Vůbec první bílé ženy co vystoupily v Port Jackson na půdu Klokánie byly trestankyně jeho veličenstva kinga George III. Tehdejší byrokraté usoudili, že kolonie složená ze samých mužů by nedělala dobrotu. Bylo proto rozhodnuto o zaslání určitého procenta žen. Takže v první trestanecké flotile bylo transportováno 568 trestanců a 191 trestankyň.

Už sama cesta byla otřesná a ne všechny se dožily přistání v Klokánii. Z trestanecké lodi Charlotte jako první bílá žena vystoupila na půdu Klokánie dvacetiletá Elizabeth Thackery, 26. ledna roku 1788. Tato byla z Manchesteru, v hrabství Lancashire, a odsouzená 4. května 1786 za krádež pěti kapesníků v hodnotě jeden šilink, na sedm let k transportaci do trestanecké kolonie.

Milá Elizabeth nebyla žádný svatoušek a během transportu byla ještě na lodi několikrát vsazena do želez za nepřístojné chování. I za pobytu v kolonii nebyla vzorem slušného chování a 14. července 1791 byla odsouzena k 25 šlehům devítiocasou kočkou. To znamenalo do krve rozšlehaná záda. Za co? Jako trestankyně bez dovolení opustila místo svého pobytu.

Nějakou dobu pak žila s Jamesem Doddingem, aby později odjela na Van Diemans Land, nynější Tasmánii. Zde se vdala za Samuela Kinga. Usadili se v Derwent valley. Milá Betty byla jistě stavěná z kvalitních materiálů, neboť i přes veškeré útrapy umírá jako 93letá a v srpnu 1856 je pohřbena na hřbitově Marga (3 km severně od New Norfolk) na Tasmánii, kde i dnes můžete navštívit její hrob. Její dlouhý věk byl asi zapříčiněn tím zdravým a čistým tasmánským luftem.

Ovšem ne všechny ženy co připluly k australským břehům byly trestankyně. Některé dopluly naprosto dobrovolně doprovázející své muže jako svobodné osadnice. Tam, kde tyto měly možnost se scházet a provozovat jakýsi společenský život vytvářely různé ženské spolky, zabývající se povětšinou tak potřebnou charitativní činností.

Ve vznikajících městech, jako Sydney, Melboure, Adelaide, Brisbane, Perth a mnoha jiných, to nebyl problém. Ovšem na outbacku to byla zcela jiná káva a je i doposud v éře satelitového internetu. Než se na scéně objevil automobil, tak z mnohé dobytkářské stanice, jak se zde říká ranči, to bylo na několik týdnů cesty k sousedovi nebo do nejbližší osady.

S příchodem automobilu se toto změnilo na několik dnů. A tak se dvakrát či třikrát do roka vyjíždělo udělat velký nákup. Na cestu byl automobil standardně vybaven nejen dostatkem vody a jídla pro osádku na 3 týdny, ale i výbavou ke kempování v divočině, střelnou zbraní, střelivem, náhradními díly k autu, palivem a oleji k samému. Mohlo se totiž stát, že výprava uvázla a pak jí nezbývalo než čekat.

Po dešti nějaký ten týden než bezedné bláto trochu vyschne a při neopravitelné poruše vozidla na záchranou akci. Svoji cestu předem avizovaly do místa kam jely, a když se do třech dnů po plánovaném dojedu neobjevily, tak se vyjíždělo je hledat. To ovšem za předpokladu, že nepršelo. Pracovalo to celkem spolehlivě.

Kapitolou samou o sobě byly koncem století devatenáctého a v první polovině dvacátého století, tak zvané RAN. Remote Area Nurse. Perfektně vyškolené zdravotní sestry byly posílány do končin kde ani lišky dobrou noc nedávají, aby zajišťovaly zdravotní péči v dané oblasti, která se rozlohou mnohdy rovnala bývalému Československu.

Zde byla zřízena "klinika", což znamenalo dřevěnou chajdu s několika pokoji, každý sloužící na několik účelů. Taková zdravotnice byla mnohdy z města a o životě na outbacku neměla ani páru. Přesto si tyto mladé ženy, kol dvaceti let, poradily a v mnoha případech vykonaly neskutečnou práci.

