Ten první bylo Povodňové sbírání, kdy se Zvířetníkům (ať zjevným či skrytým) a také Nezvířetníkům podařilo zrealizovat neuvěřitelnou věc - udělat sbírku tak velkou a tak účinnou, že na to nikdy nezapomenu.

Myslím, že nikdo z nás nepředpokládal, že se vybere přes třicet tisíc. Ještě i dneska kroutím hlavou nad tím, co jsme dokázali. A to nejen po finanční stránce - i když ta je pochopitelně nezanedbatelná. A hlavně tím, že sbírka byla zaměřena na jedno konkrétní jméno, byla, alespoň z mého pohledu, také velmi efektivní. Ale neopomenutelná byla i stránka lidská, kdy člověk- v tomto případě konkrétní člověk - ví, že i když je po krk v průšvihu, tak jsou na světě lidé, i když cizí, kterým není jeho osud lhostejný. A já jsem mimochodem hrozně pyšná na to, co jsme všichni dokázali.

Ten druhý zážitek je čerstvý. A týká se tentokrát - jak jinak, když jsme na Zvířetníku - zvířat. Konkrétně psů. Před časem jsem vyšťourala v jedné obci dva pejsky, kteří, ač každý zvlášť, žili hodně podobný osud. Oba po zemřelých majitelích, oba opuštění. Odsouzení k samotě. Není nic horšího pro psa, než samota. Ta tíží víc než to, že je třeba skromná strava. Lidské pohlazení, pomazlení to chybí víc.

Tihle dva nebyli na světě opuštěni docela, byl tu někdo, kdo jim donesl jídlo a vodu. Ale... byli stále sami. A navíc zima na krku. Fenečka alespoň mohla pobíhat po zahrádce, ale černý pesan žil třetím rokem jen na řetězu, který řešil jeho útěky. Ten kdo mu tam nosil jídlo měl o něj strach, aby ho někdo nezastřelil, nezajelo ho auto... ale, odsoudil ho tak nevědomky k osudu vězně. Fenka občas plakala, pejsan svůj smutek nedával najevo.

Když jsem se o nich dozvěděla, nedovolilo mi to spát. Útulek poblíž místa kde jsou, se mi nejevil jako dostatečně důvěryhodný, zkusila jsem tedy útulek sousední. Jenže- jako všude jinde - je plno. Všude je plno, prázdno nebude nikdy a nikde. Domluvily jsme se tedy s paní alespoň na tom, že mi tam hafany vyvěsí jako externí a já budu mezi tím shánět a hledat jiné řešení. Nechala jsem vyrobit fotky a současně s emailem pro útulek jsem do světa psího rozhodila informaci o obou hafanech, jejichž osud není zrovna růžový.

A světe - div se. Protože já se rozhodně divit nepřestala. Než jsem se párkrát nadechla, solidární svět lidí psích zafungoval a měla jsem umístění v útulku pro Ťapinku, starou opuštěnou psí dámu s bolavými zády a jedenácti roky na krku. A bylo to umístění, o kterém se mi ani nesnilo. Žádný kotec, žádná boudička, tak jak to v útulku bývá.

Hezky do domečku, na kanapíčko, do společnosti dalších psích opuštěnců. Na Ťapinku se usmálo štěstí, protože díky jedné dobré duši se o ní dozvěděla paní Schilteová z azylu ve Skřivanech a bez jediného zaváhání se rozhodla Ťapinku vzít pod svá ochranná křídla. A to i přes to, že očekávala příjezd 12 pejsků z Dětmarovického útulku na Moravě.

Měla jsem strašnou radost, protože od holek, které mají Azyl Skřivany pod palcem a chodí tam fotit, spravují web a vůbec vypomáhají, jsem věděla, že ve Skřiváncích se nemusím bát toho, že by to mohl být pro starou feničku moc velký životní zlom. Vím z vyprávění, jak to má paní Schilteová ošéfované, jak dokáže srovnat každého hafana, který dostal životním strádáním na frak na těle, ale hlavně na psí duši.

