Každý to asi znáte... Usilovně cosi hledáte a při té příležitosti najdete něco úplně jiného, co jste kdysi už hledali a nenašli, tudíž jste to vzdali a časem na to zapomněli. A teď to najednou vyplave na povrch a máte z toho takovou radost, že se klidně vykašlete na to, co jste hledali doteď a začnete se věnovat tomu nalezenému „pokladu“... A přesně takhle jsem našla těch několik málo fotek Rexe, které jsem předtím tak dlouho nemohla najít.

Rex zahleděný do dáli

O Rexovi jsem chtěla totiž samostatné povídání napsat již dávno, protože v mém životě už vždy bude mít své místo, a dlouho mě provázel pocit, že mu ten psaný „pomníček“ prostě dlužím. Rex byl pro mne opravdu PAN PES. Vlkošedý německý ovčák, mohutný, vysoký, statný, zkrátka pes na první pohled budící respekt. Vynikající hlídač, avšak s každým, koho si oblíbil, také oddaný kamarád a neskutečný mazel.

Tak jsem ho v roce 2000, coby šestiletého, poznala, když mě můj muž, tehdy ještě teprve přítel, poprvé přivedl ukázat svým rodičům, u nichž Rex zůstal bydlet poté, co se manžel od rodičů odstěhoval. (Pro psa to tehdy bylo nejlepší řešení a manžel za ním pravidelně jezdil). Byla jsem tehdy předem varována, že Rex je sice „na ženský“, ale že si vybírá. Byla jsem tehdy proto velmi poctěna, že se mi dostalo jeho přízně hned, jak se říká, na první dobrou. První seznámení proběhlo tak, že si mě Rex nejprve důkladně očichal a pak přede mnou prostě „hodil záda“, což znamenalo jediné: „Ukaž, jak umíš drbat.“ Drbala jsem, mazlila a pak i kartáčovala a všelijak „ňuchala“. Zkrátka jiskra přeskočila a navždy se zavrtala do srdíčka.

Rexe byl kus psa

Doma jsme tehdy měli jen o rok staršího knírače Ferdu, a tak jsme brzy po mém seznámení s Rexem učinili pokus i o sblížení obou našich hafanů, neb za Rexem jsme to měli jen asi 20 minut jízdy autem. Vypravili jsme se tenkrát na společnou procházku kolem Berounky, ale bohužel se to kvůli mé nepozornosti moc nepovedlo. Ferda musel být na vodítku, neboť v prostředí, kde to neznal, jsme ho raději nepouštěli na volno (přivolání stoprocentní rozhodně neměl) a také jsme museli kus jít po cyklostezce. Rex na volno být mohl, neb ten měl poslušnost perfektní.

Ovšem když se tak spolu psi v klidu očichali a rozeběhli se, Rex nějak přehlédl Ferdovo vodítko a doslova se o něj přerazil. Udělal pár kotrmelců, oklepal se a běžel dál. Ferdu to ale poněkud vyvedlo z míry a od té doby na něm bylo vidět (i když na něj nebyl vyloženě protivný), že se v Rexově společnosti necítí příliš dobře. No zkrátka zvorala jsem to a napříště jsme už raději společné venčení nezkoušeli. Jak to ale jen šlo, jezdili jsme za Rexem a podnikali společné vycházky do přírody.

Rex se spokojeně chechtá, válení v louce je prima

Manžel k Rexovi přišel velmi kuriózním způsobem. Tehdy si jedni ze sousedů pořídili štěně NO. Prý ho koupil pán své ženě jako dárek, ovšem té se štěně z jakéhosi (pro mě zcela nepochopitelného důvodu) velmi brzy zprotivilo natolik, že se ho chtěla zbavit utracením! (Čistokrevného dvouměsíčního štěněte s PP! No chápete to?) Manžel se k tomu tehdy jako 18letý kluk nachomýtl úplnou náhodou a řekl, že pokud se ho chtějí takto zbavit, že by si ho vzal. A tak byl Rex zachráněn, protože paní prostě manželovi štěně rovnou vrazila do ruky a on si ho odnesl domů.

