Nejmladší geologické období, čtvrtohory, představují se svými přibližně dvěma miliony let v celkové historii Země období krátké, avšak mimořádně dynamické. Jsou pro ně typické cyklické klimatické změny, střídání chladných a teplých období. Při ochlazení dochází k masivnímu rozšíření ledovců. Jsou to doby ledové (glaciály).

Proč k oněm cyklickým klimatickým změnám dochází, není dosud uspokojivě objasněno. Existuje několik teorií. Příčiny se spatřují kupříkladu v tzv. Milankovičových cyklech (změny v úhlu sklonu zemské osy a rotační osy, k nimž dochází s různou periodicitou). 

K opakovaným kontinentálním zaledněním docházelo ale již v období „starohor“, před velkým rozvojem forem života známým jako kambrická exploze (před 545 miliony let), takže zde mohou působit i jiné vlivy než cykly v intervalech stovek tisíců či desítek tisíců let. Kupř. pohyb sluneční soustavy kolem středu Mléčné dráhy, který Země spolu se Sluncem oběhne za čtvrt miliardy našich let (galaktický rok). Průchod různými částmi galaxie může mít zásadní vliv na geologické procesy na Zemi. O geologických dějinách Země toho víme málo a svět je pro nás stále jedna velká záhada.

Oslo-ignimbrit, 4 x 4 cm

V prehistorické době, pamatující člověka, pokryl území severní Moravy a Slezska kontinentální ledovec dvakrát, vždy na dobu přibližně 60 000 let. Před 180 000 – 230 000 lety, v předposlední velké době ledové vedla v moravskoslezské oblasti jižní hranice zalednění zhruba po trase Krnov – Opava – Ostrava – Frýdek. V moravskoslezské oblasti ledovec pronikal svými výběžky desítky kilometrů na jih, zejména v oblasti Moravské brány. Ledovcové sedimenty z této doby ledové jsou hojné v různých odkryvech a místy vystupují na povrch, zatímco sedimenty ze staršího zalednění před 420 000 – 480 000 lety vystupují na povrch jen ojediněle.

Ledovec nebyl nehybný útvar. Erozivní činnost místy až 1000 metrů mocného kontinentálního ledovce vytvářela přední morény – kamenné valy v místech, kam až dosahovalo čelo ledovce. Jak ledovec svou vahou drtil podloží, dostávaly se uvolněné horniny pod ledovcem pohybem tekoucí masy až na jeho okraj, kde vytvářely morénu. Úlomky hornin transportované ledovcem se nazývají souvky a podle ustálených zvyklostí se za souvky považují kameny větší než jeden centimetr. Kameny přesahující svým rozměrem 25 cm se považují za bludné balvany. V ledovcových sedimentech jsou souvky severského původu. Většina souvků je krystalických. Souvky sedimentární představují menšinu. Rozšíření souvků dokumentuje rozsah a postup zalednění.

Grorudit 8 x 7 cm

Ledovcové souvky jsou tak svědky ledových dob. Jejich sbírání se věnuje poměrně úzký okruh sběratelů. Souvky totiž nejsou pro většinu sběratelů minerálů a hornin nijak atraktivní. Nevynikají velkými krystaly a na první pohled jde o kamení, kterého je všude dost. O jednom ledovcovém souvku – pazourku, byl na Zvířetníku článek 3. 6. 2014 O pazourku a jeho muzeu v Bolaticích. Jiří Dudek z Hlučína, jehož sbírka pazourků se stala základem trvalé expozice v bolatickém skanzenu, učinil při svých četných výpravách za souvky objev, který nikdo neočekával. Podařilo se mu v okolí Hlučína nalézt souvky, které sem dopravil ledovec z oblasti jižního Norska.

Ledovcové souvky na Ostravsku pocházejí ze severního Německa, Polska, Baltského moře, Finska a z jihu Švédska. Dosud se předpokládalo, že horniny, které se vyskytují v oblasti kolem Osla, k nám ledovec nedopravil. Nikdo takovou možnost sice nevyloučil, ale už nález jednoho norského souvku by byl senzací. Jiří Dudek jich ale za dva roky nasbíral asi 120. Horniny, které jsou v oblasti Osla, se totiž dost odlišují od ostatních hornin z domoviny ledovcových souvků. Podle knížek se moc určovat nedají, existují ale četné internetové německé, dánské a norské stránky, jejichž pomocí lze norské souvky přesně určit.

Záhada, proč dosud nikdo z těch, kteří se tím na Ostravsku zabývali a ledovcové souvky sbírali, se v takovém rozsahu s norskými souvky nesetkal, může mít své vysvětlení. Většinou se za souvky chodí do pískoven, kde lze snadno vybírat severské souvky z velkého množství souvků nakupených na jednom místě. Jiří Dudek se za pazourky a ostatními souvky vydával i na pole. Tam sice nejsou souvky tak hojné jako v odkryvech pískoven, zato mohou být ve větším prostoru rozptýleny souvky z větší oblasti. Vysvětlením mohou být také stovky celodenních výprav podniknutých za souvky. A také to, že po nasbírání kolekce běžných severských souvků byla pozornost záměrně věnována vyhledávání atypických kamenů. Dnes už Jiří Dudek nic jiného než norské souvky nesbírá. Část jich je vystavena v muzeu pazourků v Bolaticích.

Pisoliet z oblasti Osla, 13 x 9 cm

Okolí Osla je z geologického pohledu mimořádně bohaté díky rozsáhlému vulkanismu v prvohorách. Ten zde vedl ke vzniku velkého množství neobvyklých hornin a vzácných minerálů. 

Zatímco na místech jejich původního výskytu v Norsku nebo v severním Německu, kam je z blízké vzdálenosti přinesl ledovec, je lze nacházet poměrně snadno, na Ostravsku, na nejzazší hranici kontinentálního ledovce, je jejich zastoupení ve společenství ledovcových souvků malé. Vzácností, jak se dosud předpokládalo, zde ale rozhodně nejsou.

Typickým znakem norských souvků z Ostravska je jejich malá velikost. Zatímco ostatní severské horniny se na Ostravsku vyskytují i ve velikosti bludných balvanů, z jižního Norska k nám ledovec přinesl jen několikacentimetrové úlomky hornin. Největší norský souvek na fotografii č. 14 je dlouhý 20 centimetrů. Ty ostatní jsou podstatně menší. V okruhu přibližně 150 km kolem Osla se vyskytuje kolem 90 druhů hornin, některé v jedné typické struktuře, jiné třeba až v osmi variantách (např. odlišné zabarvení nebo velikost krystalů).

Některé norské horniny lze proto určit obtížně a nelze vyloučit záměnu s nordickými horninami jiného původu. O čtyřcentimetrovém kamínku na fotografiích č. 1 a 2 ale nelze pochybovat. S určitostí jde o Oslo-ignimbrit. V posledním čísle německého časopisu Geschiebekunde aktuell, který se zabývá ledovcovými souvky, je také zobrazen. Ten náš se ale od něj liší tím, že od místa svého původu vykonal v ledovci cestu vzdušnou čarou dlouhou 1 200 kilometrů. A právě tato vzdálenost činí norské souvky nalezené na Ostravsku zajímavými. Pokud si ale ty „obyčejné“ kameny na fotografiích trochu prohlédnete, možná se zas až tak obyčejné zdát nebudou.

RNDr. Zdeněk Gába a Jiří Dudek při určování souvků

foto č. 1 až 15: Jiří Dudek

foto č. 16: Aleš Uhlíř