V posledních týdnech jsem musela kvůli doktorům párkrát zajet do Prahy. V naší nížině letos sníh prakticky nebyl, takže tání se nekoná, a je třeba hledat jiné známky blížícího se jara. Při svých cestách sleduji okolní krajinu, zejména jak některé keře a stromy mění svou barvu. Větve jim světlají a zlátnou a stromy působí křehce jako dívky před první prodlouženou.

Byla jsem v Praze minulý pátek a dnes (v pondělí) opět. Ani nevím, v čem jsem vlastně cítila ten rozdíl, ale najednou to přišlo. JO, zařvala jsem v autě z plných plic, JO! JARO BUDE, JARO UŽ JE TADY! JOOO!, hulákala jsem stále dokola, a smála jsem se nahlas. JOOOOO! S přestávkami jsem vydržela dělat randál skoro půlku cesty tak, že když jsem doma potkala sousedu, pozdravila jsem ji skřípavě jako starý havran.

Ale bylo mi báječně, tím křikem a smíchem se mi otevřely plíce a prodýchala a uvolnila jsem se až do konečků prstů. Ani nevím, kdy jsem naposled takhle křičela. Jsem introvert, člověk, který je od dětství zvyklý emoce zamykat, aby nebyl zranitelný. Navíc jsem byla vychovávána k tomu, abych se na veřejnosti chovala slušně, protože co by tomu řekli sousedi, kdyby...

Začíná to tím, že někdy někde okřikneme dítě, které zrovna teď má chuť tančit a zpívat. Samozřejmě, taky nemám ráda, když třeba v restauraci běhají a křičí cizí děti (vlastním to nedovolím), ale to už je trochu o něčem jiném. Přesněji řečeno je to o úplné absenci hranice.

Nebreč tady, děláš ostudu, řekneme, a dítě se kousne do rtů a ztichne. Neposkakuj, spadneš a rozbiješ si kolena. Nekřič tak, plašíš zajíce v brázdě. Neběhej, uženeš si zápal plic.

Vyhrožujeme jen proto, že chceme mít klid. Nechceme se vystavit kritice sousedů a nechceme mít starost, nechceme se bát o své dítě, tak ho svazujeme. A s každým tím příkazem v něm uzavřeme nějakou emoci.

Žijeme v civilizované společnosti a jistě není možné, abychom běhali po vozovce a křičeli světu své radosti a starosti. Ale ten ventil musíme hledat a najít. Na tancovačce, při běhu, na toboganu, v autě či na odloučeném místě ve společnosti sobě podobných. Musíme tančit, skákat, křičet, zpívat, dýchat.

Zařvat si, až budou žaludy ze stromů padat. Zařvat si, když se bojím a potřebuju si dodat odvahu, zařvat si z radosti a z přebytku energie. Jako kdysi, když začalo tát a oblohou letěla předjarní oblaka, chtělo se mi běžet a křičet, ačkoli rozhodně nejsem pro běh stvořena.

Jak už jsem se zmínila, už dávno jsem v sobě necítila takový radostný přetlak plný očekávání a neurčité touhy. Potěšilo mě to, udělalo mi to radost. Pořád to ještě umím.

Zařvat si jen tak a z plných plic.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz