Mlhavá šedobílá obloha, holé větve stromů a profukující chladný větřík. Počasí pod psa, dalo by se říct. Přesto vydržím u okna dlouhé chvíle a výborně se bavím. Pozoruji totiž naše venkovní kočky, jak si spolu hrají. Těch venkovních máme pět. Našly si náš dům a naši zahradu samy, vedeny zřejmě instinktem a neomylnými pokyny centrální distribuce koček, která dobře ví, kam bezprizorní kočky nasměrovat.

Jen to občas ve své dobrotě (nebo možná v zoufalství, že už neví, kam s nimi) maličko přežene, jak se to stalo u nás. A tak v naší venkovní dílně se postupně usídlil již věkovitý a životem otřískaný kocour Silver, jednu sobotu v loňském létě se dostavila mlaďoučká mamina Sofie s třemi malými koťaty a skvadru venkovních koček uzavřel černý sametový kocour JÁ, který mezi předky rozhodně nezapře britskou šlechtu.

Nedokázali jsme je vyhnat. Přišli v různém stádiu zbědovanosti, Silver vychrtlý, kulhající, s jedním okem, maličká hubená Sofie, něco přes půl roku a už odpovědná mamina s třemi nadýchanými kuličkami, o které něžně pečovala a dokázala je k nám dovést přes rušnou ulici a několik zahrad, obývaných psy. Odkud se přitoulal černý kocourek také netušíme, ale ten jediný byl na lidi zvyklý a okamžitě se přitulil a užíval si pohlazení. Ti ostatní byli pravé venkovské bezprizorní kočky, na lidi ne moc zvyklé a lidem nedůvěřující, ostatně zřejmě asi ani s lidmi neměli moc dobrých zkušeností.

O to více je hřejivé, když takovýto tvor, lidmi již několikrát zrazený, nakonec znovu lidem uvěří a nechá je přijít k sobě. Vždy, když se mi poprvé podaří pohladit nedůvěřivou kočku, mám podobné pocity. Pod rukou cítím hebkou jemnou srst a chvějící se tělíčko, napružené a připravené v každé chvíli vystřelit a schovat se do bezpečí. Postupně chvění ustává, napjaté svaly se zklidní a kočka, stále podezíravě koukající jedním okem po nebezpečí, se uklidňuje.

Někdy to jde rychle a během pár dní už máte pod rukou vrnící klubíčko, šťastné, že našlo hladící ruku. Někdy to trvá dlouho. Koťata od Sofie žijí u nás už rok a půl, a přestože jejich mamina dokázala svou nedůvěru překonat brzo po příchodu, koťata si udržovala odstup až donedávna. Až po roce a půl jsme je dokázali (prvně jedno, pak druhé) postupně pohladit. Poprvé vždy při krmení, kdy se postupně zkracovala doba a vzdálenost, kdy byly ochotné začít žrát. Ve chvíli, kdy přiběhly k misce, kterou jsme měli přímo u sebe, bylo nutno, aby si zvykly, že natažená ruka není nebezpečná.

A pak, jednoho krásného dne to přišlo. První pohlazení krmícího se Jacka. Strnul, ohlédnul se, ale neutekl. Sklonil se k misce a krmil se dál. A tak den po dni přibývalo pohlazení a dnes už tento dříve nezkrotný tvor dokáže sám přijít a ducnout hlavou do ruky, dožaduje se pohlazení. Za nějakou dobu se stejným způsobem podařilo pohladit si i Bonnie, druhé z již dorostlých koťat.

Neuvěřitelně krásný zážitek, pro mnohé lidi možná nepochopitelný a zbytečný, vždyť proč se tak snažit kvůli jedné hloupé kočce... ale ti, kteří znají a ví, jak úžasný je život se zvířaty, pochopí. Pochopí, a když nic jiného tak si určitě vzpomenou, jaké to bylo, když prvně pohladili svého nového psa, svou novou kočku, křečka, pískomila či jakékoliv vybrané zvířátko. A pokud pohladíte zvíře, které si samo vybralo vás, byť se vás zprvu bálo a ostýchalo, je to opravdu nádherný pocit.

Traduje se, že kočka je nevděčná. Jde za žrádlem a pohodlím. Člověka nepotřebuje, jen ho využívá. Ano, naše venkovky přišly za žrádlem. Ostatně, kdo by nešel, když hladoví a strádá, a dostane možnost jít za lepším? Změnili jsme (a to nejen kočkám) životní prostor tak, že už nežijí ve svém světě. Musí žít a přežívat v tom našem, včetně všech nástrah, který jim náš svět klade.

Ale nevděčná? Proč nám tedy naše venkovní kočky kladou na práh pochytané myši? Proč kdykoliv, když se objevíme venku, se seběhnou a dávají nám najevo, jak nás rádi vidí, proč na mne čekají, když přijdu z práce a přijdou mne pozdravit? Proč se za mnou po žebříku vyškrábou až do okna, abych je mohla pohladit, když jsem kvůli nechodící sádře nemohla přijít já za nimi?

A tak se z okna dívám, jak si na zahradě hrají, navzdory ne moc vlídnému počasí, naše venkovní kočky. Honí se ze stromu na strom, přepadají se ze schovávaček v tújích a pak, když už je to nebaví, jdou si zalézt do svých boudiček v té venkovní dílně.

Jsou spokojené. Dokázaly to. Už to nejsou bezprizorní toulavé venkovky, kdepak. Jsou to hrdé, nebojácné a vyrovnané kočky, které mají DOMOV.