Ta sousedka zřejmě musela tehdy jednat velmi impulzivně a zcela bez rozmyslu. Nicméně po čase se jí to celé rozleželo a řekla manželovi, že pes je přece jen s PP a jejího muže něco stál, takže by si tedy měl on od nich odkoupit ten průkaz původu. Manžel ale tehdy řekl, že pes byl jednou darován a on jeho papíry k ničemu nepotřebuje, takže si je mohou klidně nechat. Původní majitelé to, kupodivu, nijak dále nehrotili. Prý to byli bohatí lidé, takže jim to asi bylo ve výsledku jedno.

Chvilka odpočinku v rozkvetlé louce

Každopádně Rexíkovi se dostalo jak dobrého krmení, tak vychování. Manžel mu vařil jako štěněti bohaté masové polívčičky a v podstatě měl stravu, kterou dnes označujeme jako přirozenou neboli BARF. To až mnohem později začal dostávat i granule. Věřím tomu, že i díky té kvalitní stravě, kterou dostával zejména v těch prvních letech svého života, kdy na to dohlížel páník, z něj vyrostl ten mohutný a zdravý hafan, kterému se zdravotní neduhy hodně dlouho vyhýbaly.

Na cvičák s ním páník nechodil, ale základní výchovu a výcvik spolu zvládli na výbornou. Nepamatuji se, že by Rex na procházkách neposlechl. Měl sice své libůstky. Rád proháněl zajíce po poli, ale dal se odvolat. Byl si také naprosto vědom své velké síly a neměl potřebu si na komkoli cokoli dokazovat. Se psy vycházel v pohodě a s lidmi, z nichž cítil dobré úmysly, také.

Rexík s páníčkem na louce za Prosečí

Když jsme spolu chodili na procházky a musel být někde na vodítku, bylo zajímavé pozorovat jeho ohleduplnost vůči mně. Já sice nikdy nebyla žádná pápěrka, spíše naopak, nicméně skoro 50kilový Rex by mě byl dokázal utáhnout kamkoli, kdyby chtěl. On to ale nikdy neudělal. Pokud jsem držela konec vodítka já, chodil spořádaně u nohy nebo maximálně metr, dva přede mnou. Asi mě opravdu měl rád, protože když byl na volno a manžel zavolal, Rex přiběhl a sedl si přede mě. To prý žádné jiné přede mnou neudělal.

Rexík byl také hravý. Aportovací moc ne, pokud si pamatuji, ale miloval takové ty kousací „bojové“ hry. Manžel mě vždycky varoval, že to s ním nemám dělat já, že je ostrý a jde naplno. Já ho ale moc neposlouchala, protože u mne Rex naplno nešel. Přesně dokázal odhadnout, kde mám své maximum, aby to nebolelo a byla to stále hra. Měl zkrátka cit. Když to srovnám s Edou, ten se tzv. „měkkou tlamu“ musel učit docela dlouho, nicméně naučil se a perfektně to rozlišuje, co si ke komu může dovolit, aby o svou oblíbenou hru nepřišel. Rex to však nějak uměl odhadnout sám od sebe, neboť krom manžela s nikým jiným tyhle hry předtím nehrál.

I má babička byla tehdy v plné síle

A pokud jde o hlídání, byl Rex opravdu nekompromisní. Tchyně měla vždycky slepice, které se klidně mohly popásat na trávníku, a pes by se jich nedotkl, ale pokud se nějaká pipka ze sousedství rozhodla přelítnout plot a podívat se, zda jinde není lepší pastva, měla smůlu a byla téměř beze zbytku zlikvidována. Jednou jsme takto právě přijeli ke tchyni a našli „psa baskervillského“ ležet spokojeného, s plným břichem, v hromadě pestrého peří a jako další corpus delicti se před ním povaloval zobák a jeden pařát. Sousedovic kohoutovi se zkrátka jeho pokus o rozšíření harému šeredně nevyplatil. Stát se to dnes, okamžitě bych vytáhla mobil a tu úžasnou scénu vycvakla, ale takhle mám tu fotku jen v paměti, neboť tehdy měl manžel pouze plně manuální fotoaparát Leica, který s sebou rozhodně nevozil vždy a všude. (Ono vůbec asi nebylo dříve zvykem tolik všechno fotit, jako je tomu dnes v době chytrých „founů“. Resp. to tak dělali asi jen opravdoví nadšenci do fotografie, zatímco dnes to dělá téměř každý.)

