Blýskalo se něco ve výzkumáku, ale byla tam dlouhá prac. doba a já bych nesměla mít s sebou Dustynu. Takže sem přijala místo na základě poptávky na mé škole a šla pomáhat jednomu podivínovi zakládat ekofarmu. Rok, než jsme vše připravili, jsem jezdila do jeho domovské firmy (měla úplně jiné zaměření). Pak se to ale začalo rozbíhat a já přesídlila za Prahu. První půlrok byl úděsný, z hlediska mého nepříčetného šéfa. Bylo by to na jiné a pěkně dlouhé povídání, spíš v diskusích o psychiatrech. Namátkou jen zmíním to, že mě nutil počítat tašky na nové střeše naší stodoly, jestli nás pokrývači neošidili.

Za zmínku stojí i rozměry té stodoly: byla 60 m dlouhá a vysoká cca 10m. Stačilo jednou mrknout a mohla jsem začít znova. Byla jsem jeho předvoj v jednáních majitelů polí, skoro všichni byli okamžitě velmi milí a vstřícní, ale pak přišel na řadu On a z pohostinných lidí se stávali nepříjemní zarputilci. Byla jsem 14 dní po operaci slepého střeva, když mě přinutil opět nastoupit do práce, s tím, že kdyby přišla kontrola, zaplatí mi to. (Byl to zbohatlý Čechoněmec). Samo, že ta kontrola přišla (ve chvíli,kdy sem nakládala do auta dva pytle šrotu. Ať žije má jizva!!!), ale peníze jsem nikdy neviděla. Všechno popřel.

Ale proč to vše píšu. Jako snob se rozhodl, že budeme chovat nějaká zvířata, co jsou vzácná a každý je nemá. Před sebou a přede mnou to obhájil tím, že to budou plemena původní, česká. Tak jsem sehnala chovatele českých červinek, což je původní český skot, u nás ho v té době bylo čistokrevných asi 30, a jeli jsme. Jednání bylo děsně potupné, pro prodávající až směšné.

Protože můj šéf tak škrtil na penězích, získali jsme sbírku, za kterou by se nemusel stydět ani africký pastevec: jedna 12letá kráva, tak tlustá, že kořen ocasu měla úplně skrytý mezi tukovými boulemi - Blažena, další Mařena byla kříženkou tak do očí bijící, že neměla ani barvu předepsanou standardem: byla to stračena jak vyšitá a o rok starší než Bláža, Růžena byla ještě mladá, ale ve svých 5 letech čekala teprve svého prvního potomka (normálně má prvotelka tele kolem 2. roku).

Pak byla Květa, má oblíbenkyně, nejtypičtější zástupkyně plemene, moc hodná a zasloužilá 10letá kravka. A poslední dvojka? Vzpomínám si, jak jsem je poprvé uviděla. Úplně vzádu, v oddělené kóji toho ošklivého a tmavého kravína, stála 50% kříženka Anežka (jakýsi omyl plemenáře, ať žije český genofond) a vedle ní klasická černobílá Holštýnka. Obě byly tak půlroční odstávčata. Trošku jsme se divili, co ta tam, v řadě samých červinek. Dověděli jsme se, že je slepá a že půjde na jatka. S Anežkou vyrůstala, tak byly obě na sebe zvyklé. Přemluvila jsem šéfa, slíbila, že na naší pastvině se vše naučí a Johana přijela s ostatními.

Kdo byl někdy v kravíně plném zvířat, co nikdy nebyla venku, ví, co se pak dělo… Byla jsem nesmírně šťastná, že jsme alespoň nějaké z té díry vysvobodili. Rány po zarostlých řetězech se pomalu hojily, ale problém byl s jídlem a vodou. Holky měly k dispozici asi 12 ha pastvin. Krásných. Skály,lesíky, potoky… nádhera. Ale jak je naučit utrhnout a jíst trávu? Nenapadlo mě, že tohle bude problém. Stále, s velkou chutí, dlabaly seno, ale trávu považovaly jen za divnou slámu pod jejich nohama…

Zpočátku mi tam šéf přistavil maringotku a přikázal je hlídat. První bojový úkol byl ale voda. Tukové zásoby měly, ale pití bylo akutní. Ani nevím, kolikrát jsem jako otrok slezla téměř kolmý zalesněný krpál s kýbly na vodu k místnímu potoku. Jak socialistická Marie s vytahanejma rukama jsem je plné dotáhla ke zvířatům. Ty do nich žíznivě strkaly hlavy a já tedy s několikanásobně těžší zátěží se snažila je takto nalákat potoku. Vždy došly k začátku lesíka, na patě se otočily a se vztyčeným ocasem alá trolejbus, mastily zpět.

Babičkám radostí kmitaly vytahaná vemena až na záda, ale já musela začít znova. Naběhala jsem kilometry v letních parnech, ale holky vydržely a pily jen z kýblů. Nepomohlo je nechat vyžíznit, hnát je tam násilím,…nic. Johana s Anežkou měly extra oddělenou pastvinu, ze strachu z holštýniny slepoty. To už ale spásaly trávu. Povedlo se, když jsem je nechala vyhladovět a pak jsem jejich oblíbeným senem poprášila trávu.

