22.9.2021 | Svátek má Darina


MORČATA: Mami, já chci morče...

27.7.2021

Už je to asi tak dva roky, co nás dcera začala v celkem pravidelných intervalech bombardovat žádostí, abychom jí dovolili morče. Dlouho jsme se z toho snažili vymluvit s tím, že pro Edu by bylo psychicky velmi náročné cítit doma hlodavce, když je ze své plemenné podstaty vlastně geneticky zakořeněný „myšovrah“.

Pak se k nám ovšem v létě 2020 shodou okolností dostal maličký bílý myšáček, do kterého se dcera zamilovala. Moje kamarádka tehdy pracovala ve výzkumném ústavu Akademie věd a z jednoho výzkumu si osvojila dva myšáčky, kteří již byli pro něj příliš staří, a tak měli neslavně skončit (nejspíš jako krmení pro jinou pokusnou zvěř). Kamarádce jich bylo líto, a tak si je vzala na dožití s tím, že jim poskytla opravdu luxusní domov i zábavu. A tak se s nimi seznámila i moje dcera.

Když poté kamarádka potřebovala s péčí o myšáky pomoci, logicky jsme byli první „na ráně“. Dcera nás zkrátka ukecala, a tak se malý Lanýžek stal na cca půl roku členem naší domácnosti a fousisko ho, kupodivu, vůbec neřešil. Říkala jsem si, že snad proto, že šlo o laboratorní myš, postrádající ty typické myší pachy. Myšáček opravdu skoro nesmrděl. Byl tak ochočený, že s ním dcera chodila po domě a jednou jí (v mé nepřítomnosti) napadlo dokonce ukázat ho Edovi. Hrdě mi pak hlásila, že Eda jen ležel v pelíšku, koukal, co to má na dlani, trochu zavětřil a dál se prý vůbec nezajímal. Já tehdy dodatečně myslela, že mě klepne pepka.

Nicméně když jsme museli Lanýžka nechat důstojně odejít, neboť ve svém věku něco přes 2 roky již byl myším kmetem a ochrnul na zadní polovinu těla (pravděpodobně v důsledku rozsáhlejší mozkové příhody), dcera se opět přihlásila s prosbou o morče. Protože byla ze ztráty myšáčka smutná a již také dost dobře nešlo argumentovat Edovou „myšovrahovskou“ podstatou, slíbili jsme jí, že morče bude, jakmile bude dokončena rekonstrukce 1. patra domu, a dcera se s tím spokojila.

Ovšem člověk míní a život mění. Byla u nás na návštěvě kamarádka a ukazovala nám fotky morčátek (dvou mladinkých samiček), které si s přítelem osvojili z útulku pro hlodavce, takže až prý budeme chtít i my to morčátko, abychom nesháněli chovatele, ale obrátili se tam. Od té doby dcera opět zahájila psychologický nátlak, že tam jsou morčátka, co potřebují pomoci atd. Byla ujištěna, že ano, ale pomáhat můžeme, až budeme mít sami hotovo. Od té doby se tedy již neptala: „Kdy dostanu morče?“, nýbrž: „Kdy bude nahoře hotovo?“

Když bylo to hlavní téměř hotovo, ozvala se mi zase kamarádka, že se jí už nějakou dobu zdálo, že jedna z jejich morčiček nějak moc tloustne a musela jí tedy začít hlídat stravu. Brzy ovšem zjistila, že samička netloustne, nýbrž je březí. Ouha! Stalo se samozřejmě to, co se u morčat stává spoustě chovatelů, totiž že se špatně určí pohlaví. Jedna z údajných samiček zkrátka byla ON a rozhodl se to také dokázat.

Prckové s maminkou

Prckové s maminkou

Kamarádka mě také hned prosila, zda bychom přece jen nezvážili to pořízení morčátek dříve, neboť ona si kupu dalších morčat už nebude moci nechat. Aby dcera nevěděla, slíbila jsem tedy, že si o prázdninách vezmeme aspoň toho taťku mláďat, aby tedy doma zůstala pak jen máma s prcky, než se uvidí, co dál.