Ale i lidi si uměl Rex pohlídat. Pokud někdo slušně zazvonil a domácí mu přišli otevřít, pustil dál kohokoli, a byl-li příchozí opět vyprovozen ven, pes nic neřešil. Řídil se prostě heslem „když to řeší lidi, nemusím se angažovat“. Jednou ale prý přišel nějaký známý za manželovým otcem. Protože šlo tehdy ještě o klidnou, zastrčenou ulici, lidi nebyli zvyklí zamykat přes den zahradní branky, a tak si ten známý prostě otevřel a v pohodě prošel až k domovním dveřím. Tam zaklepal, ale za kliku už vzít nestihl. Rex se postavil na zadní, opřel se tomu pánovi o ramena a temně mu vrčel do obličeje. Pán prý zůstal stát a do okna volal tiše o pomoc. Rex mu ale nikterak neublížil. Jakmile se ve dveřích objevil páník, seskočil a řešení problému opět nechal na něm.

Skupinové foto s azalkami. Na fotce je i autor fotek - můj milovaný dědeček.

Jednou jsme se domluvili s mou babičkou a dědou, že nám dovolili přijet na chalupu na víkend i s Rexem. On nebyl moc zvyklý jezdit autem, takže jsem s ním seděla vzadu a cestu jsme „prodrbali“. Když jsme dorazili na místo, Rex hned na uvítanou babičce označkoval botník. Tehdy se babičce manžel omlouval, psa pokáral a nechápal, proč to udělal, když doma udělal loužičku naposledy jako malé štěně a značkovat tam nezkoušel nikdy.

Já už dnes vím, proč to tak bylo. Rex měl zkrátka naučeno, že doma se „tohle“ nedělá, ale u nás na chalupě to pro něj nebylo doma. Pes musí nejprve získat dostatek zkušeností s více různými vnitřními prostorami, aby si dokázal zgeneralizovat, že „tohle“ se nedělá v žádném interiéru. Rex ale tuhle zkušenost neměl. Když byla v roce 2002 ta veliká povodeň a tchyně s tchánem i psem se museli dočasně vystěhovat, neb z baráku nakonec koukala ven jen asi třetina, byli všichni dočasně u manželovy babičky a tedy i jen pár kroků od nás. Rex si to tam nejprve také poznačil, ale protože byl pokárán, už to pak nedělal. On byl opravdu velmi poslušný pes.

Rexovi tehdy muselo být asi větší teplo než nám

No a u nás na chalupě to bylo stejné. Také stačilo jednou říci, že toto ne, a už si to nechal napříště jen na ven. Moje babička s dědou na Rexovi velmi oceňovali tu jeho disciplínu, a proto mu dovolili, aby s námi dokonce seděl u stolu. Tedy samozřejmě na zemi. Jak byl ale veliký, vypadalo to skoro, jakoby seděl na židli, jako my. Hlava i krk byla pohodlně nad úrovní stolu, a kdyby býval chtěl, mohl se obsloužit. On na nás ale jen spořádaně koukal a byl rád, že je s námi. Své samozřejmě dostal, ale nikoli od stolu. Pak se klidně rozplácl do dveří jídelny, a kdo chtěl ven, mohl jít klidně přes něj a ani se nehnul (pokud tedy nedostal povel, že má uhnout).