Taková RAN nebyla jen jakousi pravou rukou doktora, který zde ovšem nebyl, ale samostatnou zdravotní pracovnicí, která spravovala i malou nemocnici s několika lůžky, starala se o pacienty, myla je, zašívala drobné rány, rodila děti, trhala zuby, vařila, prala a byla jako Ferda mravenec, práce všeho druhu. Párkrát do roka jí přes pouště dojel náklaďáček s léky, poštou a zdravotnickým materiálem, o který si o půl roku dříve napsala.

Tato zdravotní sestra opečovávala veškerou komunitu v oblasti, domorodce nevyjímaje. Někteří byli ochotni jí pomáhat na klinice úklidem, dodávkou čerstvého masa lovem a podobně. Po zřízení RFDS, tedy Royal Flying Doctor Service, jinak servis létajících doktorů, založený v roku 1928 presbyteriánským duchovním, reverendem Johnem Flynnem se podmínky rázem a dramaticky zlepšily.

Každá klinika uprostřed ničeho byla vybavena rádiovou vysílačkou a dynamem které bylo poháněno šlapáním jako bicykl. Vznikla-li krizová situace, sestra si sedla na štokrdlátko a začala usilovně šlapat do této minielektrárny. Na stole byla vysílačka, avšak pouze s klíčem na Morseovku, kterou se sestra spojila s ústřednou RFDS, kde sdělila jaký je problém.

V lehčích případech ji přítomný doktor na dálku navedl co a jak, v těžších doletělo letadlo i s doktorem, mnohdy jím pilotované. Nyní má RFDS letku 53 speciálních letadel na 21 základnách a 964 zaměstnanců, mnozí z nich dobrovolníci, pracující zdarma. Poskytuje služby 24 hodin denně 365 dnů v roce, tedy furt. Více o RFDS je zde.

Australské ženy dokázaly, v nepředstavitelně tvrdých a primitivních podmínkách počátků bílé Klokánie vytvořit domovy. Taková tehdejší začínající farma byla zpravidla několik dnů nebo i týdnů strastiplné cesty terénem bez silnic a cest. Daleko od civilizace, obchodů, lékaře a jakékoliv pomoci. Obydlí si osadníci budovali vlastníma rukama z místních materiálů. Tedy dřeva, kůry a bláta. Než dospěli tak daleko, tak bydleli pod primitivními stany. A to nejen na tropickém severu ale i na jihu v zimě kdy zapadli často sněhem.

Voda byla z potůčku nebo studny. Většina jídla ze zahrádky nebo buše. Tyto ženy v domácnosti měly velice dobrou mušku a tak jim nečinilo potíže vyjít si do buše ulovit něco chutného k večeři. Teplá voda, vytopená místnost a večerní světlo bývaly luxusem. Nejbližší sousedka několik dnů tvrdé cesty koňmo nebo bryčkou daleko. Ženy z těchto dob se uměly spolehnout samy na sebe téměř se vším, zrovna jako jejich mužské protějšky.

Podmínky, ve kterých tyto ženy na outbacku žily, byly tvrdé a bídné. V případě potřeby se neměly na koho obrátit a tak i banalita jako zánět slepého střeva nebo závažnější zranění, o které není na farmě nouze, s následující sepsí, byl rozsudkem smrti. Pro ně i pro děti. A tak jedna dynamická a velice aktivní žena, provdaná za bohatého farmáře a žijící v severním NSW, poblíž osady Bingara, začala uvažovat o organizaci sjednocující tyto izolované ženy v "country".

Grace Munro, jak se tato jmenovala, v dubnu roku 1922 založila na konferenci žen z buše (Bush-Women Conference) v Sydney, slavnou CWA, Country Women Association, asociaci venkovských žen. Tato extrémně energická žena dokázala stmelit ženy na australském outbacku do organizace, bez které by byl i dnešní život na outbacku daleko těžší, a v mnoha případech i nemožný. Byla inspirována nezištnou a dobrovolnou prací tisíců žen v době první světové války, které nemalou měrou přispěly k tomu, jak tato válka dopadla.

Veškerá činnost CWA je založena na dobrovolné, bezplatné práci členek, která sestává jak z provozu organizace, tak i charitativní, či podpůrné činnosti těch co to právě potřebují. Tato organizace se do nynějška rozrostla po celé Klokánii a sdružuje 25 500 členek v 1500 odbočkách. Dnes jde rozpočet organizace do mnoha milionů dolarů darovaných nebo získaných různými akcemi k tomuto zaměřenými.