Jednou jsem se odhodlala a pustila slepecké duo do výběhu k ostatním. Nic se nedělo, tak sem to tak nechala. Druhý den ráno jsem celé stádo našla labužnicky brodit v potoce… Byla to slepá Johana, která je tam dovedla a vodila tam své mnohem starší kolegyně pravidelně ráno i večer. Za největších parných dní tam trávily celé hodiny.

Jak šel čas, rodila se telátka a my přikoupili z Německa krásného chovného býka. Všechny červinky byly na pastvině celoročně. Nečinilo jim to vůbec problém. Jen sem jim tam vozila seno a kontrolovala nezamrzlost jejich napajedla. Přála bych všem těm rozhořčeným sledovatelům senzacechtivé komerční televize, vidět spokojené přežvykování stáda, které i přes zasněžené hřbety dávalo na odiv svou spokojenost.

Jen Johanu, jako představitelku zhýčkaného plemene, jsme na zimu zavřeli do stáje. Pochopitelně s Anežkou. Když jí byl rok a půl, připustili jsme jí býkem jejího plemene a jí se narodil krásný bejček. Bohužel, po půl roce, jsme je museli oddělit. Více truchlil František, ale Johana na něj rychle zapomněla. Jednoho dne, jsem přišla na každodenní obhlídku a Růžena se právě otelila, měla dvojčata! U krav se vyskytují dvojčata podle údajných statistik asi v jednom z tisíci případů (podle mých zkušeností je to častěji). Měla dva krásné kluky.

Všichni potomci pastevního odchovu byli velmi životaschopní a čilí, nikdy se nevyskytly žádné zdravotní problémy, a tak ani tito rošťáci nebyli výjimkou. Po nějakých 14 dnech si ale jeden z nich nešťastnou náhodou pochroumal nohu. Jelikož můj šéf neměl v oblibě "zbytečné" výdaje, neměli jsme žádné odchytové uličky. Plemenný býk Karel byl sice dobrák, ale zároveň jako hlava rodiny střežil stádo. Pokud by měl pocit ohrožení, mohlo by to být velmi nepříjemné. Vzala jsem si tedy na pomoc jednoho z našich mechaniků a vydali jsme se nenápadně na "lup"...

Tele leželo asi 100 m od ohrady. Stádo nebylo v dohledu a já věděla, že jestli ho nedostaneme k nám, doktor ho neošetří a my pak nezaopatříme, umře hlady. Utíkali jsme s ním tak rychle, jak jen to šlo, všimla si nás jeho matka a mastila si to za námi. Stihli jsme na asi o 2 m před ní… Toník dostal nádhernou sádru a nastěhoval se k Johaně do stáje. Ta byla šťastná jako blecha, protože Anežka byla zrovna na zásnubách ve stádě… Koupila jsem sušené mléko a Glukopur a půjčeným tuplákem ho nakrmila. Tak to chodilo dvakrát denně.

Po třech dnech, ale Toník přestával mít chuť k jídlu, pil čím dál míň a já s vylévajícími zbytky mléka začínala mít starosti. Nebylo ale na něm vidět nic zvláštního, tak jsem doufala, že se mu jen stýská a že bude vše zase OK. Asi po týdnu, jsem jako obvykle před otevřením dveří do chlíva napřed potichu mrkla oknem. Dělávala jsem to tak pokaždé, bavilo mě pozorovat přirozené chování mých svěřenců. Teď jsem ale málem padla na zadek!

Toník stál u Johaninýho břicha a naprosto samozřejmě pil od své adoptivní matky… Občas se takové ty už málo dojící krávy používají na krmení telat, to by mě až tak nezarazilo, problém byl ale v tom, že Johana už půl roku mléko neprodukovala, byla zasušená, mléčné žlázy měly odpočívat před dalším otelením. Kdysi mi jedna náruživá zastánkyně kojení vyprávěla příběh starší ženy, jejíž dcera nemohla kojit a ona tak často přikládala jejího novorocence k prsu, že se sama rozkojila a dítě bez problémů uživila. Nechtěla jsem tomu věřit, ale můj příběh k tomu není daleko…..

Podle doktora Johana byla nevratně slepá, měla zákal čoček. Já si ale myslím, že pobyt na pastvině jí přinesl nový pohled na svět. Z tmavého zatuchlého kravína se dostala na vzdušnou a hlavně sluncem zalitou pastvinu. Mohla vnímat obrysy a určitě vnímala rozdíly v intenzitě světla. Navíc snad její handicap pomohl povzbudit jiné smysly a instinkty, proto mohla dovést stádo k vodě a proto snad i adoptovala Toníka.

Dnes, po mnohaletých zkušenostech z neekologických farem, kde se nad přirozenými podmínkami mává rukou, vidím štěstí svých svěřenkyň téměř hmatatelně. Telata zde trpí průjmy, často jejich mortalita dosahuje i 30 %, krávy jdou po 3-4 laktacích (5-6 let) na jatka, protože jejich organismus tu intenzitu produkce neutáhne. Mají zničené nohy, protože jsou po celý život po kolena v mokrém hnoji na kluzkém betoně… Překyselené siláže způsobují vysoký úbytek vápníku a s ním spojené poporodní odvápnění a následné nucené porážky…

Zajímavé je, že díky kvótám EU, máme snížené stavy hospodářských zvířat, maso dovážíme s Argentiny nebo dokonce zkažené z Německa. Jsem ráda, že alespoň Johana a její kamarádky jsou šťastné… (Foto: internet, ilustrační)