Když si najdete na mapě Žlutice, zjistíte, že leží v místech, kde se na výlet můžete vypravit do Karlovarského, Plzeňského, Ústeckého, ba i Středočeského kraje. To se moc často nevidí. Ale zdá se, že to zároveň znamená, že kraje na takové místo hledí jako na něco, kde věci nejspíš zařídí ti jiní.

Nedá se tu příliš počítat s veřejnou dopravou. Existuje, ale jezdí hodně sporadicky. Železnici zastupuje jediný vagonek, který rychlostí do 30 km za hodinu kodrcá od nádraží k nádraží, kde potom třeba dalších 15 minut čeká na protijedoucí spoj. Až si člověk říká, že dráhy chtějí zbylé cestující za každou cenu odradit. I když průvodčí byli bez výjimky velmi milí.

Tady se ještě výhybky přehazují ručně.

Autobusy jezdí, ale v podstatě jen stylem do práce/z práce, takže turista (nebo místní matky na mateřské a důchodci) musí vstávat jako do rachoty a pozdější návraty se netrpí. Mezi některými místy se lze dopravit jen v pracovní dny. Vymyslet výlet je dřina.

Najdete tu málo turistických tras, leckdy nezbývá než dojít po silnici, občas jsem měla pocit, že mám od asfaltu nohy ušoupané až ke kolenům. Jenže v místech, kde to vůbec neznám, obvykle postrádám chuť vyrazit k cíli skrz mokré kopřivy a trní.

Naopak báječné je, že tu nepotkáte davy turistů a různé „nezbytnosti“ jako jsou lanová centra, minigolf, trampolíny a tak podobně. Nejspíš nepotkáte vůbec nikoho a budete sami chodit překrásnými lesy, malebně zvlněnou krajinou se spoustou památek, barevnými loukami...

Krajina poblíž Žlutic

Kapitola sama pro sebe jsou kostely. Obvykle je člověk až tak moc nevnímá, prostě v obci bývá kostel, že. Někdy je něčím zajímavý, jindy je to prostě kostel. Tady si jich začnete všímat - nikde jsem neviděla tolik zdevastovaných svatostánků. Nutno říct, že na (skoro) všech je vidět snaha nějak s tím stavem pohnout...

Co jsme viděli?

Bydleli jsme ve Žluticích, což možná někomu připomene Žlutický kancionál; pro nás byl zdejší pobyt pozoruhodný tím, že v našem penzionu původně sídlilo ředitelství státního statku, po kterém tam zbyl báječný obraz, na němž kombajn a nákladní Praga V3S bojují o zrno. Málem v životní velikosti!

Balvany u Žihle

V pondělí jsme vyrazili za balvany u Žihle – je tam krásný jehličnatý les posetý žulovými šutráky – malými, velkými i obrovskými, hladkými i porostlými mechem. Krása, kamení už jsem viděla dost, ale tohle je opravdu kouzelné. Na oběd jsme se vrátili do obce (myslím, že to jsou TY Žihle, ale už zase si nejsem jistá) a po něm pokračovali k podobné atrakci, Krtským skalám, které mne po dopoledních balvanech trochu zklamaly – i když jezírko stálo za vidění (a následné dobíhání vlaku).

V úterý jsme dojeli do Manětína. Už jsme tam kdysi byli, pamatovala jsem si lehce šlehačkový zámek. Co jsem zapomněla, je úžasné terasovité náměstí se spoustou soch. Ještě není úplně zrestaurované, ale už se rýsuje. A zdaleka to není všechno, v Manětíně jsou barokní památky všude. V roce 1712 totiž požár zničil skoro celé město a majitelé panství (Lažanští) ho nechali postavit znova – je tedy kompletně barokní.

Zámek Manětín

Nejvíc jsem se ale těšila do nejmenšího historického města v téhle zemi – Rabštejna nad Střelou. Mají tu zámek, dvě zříceniny hradů, kostel a kamenný most přes řeku Střelu, jeden z nejstarších u nás. Taky tam bylo ukrutné horko a my museli ještě do Chyše, kde je mimo jiné další zámek a zámecký pivovar. Tahle část cesty už byla spíš trápení, ale z Rabštejna se do Žlutic dostanete veřejnou dopravou naposledy ve dvě deset odpoledne, takže nezbývalo než zatnout zuby a jít. Naštěstí už podél silnice dozrávala jablka (i když „dozrávala“ je dost silné slovo, tolik nezralého ovoce jsem naposledy snědla jako dítě).

V noci na středu pršelo a mrholilo ještě ráno, takže jsme vstávali až v luxusních 7:30 a vyráželi na kratší výlet na vrcholek kopce Vladař a znovu do Chyše, kde jsme včera před odjezdem posledního vlaku stihli jen pivovar. Vladař je stolová hora, na vrcholu bylo rozsáhlé keltské hradiště s umělým jezírkem (ach, ty romantické představy).

Jezírko na vrcholu Vladaře

Když odhlédnu od toho, že po dešti bylo cestou dost bláta, udělalo se ukrutné dusno a na vrcholu nás dychtivě očekávalo hejno much, byl to moc pěkný výlet. Sice slibované výhledy už stihly zarůst různým malebným křovím, ale i tak stojí vrchol za vidění. Co se týče jezírka – nepočítejte s tím, že byste ho viděli. On je problém už jen ho najít. Když na něj konečně narazíte, poznáte ho jen podle tvaru podivně okrouhlého místa, kde roste jakási tráva.

Zámek Chyše

Do Chyše jsme dorazili až na pozdní oběd, pak jsme měli ještě čas obdivovat zámek (patřil také Lažanským, kteří ho mají znovu v péči a starají se dobře, zámek je úhledný, veliká zahrada s několika rybníčky příjemně stinná). Abych nezapomněla – na zámku v Chyši začínal mladý Karel Čapek coby vychovatel.

Ve čtvrtek jsme se vzbudili do mlhy, což bylo nepříjemné, protože jsme se těšili na pár dalekých výhledů. Naštěstí jsme i tak vyrazili, nejdřív na Andělskou horu. To je zřícenina nad stejnojmennou obcí, zřejmě ve stavu úprav, protože kromě mlhy jsme tu našli míchačku na beton, kolečko a nějaké nářadí. Až bude hotovo (a lepší počasí), bude odsud krásný výhled.

Andělská hora - zřícenina hradu

Další zastávka byl Bochov, zdejší zřícenina Hartenštejn je už upravená, řekla bych přímo luxusně upravená, krásně schůdná, perfektně popsaná (tuším devět informačních tabulí, které nejsou ani příliš suše odborné, ani dětinské s infantilními obrázky). Zrekonstruovaná věž funguje jako rozhledna, jenže klíč půjčují v obci a zrovna byl vypůjčený, ale výhled byl i tak pěkný (mlha už se stihla rozplynout). Legrační bylo, že jsme vůbec nevěděli, na co se díváme. Krajina je tu tak málo osídlená, že leckde vůbec nevidíte vesnici (o městě nemluvě). A kopce s výjimkou výrazné siluety Vladaře jsme neuměli rozeznat.

Bylo nějak po poledni a chystali jsme se pokračovat do Skoků. Ale o tom až příště.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.