Z tohoto našeho víkendu jsem právě našla ty fotky, které jsem již považovala za ztracené, a tak je zde předkládám. Myslím, že na těch rozkvetlých lukách a lesích, po kterých jsme se tam s ním procházeli, byl Rex opravdu šťastný. Miloval tu volnost pohybu, ale zároveň se od nás příliš nevzdaloval. Hlídal si nás, za ničím neutíkal, zajímal se o všechno, ale i když v těch končinách lze o zvěř takřka „zakopnout“ na každém rohu, Rex nám tam nic nehonil, prostě si užíval tu pohodu pobíhání a čmuchání kolem nás.

Když jsme si v roce 2004 s manželem pořídili choďáčka Akínka, zkoušeli jsme ho, ještě jako odrostlé štěně, s Rexem také seznámit, ale jeho nejspíš odradila Akínkova přílišná horlivost. Rexovi tehdy bylo, pokud dobře počítám, již 12 let a ta generační propast mezi nimi byla moc velká. Starému pánovi mlaďoch už trochu lezl na nervy, a tak jsme to dál nelámali přes koleno, ačkoli mě to mrzelo.

Nostalgie... 6letý Rex a 19letá žába

Pro mne byl Rex opravdu výjimečný. Určitě i díky němu mám dodnes ráda německé ovčáky a mrzí mě, v jakém stavu je jejich současný chov. Průměrná délka dožití se u plemene rapidně zkrátila kvůli všemožným (i geneticky podmíněným) chorobám. Dodnes si myslím, že pokud tedy měl Rex skutečně PP, musel být zřejmě z nějaké pracovní a tolik nezatížené linie, neboť měl krásnou záď a až do vysokého věku žádné vážnější pohybové problémy. Dožil se na ovčáka úctyhodných 16 let. Bohužel však i on pak potřeboval lidskou pomoc, aby mohl důstojně přejít „na druhý břeh“. Příčinou smrti byla pravděpodobně nějaká rakovina. Z toho, co jsem věděla od tchyně a od manžela, to tipuji nejspíš na játra.

Dodnes nás moc mrzí, že jsme Rexe nemohli doprovodit na jeho poslední cestě my a musela to zařídit tchyně. Já ale tehdy měla rizikové těhotenství a manžel byl v práci. Vlastně já jsem za Rexem po celé své těhotenství už nejezdila (ani když byl ještě zdráv), protože jsem měla v té době panickou hrůzu z koček, kterých s Rexem žilo v domácnosti vícero a všechny byly tak trochu polodivoké a já si nedělala žádné iluze o tom, co všechno v sobě a na sobě mají (pořádně se dalo ohlídat pouze to, aby neměly blechy).

Když jsem totiž čekala naši dceru, jedna má známá, která byla také těhotná, tehdy přímo od své vlastní kočky chytila toxoplasmózu a měla z toho příšerné komplikace. Dítě se jí naštěstí narodilo zdravé, ale ona sama si nese následky dodnes. Byla jsem proto z toho tak vyplašená, neb dcera je doslova vymodlené dítě, že jsem nechtěla nic riskovat a za Rexem přestala v té době jezdit. Utěšovala jsem se tím, že se mu snad po mně nestýská, když za ním jezdí páník, což je hlavní. Nad jeho nemocí a následným odchodem „za duhový most“ jsem nicméně dlouho brečela Akínkovi do jeho huňatého kožíšku a on mi to pomohl lépe nést. Brzy poté se také narodila naše dcera a bylo rázem postaráno o úplně jiné starosti...

Tak jsem konečně splnila svůj osobní závazek, že o Rexovi napíšu vzpomínkové povídání. Vím, že každý, kdo čte psí zvířetnické články, určitě chápe, že to pro mne bylo důležité. Ačkoli byl Rex vlastně „docela obyčejný ovčák“, pro mě a všechny, kteří jsme ho znali, to byl miláček a obdivuhodný PAN PES, na kterého se nedá zapomenout.

Eva Zvolánková

Za většinu fotek děkuji tam „někam vzhůru“ svému milovanému dědečkovi Jiřímu.

Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie, je tam bonusové foto :-)