Pravidelně jsem se potom vyptávala, zda už je něco na světě, až mi 11. 6. 2021 přišla zpráva, že jsou na světě dvě holčičky a jeden klučík. Současně s tím dorazila i prosba, zda bychom k taťkovi přibrali po odstavení od mámy i synka, že by tak doma tím pádem zůstaly už opravdu jen holky a bylo by po problémech.

Čoky pár dnů po narození

Čoky pár dnů po narození

Neprozřetelně jsem souhlasila. Jedno či dvě morčata, to už je jedno, řekla jsem si. Pak jsem ale začala přemýšlet o tom, zda si kluci nebudou konkurovat, zda se vůbec dva samečci snesou. Na můj dotaz mě ale kamarádka ujistila, že Toffifee (tatínek) je strašný mazel a naprosto nekonfliktní, a že ho se synkem naučí vycházet ještě dříve, než si je oba odvezeme. Tak jsem se tedy uklidnila.

Před dcerou jsem to překvapení dokázala utajit celý měsíc a řekla jí to den předtím, než jsme si pro „kluky“ měli jet. Skočila mi radostně kolem krku, vlepila pusu a hned začala vymýšlet, jak se bude ten prcek jmenovat. Padla spousta jmen, ale nic se jí nakonec nelíbilo. Tedy to, co ano, jsem zase odmítala schválit já (Harry Potter či Draco Malfoy tedy opravdu neeee :-))) Od kamarádky měl pracovní jméno „Šnytlík“, já navrhovala říkat mu Pepino, což je španělsky salátová okurka (kterou většina morčat miluje). Dcera ale byla rozhodně proti. Nakonec mě překvapila úvahou, že když se táta jmenuje jako bonbón, tak syn by mohl mít také jméno po nějaké sladkosti. A tak máme Čokyho – prostě Čokoláda. Barvou to sedí.

Prckové s maminkou a králičí kámoškou

Prckové s maminkou a králičí kámoškou

V pátek 9. 7. 2021 jsme si tedy přivezli Tofiho a Čokyho domů. Klec měli nachystanou, zastelenou i s dřevěným domečkem pro dva. Kamarádka nás ujistila, že kluci už jsou na sebe krásně zvyklí a taťka je velmi tolerantní. Toho jsme si všimli hned. Samečci morčat se jako otcové nijak neprojevují, své mladé pouze zplodí a dál se o ně nestarají. Náš taťka se ovšem (alespoň z našeho pohledu) chová jako rodič alespoň tím, že malého chrání. Prcek se za něj neustále schovává a on ho kryje tělem. Tak tomu tedy alespoň bylo prvních pár dnů u nás, kdy taťka vycházel ven z domečku pouze sporadicky a malý snad vůbec.

Tofi se natahuje za něčím zajímavým... Větří žrádlo :-))

Tofi se natahuje za něčím zajímavým... Větří žrádlo :-))

Na Tofim je znát, že už je „vymazlený“, že ví, že lidská ruka neubližuje (tedy alespoň ne ta, kterou on zná). Čoky je ovšem prcek poděšený, co si teprve musí zvyknout. Prvních pár dnů jsme tak měly s dcerou opravdu strach, zda vůbec žere, pije atd. Dospěly jsme dokonce do stavu, že když jsem šla 3. den od příjezdu morčat k nám s Edou na pravidelné roční očkování, zeptala jsem se na radu paní doktorky a ta mě rovnou vybavila speciální stříkačkou a „tekutým senem“ na dokrmování, aby nám prcek začal přibírat.

Nakonec se naštěstí ukázalo, že dokrmovat nemusíme, neb malý baští, jen ho při tom nikdo nesmí vidět. Manžel je jediný z naší domácnosti, kdo umí chodit natolik tiše, že ho morčata zaznamenají, až když je přímo u nich, takže to byl právě on, kdo nás ujistil, že můžeme být klidné, neboť i prcek se umí pěkně cpát. Pro jistotu jsme začali oba kluky obden odchytávat a vážit. Taťku vážíme proto, abychom hlídali, zda nezřízeně netloustne z důvodu, že malému všechno sežere, a malého, abychom měli přehled, kolik přibírá a zda je to úměrně jeho růstu.

