První část si můžete přečíst zde.

Je čtvrtek 4. září ráno, včera večer jsme přijeli na „naši“ loď. Z kajut se vykutáváme kolem půl osmé. Podle předpovědi má být počasí až do pátku poměrně chladné (těsně kolem dvaceti) a upršené, takže nás našedlá obloha nepřekvapuje. Náladu nám to však nekazí, máme totiž dost času.

Už před odjezdem na dovolenou jsem hlásila, že se dobrovolně ujmu trvalé kuchařské služby, takže dneska hned ráno se zkoumavě stavím k vařiči. Obvyklé dvě plotýnky, samozřejmě plyn. A zádrhel. Na lodi totiž všechno velice rychle koroduje, zanáší se, trhá, křehne, padá do vody. Totéž platí i pro chudáček vařič. Ne že by spadl do vody, ale slaný vzduch mu dává zabrat. Má zarezlá obě kolečka a trysky, i vyškrtám půl krabičky, než se objeví aspoň pár plamínků.

Ač jsem u lodních vařičů zvyklá na leccos a první pomoc zvládám, tady to musím nakonec potupně vzdát a zavolat kapitána. Ten si vezme nejprve jedno domlouvátko (kleště), pak druhé (šroubovák) a možná i třetí (kladivo), a nakonec po nějaké té půlhodince máme zprovozněné skoro oba hořáky na třetinu plamínků, ovšem za podmínky, že nebudu pouštět pojistku hořáku :-)

Z vaření se rázem stává velmi zenová činnost, něco jako hlídání ohně v jeskyni kombinované s řízením lokomotivy – tam taky mají spínač mrtvého muže: když ho strojvedoucí pustí, lokomotiva se automaticky zastaví. Náš vařič taky.

Učím se tedy jednou rukou nalít do konvice vodu z bandasky a druhou nepouštět oheň, chvilkami foukám pod konvici jako do výhně, ať se plamínky rozprostřou, a hle, za chvíli se voda vaří. S pocitem mimořádného uspokojení zalévám čaje a kávu, pak mažu chleby.

Ostatní zatím vystrojují loď. Zkoumají úložné prostory v kajutách (v ostění, pod podlážkami – všude mohou být skrýše) a skříňkách, v kokpitu (kde jsou pod výklopnými lavičkami další prostory), dělá se inventura vyvazovacích lan, plachet, hadic na vodu, elektrických šňůr... Připomíná to hledání pokladů, všechno má cenu. Kolíky na prádlo, baterka, lepicí páska...

Zjišťujeme, že potřebujeme doplnit zásoby plynu na vaření, takže je nutno někde nechat doplnit prázdnou bombu. Není to jen tak, sehnat tady specifickou značku – potřebujeme určitý rozměr bomby a typ uzávěru. Protože jsme blízko Šibeniku, kde by podle předběžných informací měl mít náš oblíbený prodejce hnízdo, hodláme toho využít. Nechceme riskovat situaci, že uprostřed moře zůstaneme bez horkého kakaa a husté polévky. To vám řekne každý kapitán, že dobře najedená posádka – spokojená posádka.

Kolem půl jedenácté si tedy beru kotevní hlídku a zbytek posádky vyráží autem do Šibeniku. Jednak na kapitanát vyřídit formality a jednak někde obstarat doplnění naší plynové bombičky.

V Šibeniku, foto Z. Novák

Jak mi bylo posléze vyprávěno, z druhého úkolu se vyklubala honba za pokladem, osvěžená například nečekaným setkáním s nebrzdícím parním válcem a úprkem zpátečkou po horkém asfaltu, a také pozdvižením v obchodě, kde se dožadovali koupě „bomby“. Chorvatsky se to totiž řekne úplně jinak. Aspoň se v Šibeniku občerstvili malou procházkou, ale jinak neuspěli, adresy nesouhlasily.

Pak je napadlo zajet ještě do mariny v nedaleké Vodici. A tam v kanceláři je ujistili, že vědí, kde se plyn dá doplnit. Zřejmě se jednalo o zdejší plynové božstvo, k němuž obyčejný smrtelník nesmí páchnout, protože adresu nevydali, jen slíbili zprostředkování obětin a patřičných modliteb. A pro bombu si přijeďte zítra v deset.

