu. Vzali jsme to přes Vrchlabí do osady Rezek. Tam jsme nechali auto a šli pěšmo do osady Františkov. Tam sou asi samí Františci? Já nepotkal žádnýho, možná ale jestli nebyli v tom můzeu kam šel pánik a potom pánčička.

Prej nějaký dřevosochání tam bylo, dřevěný knížky - možná se daj kousat líp než ty papírový?? - šamotový kamínky- ty by mě zrovinka zajímaly, jenže MNĚ se dovnitř nevzalo, že jo. A prej úžasný starý věci, říkala pánčička. Já si zatím užíval pozornosti okolních tůristůch, kteří se vyptávali, co jsem zač, co všechno umím, co se se mnou musí dělat, esli by takovej pes chodil třeba s pánikem na ryby a tak. Pánčička dala osvětu, to je její parketa, měla jít dělat do nějaký osvětový organizace.

Na zpáteční cestě jsme zaskotačili do velmi, velmi příjemný hospůdky U Hásků, kde maj prima terasu s výhledama do okolí. Moc příjemý zařízení - všem ho vřele doporučuju. Moc dobře tam vařej, a když si stoupnete pod vokýnko vod kuchyně a zavoláte, tak pan kuchař, co je v majetku józefpšíkbuldoga, vykoukne a... dostanete tatranku! A když hásky poděkujete, dostanete navrch ešče rohlik. Všem se nám tam moc líbilo.

Zato ale kousek dál, tam se mi teda nelíbilo vůbec jako. Ale fakt vůbec. Kdyby ste tam byli, nelíbilo by se vám tam taky, víte? Páč si poklidně jdete a najednou z ničehož nic na vás čumí obří, ale fakt jako veleobří andulka!! Černobílá s hrozně velkejma nohama a dlouhým holým krkem. Fuj hnus. To Kosťa je aspoň pěknej na pohled, i když je to tyran - generál. Ale todle??

Když jsem si vzpomněl co umí ten náš malej smrad pernatej a představil si to vynásobený velikostí týhle obludnosti, úlekem sem se zapikolíkoval do země a odmítal jít dál. A ty dva sadisti se mi smáli. Pěkně hnusný vod nich. Pak pánčička říká:" Tak běž okolooo!" a navedla mě rukou do směru. To znám, tak jsem běžel. Běžel sem jak o život. Jenže - sem si to blbě vypočítal nějak, a když jsem doběhnul na tu cestu, tak ta pernatá stodola stála přímo proti mně!!!

V tu ránu jsem udělal dvě věci v jedný vteřině. Zároveň jsem se zapíchnul na místě a vystřelil se vpřed. Což způsobilo několikero přemetůch ve vzduchu a pak následoval rapidní odpich. Když si panička utřela slzy (dojetí to teda nebylo :-( ), pravila, že netušila, že jde vižlu ešče zrychlit. Že právě objevila psí urychlovač. A pak taky během řehotu vykřikovala něco jako: "Pštrosa venku potkati, značí čokla značně zrychliti!" Nevim co je na tom asi tak vtipnýho.

Ale když jsme došli zpátky k autu a skočili si ještě na kávičku, psí pánbůch mě odměnil za fšecky příkoří. U hospůdky na verandě byla fešná bloncka. Sice ešče malá, ale dost nadějná! Tak jsem v dámské společnosti zapomněl na celý to příkoří. A pan číšník mi přinesl vodičku a taky rohlik. A mudlal mě, páč sem se mu líbil. Tak doufám, že si pánčička uvědomila, jakej já sem poklad a přestane se mi smát.

Pak u auta jsem jí předved, že sem nejen krásnej, ale taky co? Taky inteligentní. Seděl jsem u kufru a na hlavu mi z něj spadla mapa, co byla položená na kraji kufru. A co sem udělal já? Aniž by mi někdo něco řek, vzal jsme tu mapu, a dal jí zpátky do kufru!! To čuměli. Voba. Posměváčci jedni! Huby měli vyvěšený, jak víka vod popelnice!! Nejsem žádnej blb totiž! Tak jen tak stáli a polykali na sucho.

A pak sme se jeli kooouupáááát!!! Vodičkáá bylááá a tenisááák!! Tomu říkám rehabilitace po horskejch tůrách! Pánčička mě zas zlobila - co taky jinýho od ní čekat. Pánik hodil tenisák k ní a ... vona ho zmizela. Tenisáka teda, aby bylo jasno. Ukázala mi prázdný ruce a prej hledej. Tak jsem hledal, věděl jsem, že je tam někde těsně u ní, tak jsem hledal těsně u ní, čímž sem jí málem utopil, páč vona ten tenisák měla mezi kolenama a jak byla na hloubce......

Tak naštěstí umí celkem slušně plavat. Příště už si dávala pozor, a když jsem hledal hodně blízko u ní, tak tenisák vydala dobrovolně. Taky plave podstatně pomalejš než já. Když mi chtěla tenisák ukradnout, musela mít hodně velkej náskok. Jenže, já to vzal s rozeběhem, odrazem a hodil sem šíbru. Čímž jsem jí výrazně zkrátil nejen náskok, ale následně i dech, páč musela plavat jako blázen, aby byla první.

A víte co ešče mi dělala? Chytala mě za vocásek a nechala se vozit. Lemra jedna líná! Jako by jí nestačilo, že jí tahám do kopcůch. Ešče abych za ní ploval, ne? Má si pořídit svoje plovací blány a nevotravovat vostatní.

Příjemně uplaván jsem po večeři zalehl a odpočíval. Dobře sem udělal, páč ráno nás zas čekaly kopce. Zas sme šlapali pro nějaký to jejich kolečko. Prej aby měli kompletní desítku. Nemaj. Měli smůlu. Když jsme dorazili hezkou cestou ze Strážného, kolem mramorového dolu, lesem a loukama do cíle, což byla nějaká chata Rozhled, tak smolikof. Nejen že nás tam nechtěli obžerstvit, což mi teda nevadilo, páč tam měli velkýho chlupatýho psa, ale neměli tam ani to jejich kolečko.

Tak jsme si sedli o kus dál na lavičku, pokoukali kolem, napili se - voni z lahve, já z pramenu a šli jsme dolů. A po cestě potkali Hříběcí boudu! Ha! Tam nás měli rádi a napojili nebohého pejska. A taky tam měli kolečko. Vlídný lidi tyhlety vod hříbat. Taky měli dva psy -dalmatina a saluku, tak bylo jasný, že vědi co čokl na cestách potřebuje. Jo a krom vlídnosti tam maj taky třeba vynikající bramborový placky - mňáám!

Následovala večeře, důkladná regenerace, spánek a ráno jsem svěží vykročil do nového dne. Za novým dobrodružstvím. A tentokrát stálo teda za to! Ale to si počkejte, to si nechám na příště. Abych vás krapítek napnul jak gumu u spoďárů.