Členky této organizace se vyznamenaly v době velké hospodářské krize ve dvacátém století pomocí nesčetným rodinám na farmách které by jinak musely majetek prodat a odejít. Také intenzivně lobovaly různé vlády ke zlepšení podmínek žen na outbacku, zahrnující i stejnou odměnu za stejnou práci. Za druhé světové války se členky této organizace vyznamenaly neúnavnou prací.

Ať už jako dobrovolné kuchařky ve výcvikových táborech australské armády, tak i jako hostesky poskytující občerstvení v přístavech lodí a železničních stanicích, kde byly přepravovány tisíce vojáků jdoucí bojovat za naši svobodu. Zcela zdarma tehdy vyrobily desetitisíce kamuflážových sítí pro armádu a tak podobně drobnou prací přispívaly ke konečnému vítězství spojeneckých armád.

Po válce organizace podporovala rodiny v country co byly zasaženy válkou. Buď zraněným nebo invalidním veteránem nebo jeho ztrátou. Členky organizace jsou velice vynalézavé v tom, kterak získat potřebné peníze ke své bohulibé činnosti. A není to jen prodejem různých ručně vyrobených nádher nebo vlastnoručně ukuchtěných či upečených dobrot, ale i organizováním benefičních akcí, jako koncerty, večeře a jiné.

Příklady z nedávné historie: V zemědělských oblastech ve státu Victoria už 11 let pořádně nezapršelo a vládne velké sucho. V roce 2007 byla CWA schopna podpořit farmářské rodiny, co žijí dlouhodobě bez příjmu, 13 miliony klokaních dolarů. Podobným způsobem pomohly ženy této organizace obětem záplav v severním Queenslandu nebo obětem velkých požárů buše ve Victorii v únoru roku 2009.

A není to jen pomoc peněžní, ale dodaly i spousty potřebných věcí jako pokrývky oblečení, lůžkoviny a také tak potřebné potraviny a nápoje. Ovšem toto vše je možné jen ve společnosti co je ochotna ve své většině si vzájemně pomáhat a více dávat než přijímat. Tak nějak to už u klokanů chodí. Asi to je zdejším ovzduším. Tradičně se zde na pomoc vlády moc nespoléhá, i když zdejší vládní pomoc je ve většině případů rychlá a štědrá.

V posledních letech byly obavy, že se počet členek organizace snižuje, ale opak je pravdou, dík přílivu nové a mladé krve. Tak na příklad v městečku uprostřed ničeho jménem Kununurra v Kimberleys v Západní Austrálii. Prezidentkou místní organizace CWA je energická, 24 letá Suzi Sivester. V místní odbočce je většina členek ve věku 20 - 35 let. Jejich činnost je tedy trochu odlišná od typické, zaobírající se aktivitami příjemnými ženám ve většině po čtyřicítce nebo i po šedesátce.

V této odbočce pořádají členky společné výlety na kolech, kajacích nebo auty. Také pořádají kurzy vaření, protože mladá generace o tomto umění moc neví. Ovšem neschází ani kurzy v údržbě auta, létání s helikoptérou nebo svařování kovů. (Umět dobře svařovat, či pilotovat helikoptéru je na farmě velice důležitá zručnost). Navíc založily bankovní účet a získávají na něj peníze pro potřebné, kteří jsou nuceni navštívit nemocnici.

V městečku Kununurra je totiž jen nemocnice s nízkým rizikem a tak závažné případy musí do plně vybavené nemocnice v hlavním městě Perth a to je 2 200 km daleko. Cestu tam a zpět, samozřejmě letadlem, si však musí pacient zaplatit sám a to zrovna není levná záležitost.

Nemalou součástí této organizace je vzájemný a osobní styk, kontakt a pomoc, přátelství a nepsaný zákon dnes já tobě a zítra ty mě. Nikdo nikdy neví, v jaké situaci se zítra ocitne a tato organizace dává ženám a jejich rodinám na drsném australském outbacku tak potřebný pocit bezpečí a sounáležitosti v podmínkách, které si průměrný Evropan nedovede představit.

Ano, satelitní telefony a internet těmto lidem přiblížily svět, ale stále to mají k nejbližšímu sousedovi 400 km po bídné prašné cestě, což představuje nejméně celý den jízdy velice zajímavou cestou, na které nás mohou čekat ještě zajímavější překvapení. Na outbacku je každý den dobrodružstvím a toto vyžaduje ženskou zvláštních kvalit.

Další fotky najdete tady  

Více o CWA je zde