Tož tak. Vyplutí se dále odsunuje, až na pátek odpoledne. Ale stále to nevadí, nikam nespěcháme. A počasí se má stejně lepšit až od pátku. A dnes je čtvrtek.

Já zatím, hospodáříček kotevník na palubě, jsem stačila omrknout místní samoobsluhu a začala dokupovat nezbytné zásoby. Mezi ně patří i velký balík sirek, bratře vařiči! Před sámoškou si v piniovém háji rozložil stánek místní zelinář a já zasájala. A už jedu ve velkém: rajčata, papriky, cibule, okurky, fazolky, brambory, cukety... všechno přepočítávám na počet členů posádky a konkrétní jídla a jejich počet. Na lodi totiž nejsou moc možnosti skladování, takže musím vzít v úvahu i trvanlivost a nic nechci vydat zmaru.

Když jsem spatřila ještě pytel mrkve, srdce mé zaplesalo. K údivu pana prodavače jsem pytel popadla celý – měl určitě tak šest kilo. Ale já věděla své a dobře jsem udělala: první dny jsme měli mrkev nejméně dvakrát denně: mrkvový salát, mrkvová polévka, zeleninová polévka se spoustou mrkve, mrkev „do ruky“... Nikdo se pak totiž na slunci nespálil, přestože jsme se nemazali.

Za spolupráce dlouhých krbových sirek, které jsem objevila v hlubinách poliček s poklady u sporáku, jsem před polednem uvařila pořádný hrnec polévky, protože ta se dá ohřát vždycky, a čekám na zbytek posádky s bombou. A čekám. Naši nikde. Tak si jdu zaplavat kolem lodi. Voda je chladivá, ale ne nepříjemně, a je čistá. Z protějšího břehu maličké zátoky stále ještě slyším české hlasy turistů, kolem lodi občas projdou starší lidé s maličkými dětmi – evidentně prarodiče s předškoláky. Je totiž září. Vichřice už odvichřila a pinie se opět rozvoňují.

Po koupeli v moři je nutno se oblít sladkou vodou – buď z lahve, nebo maličké sprchy na zádi. Člověk ze sebe musí dostat sůl, než vleze do kokpitu, protože jakmile se zasolí vnitřek lodi, už není možné se zbavit věčné vlhkosti a pocitu „umaštěnosti“. To je hodně protivné a náš kapitán je na to jako pes, naprostým právem. Možná ještě větší pes než na drobky, což je další kapitola :-)

Pořád nejedou, tak usoudím, že je nejvyšší dát si doutníček přivoláváček. Pohodlně se usadím s malou havanou na zádi, s popelníkem vzorně v ruce, a blaženě si užívám. A ano, funguje to. Za chviličku jsou tady.

Naobědváme se, venku začíná pršet. Nasazujeme tedy „kočárek“, což je skládací čelní stříška z plachtoviny, která chrání přední část kokpitu před větrem a deštěm. Nasazuje se na trubkovou konstrukci a musí se pořádně vypnout, aby se neurvala a přesně seděla. Chce to grif a sílu. Potom nasazují navigační počítač Garmin a provedou zkoušku. Zbývá nafouknout Cecilku.

Ach, Cecilka, ta nám dala. Ale to předbíhám. Je to nafukovací člun, který se používá k dopravě z lodi na břeh, v zátokách přírodních i přístavních. Může se na něj nasadit i přívěsný motor, a pak je doprava přímo luxusní. Takže dneska ji pěkně nafoukli.

Ještě zkontrolovat vrtuli (lodní šroub) pode dnem lodi, jestli není obrostlá živočenichy a vápennými usazeninami nanesenými z řeky Krky. A trochu je. Zlobilo by to, loď pak moc nejede. Kapitán mě proto vysílá do sámošky pro drátěnku a tu si pak nasazuje střídavě na ruku nebo nohu, podle toho, jak na nádech na vrtuli dosáhne.