Měla jsem jistotu, že i když Ťapinka na svá stará kolínka půjde ze svého domova, půjde do světa vlídného, kde, i kdyby se nikdy už žádný nový páníček nenašel, bude mít až do konce svého života domov a lidskou lásku.

Jak jsem předpokládala, Ťapinka se hned v novém zabydlela a bez problémů přijala změnu. Konečně se po dlouhé době kolem ní někdo motal, někdo jí hladil, měla kolem sebe psí kamarády. Když jsem pak s paní Schilteovou mluvila po telefonu, protože jsem chtěla vědět, jak vše proběhlo, a dozvěděla jsem se, že Ťapinku krmí z ruky, věděla jsem, že psí pánbůh dobře udělal, že líp udělat nemohl a bylo mi moc dobře na duši. To proto, že jsem věděla, že jedno zrzavé psí tělíčko po hrozně dlouhé době zase spokojeně usíná v láskyplném prostředí.

A osud se hned vzápětí usmál i na druhého nešťastníka, na chlupáče Čertíka. Druhá dobrá duše mi pro něj sehnala místo v Kralupském útulku Lesan, paní Kolková, která útulek vede, neváhala také ani vteřinu a já mohla mít radost, že Čertidlo, to kontaktní stvoření už nebude sám a smutný. Útulek Lesan je další místo, kde vím, že se o psy stará laskavá duše a kde je o pesany dobře postaráno a dělá se pro ně maximum. Ať už v péči během pobytu a hlavně ve snaze umístit je do nových domovů.

No. A tyhle dva zážitky mě přivedly na myšlenku, že když vím o místě, kde se pomáhá (v obou případech často až za hranice možností, útulek Lesan smetla komplet vichřice Ema a vstával pomalu z popela jako pták Fénix a Azyl Skřivany je zase financován výhradně - nebo přesněji převážně z důchodu paní Schilteové, plus to co pošlou dobrovolníci), a že ta pomoc je kvalitní a účinná, že bych mohla zkusit pomoci já jim.

Oni pomáhají sami sebou, svým úsilím, svým časem, časem svých blízkých, svými financemi - prostě rozdávají se. Já, stejně jako většina, takto pomáhat nemůžu, ale můžu přiložit ruku k dílu jinak. Tím, že oslovím nás Zvířetníky a zeptám se: "Nezkusíme si zahrát na Ježíšky a v čase předvánočním neuděláme sbírku?"

Vím, člověk dává tuhle, dává támhle. Je tisíc míst, kam by dát chtěl. Vždycky si říkám, že bych potřebovala namnožit jak peníze, tak věci které pro útulky nasyslím. Vždycky, když se mi něco sejde, hrozně těžko se rozhoduju kam to poslat. Jako třeba dneska - mám jeden barel na granule, jeden postroj, jedno vodítko a... minimálně tři místa, kam to můžu nasměrovat.

Báru Kolmanovou, útulek Dášenka, které jsem si vzala tak nějak "za své" a teď nově Skřivánky a Lesana. Rozstříhat to nemůžu, tak musím volit. Je to volba nelehká. Protože vím, že většina Zvířetníků posílá na různá místa, počítám i s variantou, že můj nápad třeba nevyjde. Ale vyčítala bych si, kdybych ho neposlala do světa a nezeptala se na to, jestli si na ty Ježuchy nezahrajeme. Třeba to vyjde, tak jako to vyšlo se sbíráním pro paní Březinovou.

Co myslíte? Pustíme se do toho??

Pro ty, kteří se chytili drápkem, tady mám jedno nakouknutí na stránky Skřivánků a tady odkaz na nedávno vysílanou reportáž, díky které pár dalších hafanů má nový domov a svého nového páníčka. A tady jedno nakouknutí do Lesana:) 

Oba hafany, kteří mě k nápadu přivedli, najdete na útulkových stránkách. Jak Ťapince ze Skřivan, tak Čertíkovi z Kralup to tam sluší. Jsem ráda, že jsou na světě lidé jako paní Schilteová ze Skřivan a paní Kolková z Kralup. Páč s takovými lidmi se jednomu na světě hned líp dýchá.

Návod, jak pomoci Skřivánkům (Azyl Skřivany), najdete zde a totéž pro útulek Lesan najdete tady.