Tou základní strastí je ranní procházka ve tmě. Ne že by měla Bony něco zásadního proti tmě, ale rozhodně není fanatik časného vstávání. Má zásadu, že když je ráno venku tma, tak to není ráno, ale noc a v noci každý slušný pes spí. Takže ranní vstávání je každodenní boj povinností a chutí.

Když mi zazvoní budík v půl šesté, bez ohledu na své pocity vyskočím. Manžel cosi zabrumlá a jeho organismus se zvolna připravuje k probuzení. Kocour spící v nohách postele se zasune hlouběji do peřin, nechá se podrbat, rozvrní se, ale rozhodně neopustí teplý pelíšek, dokud není vytřepán z deky (úkol pro manžela).

Čubizna se zvolna vymátoří z pelechu (z gauče, z křesla atd.), zaplácá ušiskama a neochotně sebou plácne v koupelně na zem a pochrupuje, dokud si čistím zuby. Pak se krokem starého podagristy odšourá do předsíně a trpně si nechá připnout obojek, cestou zkontroluje, jestli z ledničky beru nějaký psí přivolávací mlsek, aby stálo za to opravdu vyjít do té nepohody.

Venku se pomalu posunuje, velmi zvolna a neochotně po stabilní trase a teprve setkání s dalšími chudáčky, časně vyhnanými z tepla domovů, jí trochu rozhýbe a až druhou půlku procházky je ochotná oběhnout myší díry a prozkoumat pachy a vzkazy. Po 40 minutách se vracíme, to mne pronásleduje jako stín po bytě a hlídá, jestli nezapomenu na namazání kousku tvrdého chleba, který dostane na rozloučenou. Já makám do práce, zatímco čubizna schroupe mlsotu a zase šťastně prospí den.

A takové večerní venčení, pokud venku prší? To stihneme během televizní reklamy. Večer čubizna vyrazí ze dveří (hurá jdeme ven) a pak jí dojde, že něco není v pořádku, že na ní padá voda. Tak se zastaví, rozmyslí a pak hbitě vykoná potřebu u nejbližší túje a malým obloukem nás táhne domů. Hustá mlha má velmi podobné účinky.

A radosti? Tak například houbaření. To znamená výlet do lesa, lítání po lese, cákání se v tůňkách a pak šílený trysk kolem nás. Pak se courá po lesích a to ona náramně ráda. Je na ní úplně vidět, jak se jí tam líbí.

Další radostí jsou ořechy. Od kamarádů dostáváme ořechy, doma si je dosušujeme a tudíž jsou volně přístupné. Suším je na staré dece na gauči v bývalém dětském pokoji. Tam odtud si je chodí čubizna brát.

Nejdřív pečlivě zkoumá nosem jeden po druhém, pak vybere neomylně "papírák" a odnese si ho. Takže po návratu domů nacházíme hromádky slupek na přehozu na posteli, na koberci v pokoji, na gauči u televize - nikdy ne tam, kde koberce nejsou a odkud by to šlo jednoduše zamést…

Velikou radostí jsou práce na zahradě. To Šťastný pes chňape po jedoucím kolečku, řve na křovinořez a útočí na sekačku za zuřivého odporu páníčka, který s tou sekačkou manipuluje. I sklizeň jablek nebo hrušek má své kouzlo - občas někdo neodolá a začne jíst.

Platí: nikdy nejíš sám. Čubizna je přesvědčena, že o jablko se lidi se psy musejí podělit, jinak by svět nemohl fungovat. Tak ukusujete a dělíte se, až vám zbude ohryzek. Ten nemusí, to si můžeme s výhodou sníst sami.

Hrabání listí je práce jen pro otrlé - čubizna neúnavně chňape po hrábích, takže bojujete nejen s tím svinstvem na zemi, ale i s psí silou, která vám ty hrabice táhne jinam, než chcete. Pak naložíte kolečko - opět důvod k psí radosti a pokračujete do úplného vyčerpání.

Večer máme jakž-takž uklizenou zahradu a úplně unaveného psa, který na chalupě může spát v naší posteli, tudíž si to pořádně užije a nemíní ze svého pohodlí slevit, ostatně vždyť se za celý tak nadřel, ne?