Den završíme návštěvou hospůdky. V Chorvatsku si vždy dávám lignje na nejrůznější způsob a dnešek není výjimkou. V hospodě jsou jen místní, nad televizí s fotbalem hnízdí vlaštovky. Červené víno je mimořádně dobré, to si nakoupíme do zásoby a krátkou procházkou kolem zátoky se vracíme na loď.

V pátek dopoledne si opět beru kotevní hlídku a zbytek posádky vyráží do Vodice pro slíbenou plnou bombu. A hurá, povedlo se. Takže v 11 hodin se odvazujeme z kotevní bóje a mola, a vyplouváme. Pomáhám ukládat lana, vytahovat fendry na palubu a vyvazovat je ke stěhům, aby byly po ruce a současně nepřekážely, a přetahuji zajišťovací lanko za zády kormidelníka.

Maják Hrid Mulo, foto Z. Novák

Cecilku pouštíme na laně do vody, aby se za námi vezla, což je u člunů za slušného počasí běžný postup. Za chvilku mi připadá, že se Cecilka nějak nalokala vody. Dostanu vynadáno, že jsem ji tam spustila blbě, vodu musíme vylít (za jízdy člun přitáhnout, otočit na štorc a vylít jako kýbl – slušná posilovačka!) a znovu šetrně spustit.

Za chvilku se podívám znovu, a Cecilka má znovu nacmrndáno. To je fakt divné, vlny přece nejsou. Zaberu za její lano, Cecilku si přitáhnu, hmátnu po ní, zaberu a – utrhnu Cecilce ruku! (Pardon, madlo.)

Hrkne ve mně jako ve starých hodinách. První den na moři, a už oběti! Přivolávám pomoc, shledáváme, že Cecilka se asi na vodě bude bát, a tak ji bereme zpátky na palubu. Až budeme na kotvě, podstoupí prohlídku.

Takže jedeme kolem Zlarinu a stále na motor, protože vítr nestojí za řeč. V jednu hodinu máme na traverzu (tzn. kolmo k podélné ose lodě) Primošten. V půl druhé začalo pršet. V půl třetí přestalo pršet. Blížíme se k cílové zátoce, už nám chybí snad jen míle, jsme celí natěšení. Jenže co to? Rozlehne se pronikavé pískání, a takový alarm nevěstí nic dobrého. Motor okamžitě zhasnout!

To je ale situace: vítr nefouká, motor nemotoruje. Zátoka na dosah. Co když nám někdo vyfoukne kýžené místečko? Co když se tam vůbec nedostaneme? Máme pádla?

Kapitán však, muž mnoha zkušeností, vyklopí schůdky mezi salonem a palubou, pod nimiž se nachází motor. Nahlédnutím do jeho útrob téměř ihned odhalí závadu: řemen od čerpadla vodního chlazení je na cucky. No jo, jenže je tu nějaký náhradní? Má někdo silonky? Nemá. Tak hledat náhradní díly.

Já, myška hrabalka, se okamžitě zanořím do lodních skrýší, a verbálně navigována ohledně toho, jak asi takový řemen od čerpadla může vypadat, se po několika minutách vítězně vynořím. Sláva! Řemen nainstalován, motor nahozen, a nic nepíská! Výklonem daleko přes bok lodi zjišťujeme, že výfuk těsně u hladiny chrchlá vodu, přesně jak má. Paráda. Jedem.

Takže kolem půl šesté kotvíme v zátoce Krknjas na ostrově Drvenik Veli. Je tu nádherně. Koupání, večeře, pohoda. V noci je klid, dorůstající měsíc svítí jako blázen, minulý úplněk byl ten maximální, takže dnes v noci je světlo, že by se dalo číst. Večer klábosíme, rozsvítíme až na nejnutnější chvilku, než se uložíme ke spánku.

Ráno v Krknjas, foto F. Novotný

Ráno v sobotu 6. 9. vstávám jako první. Na lodi se vždycky budím brzy, a ráda, protože si jdu vychutnat to, co na těchto výpravách miluju nejvíc: vylezu potichu na palubu a jdu si ráno raníčko zaplavat, sotva se ještě rozehřátá vykutám z pelechu. Všude je ticho, slunce teprve vylézá. Hladina je hladká jako sklo. Dělá mi to radost. Chvilku po slunci se zvedá první mírný větřík a hladina se lehounce čeří.