Když píši tyto řádky, už vím jistě, že si Čoky svůj díl „urvat dovede“ a utěšeně pomalu, ale jistě přibývá na váze. Když jsme si ho přivezli (9. 7.), měl 282 g a o 10 dní později už to bylo 354 g. Ovšem Tofi měl „nástupní váhu“ 840 g a o těch 10 dní později již 884 g, tudíž budeme muset asi začít taťuldu s jídlem trochu hlídat.

Tofi si bere jídlo z ruky

Tofi si bere jídlo z ruky

Dcera si k socializaci morčíků přizvala kamarádku, která má na kluky, zejména na prcka, blahodárný vliv. U ní na klíně už Čoky dokonce začíná i baštit nabízenou potravu. Oba kluci už si na klíně u děvčat občas i začínají „povídat“ (uj-ují-uj). Se mnou ten prcek ale nemluví. Vlastně koneckonců ani taťka moc ne. Asi jsem příliš „načuhlá psem“ :-)).

Přitom jsem to ale paradoxně nejvíce já, kdo se o ně stará. Kdo kvůli nim ráno vstává po páté hodině, tj. v čase, kdy jsou nejvíc vzhůru, abych jim dala čerstvé seno a zeleninu. Nesu jim salát, papriku, okurku, mrkev atd., otevřu klec a říkám: „Tumáte, klucí, snídaně,“ a v odpověď se ozve z hloubi domečku naštvané „trrrrrr“. (Jinými slovy „Trrrrhni si, my vylezem, až zmizíš z dohledu!“) A samozřejmě, jakmile sejdu shody dolů, slyším šustot pacek, jak metelí k miskám, které po návratu z práce najdu buď prázdné anebo vyžrané z větší části a seno obvykle zmizí úplně.

Tofi s Čokym se krmí

Tofi s Čokym se krmí

Zajímavé je, že kluci snad vůbec nepijí. Denně měním vodu v napáječce a zatím nikdy ještě neubylo. Kamarádka říkala, že Tofi ani u ní téměř nepil, zato jeho partnerka s dcerkami prý vypije každý den takřka celou napáječku. U svých předchozích morčat jsem se také nikdy nesetkala s tím, že by nepila vůbec. Samička Charlie, kterou jsme si kdysi s manželem koupili ve „zverimexu“, pila docela dost. (Na to, že to není ON, ale ONA jsme také přišli tak, že nám pár dnů poté, co jsme si ji přivezli, porodila několik mrtvých plůdků, které měla hned tendenci sežrat, což jsem ale tehdy nedovolila, ač jsem možná měla, neb v přírodě je to přirozené.) Sameček Merisák (to byl opravdu kluk) pil méně, nicméně prokazatelně pil.

Že ti naši současní dva kluci nepijí, nepovažuji ale zatím za problém, neb mají spoustu vody ve stravě. Myslím, že až bude větší nouze o „zelené“ (hlavně asi v zimě), pít aspoň trochu začnou.

I Čoky už si na klíně vezme jídlo

I Čoky už si na klíně vezme jídlo

Celkem jsem se bála, co tomu „řekne“ Eda, až bude domem cítit seno a bobky, ale musím s úlevou konstatovat, že fousisko nás po mazlení morčat obvykle jen trochu očichá, ale v posledních dnech už ani to ne. Prostě ten pach přijal jako jednu z dalších „domácích vůní“ a neřeší nic. Morčata jsou sice cítit víc než laboratorní myšáček, ale při správně hygieně to není nic nepříjemného, a dokud je Eda neuvidí (a my mu je rozhodně ukazovat nebudeme), nemusíme se ničeho bát.

Foto: Eva Zvolánková. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie :-)

Eva Zvolánková Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !