Někdy začátkem roku jsem narazila na článek o snaze zachránit zchátralý poutní kostel v obci Skoky. A protože trocha průzkumničení na internetu ukázala, že v jeho okolí je zajímavých míst víc, jeli jsme se tam podívat (začátek naší cesty najdete zde).

Byl čtvrtek odpoledne a pokračovali jsme k jednomu ze dvou míst, kam jsem za každou cenu chtěla. Skoky. Poslední dobou se o nich začíná psát. Byla tu vesnice s asi 140 německy mluvícími obyvateli, po válce je vysídlili. Do prázdných domů přišli noví obyvatelé - a v padesátých letech bylo znova zle, když se nechtěli vzdát svých čerstvě nabytých polí a zvířat ve prospěch JZD. Poslední pohromou byla výstavba vodní nádrže Žlutice v šedesátých letech, kdy Skoky přišly o příjezdovou silnici. Vesnice zmizela, zbylo jen pár ruin.

Skoky - poutní kostel Navštívení Panny Marie

Do tohoto stavu se dostal i veliký poutní kostel, kde zloději ukradli a zničili, co se dalo (kvůli mědi i střechy věží). Na poslední chvíli zafungovala snaha jej zachránit - zejména díky úsilí sdružení Pod střechou, které dostalo kostel do povědomí širší veřejnosti.

Problém je, že sem nevede cesta, myslím značená turistická, takže jsme se několikrát vyptávali řidičů v autobuse, místních... Nakonec to nebylo tak hrozné. Už se vzpamatovali ti, co značí cyklotrasy, to byla velká pomoc, navíc a hlavně – zřejmě se už opravdu něco děje – cesta do Skoků je upravená jako krásná polňačka, lemovaná tisíci mladých jabloní. Jednou tu budou krásné aleje.

Samotný kostel je... depresivní. Je vidět snahu, už nevypadá, že do jara spadne. Ale není pěkné prohlížet si takovou mizérii. Snad jediné, co zbylo, je obraz z roku 1717, milostná Madona, Panna Marie Pomocnice ze Skoků, které se připisovalo mnoho zázraků a které se podle místa říkalo Panenka skákavá.

Skoky - zázračný obraz Panenky skákavé

Ani ten tu samozřejmě z bezpečnostních důvodů v současnosti není, jen jakási kopie.

Místo samotné opatrují dobrovolníci, my viděli dvě mladé ženy, které tu zajišťují průvodcovské služby v kostele samotném i v přilehlé vesnici, resp. v rozeznatelných zbytcích vesnice. Naprosto chápu, že není v jejich silách udržovat průchodný celý ten veliký prostor, který byl vysoko zarostlý buřinou. Ale atmosféře to samozřejmě nepřidá.

Chtěli jsme ještě dojít k přehradě, není to daleko, ale nesekaná tráva a chroští byly totálně mokré... stejně jako my během chvíle. Tak jsme aspoň dali malý příspěvek do pokladničky a šli zpátky. Ta cesta je krásná, vlastně asi nejkrásnější z cest, kterými jsme v tomhle kraji šli. Přijde mi jako záblesk naděje pro Panenku skákavou.

Cesta do Skoků

V pátek pršelo a mělo pršet dál, mělo se i ochladit (tomu jsme moc nevěřili a jaká nám pak byla zima). Neradi jsme vzdali plánovanou rozhlednu v Kryrech a nasadili nouzový program – Žatec. To je asi 45 km od Žlutic, veřejnou dopravou bratru i sestře dvě až tři hodiny. Cestou jsme míjeli pozoruhodnost zase jiného ražení – neexistující nádraží Protivec, v kterém vlak regulérně zastavil, ale nebylo tam nic, vůbec nic kromě čerstvě uhrabané hlíny, ani cedule (název stanice jsem zjistila z mapy). Prý ho týden před naším příjezdem zbourali pro totální zpustlost.

Žatec mě potěšil, od naší minulé návštěvy už je zase hezčí, je tu opraveno víc historických domů a předlážděné vedlejší náměstí, které minule vypadalo jak těsně po skončení třicetileté války.

Žatec

Sobota a druhý hlavní bod našeho pobytu – Kostel duchů. Když si tohle heslo zadáte do vyhledávače, dostanete desítky odkazů (a můžete hledat i v jiných jazycích). Zchátralý kostelík sv. Jiří v Lukové se v roce 2012 na poslední chvíli podařilo zachránit poměrně nevšedním způsobem. Před těmi pěti lety sem mladý umělec umístil 32 sádrových „soch“, které vytvořil tak, že na dobrovolnících nechal zaschnout látku napuštěnou sádrou (původně mělo být soch třiatřicet, ale jednomu z dobrovolníků se začalo dělat špatně).

Kostel duchů v Lukové

Výsledný dojem ve spojení se strašlivým stavem interiéru (i exteriéru) je velmi silný. Ale ne tak deprimující jako ve Skocích, tady je vidět, že se něco děje - taky tu bylo nejvíc lidí, co jsem v téhle lokalitě viděla, třeba i deset najednou. Prý sem jezdí z celého světa... Z darů se tu udělalo víc než z příspěvků Ministerstva kultury.

Co bylo trochu nepovedené – omylem jsem při plánování počítala s jízdním řádem na všední den (a kostel se otevírá jen v sobotu). Takže představa, že se svezeme do Manětína a odtud dojdeme do Nečtin (další zámek) a pak do Lukové vzala za své. Skončili jsme u hodně nouzové varianty – do Štědré autobusem a pak pěšky do Lukové a zpět do Žlutic, vše bez jídla a pití, jakož i turistických značek.

Kostel duchů v Lukové - uvnitř

Vrátili jsme se nějak kolem páté, vyjedli hospodu a šli spát. V neděli nás čekala tříhodinová cesta domů.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.