Potom potichu vylezu zpátky na palubu, opláchnu se sladkou vodou, a pak už suchá jen v pareu sedím na palubě a rozhlížím se. Jinak nedělám nic. Dívám se, poslouchám, čichám vůně. Po nějaké době se pomalu objeví další člen posádky, nehlasně se pozdravíme, a fotíme. Vnímáme tu krásu, vodu, pohodu.

Ustálilo se, že na této čistě rekreační plavbě začíná den kolem půl osmé. Postavím vodu na čaj a kávu, bude snídaně. Při snídani je rozhodnuto, že tu dnes zůstaneme. Takže den plyne volně. Na programu je instruktáž posádky (kotevní vrátek, obsluha plachet a nový geniální boc-hák na chytání kotevních bójí) a lepení Cecilky. Chudinka. Všechny lepené spoje má zteřelé, i když materiál sám o sobě je dobrý. Plníme hrnce z kuchyně a bandasky vodou jako zátěž na záplaty a doufáme v to nejlepší. Cecilko, neopouštěj nás!

A samozřejmě se koupáme a pozorujeme bouřky nad pevninou a chvílemi i nad námi.

Další den už je neděle, 7. 9. Po ranním koupání a snídani zvedáme kotvu. Je 9:15, jasno.

V zátoce Krknjas, foto F. Novotný

V 10 hodin za plavby zvedáme hlavní plachtu, i když spíše jen z cvičných důvodů, protože skoro nefouká. Takže stejně jedeme na motor. Projíždíme kolem jihozápadního pobřeží ostrova Šolta, cestou pozorujeme spousty plachetnic, které se vyrojily z marin ve Splitu. Včera bylo totiž střídání posádek lodí charterových společností, a všichni si chtějí svůj týden na plachetnici užít. Je nádherně.

V půl jedné projíždíme Splitskými vraty, což je úzký průliv mezi Šoltou a Bračem. Tam na chvilku kolem poledne zastavíme na koupání, podobně jako několik dalších lodí, a pak už zamíříme do mariny ve městě Milna.

Já a další členka posádky dostaneme na starosti chytání a přitáhnutí mooringového lana, které nám v přístavu bude podávat zaměstnanec mariny. Ještě před Milnou však musíme vyvázat na zábradlí fendry, vždy tři na oba boky, protože při zaplouvání mezi další lodě nechceme způsobit škodu ani sobě, ani jiným. Pak už s nasazenými rukavicemi (mooringy bývají přinejmenším špinavé, ale často porostlé ostrými pidiškebličkami) a boc-hákem v rukou vyhlížíme chlapíka, který nás navede na místo.

Pomalu vjíždíme do přístavní zátoky, loď celým postojem dává najevo, že žádá o ubytování, ano, tam už na nás někdo mává a ukazuje na určité místo u mola. Kapitán otáčí loď a k molu couvá. Mooringové lano bez potíží zachytíme, dovedeme až k přídi a tam provlečeme pod zábradlím, aby mohlo být zajištěno na vazáku. Tím je loď prozatím zajištěna. Pak házíme další lana ze zádi lodi „mariňákovi“ na molu, který je navazuje na vazáky a stabilizuje loď zádí ke břehu. Vysunuje se lávka, předávají se papíry zaměstnanci mariny. Kapitán ještě dotahuje lana na přídi, zapojujeme elektrický kabel, abychom dobili baterie a měli v zásuvkách na lodi 220 V, a napojuje se hadice s vodou.

Vyvázáni jsme ve 13:20 a jdeme na průzkumy. Milnu si nechám na příště. 

A připomínám, že článek pojměte klidně jako víkendový pokecník, kde můžete probrat všechno, oč se chcete podělit.

Pěknou sobotu a neděli přeji. Kurnik, taky se už těšíte na moře?

Koupání ve Splitských vratech, foto Lika

Další fotografie najdete zde (Šibenik a Vodice a je zde skryta i fotohádanka), zde (cesta do zátoky Krknjas) a zde (ze zátoky Krknjas do Milny).