Najednou život venku nepozorujete, ale žijete. Nikdy bych předtím neřekla, že to může být takový rozdíl. Když vás přejde prvotní nadšení a úžas nad tím, že nemusíte s nedělním večerem odjet, začnete sledovat mnoho drobností, které jste předtím prostě neviděli.

Máte nové trasy, které procházíte v každém počasí, krajina se vám po nohama mění s každým ročním obdobím. Počasí získá na významu, musíte si hlídat den, kdy máte vystrčit popelnici za bránu, a v blátivých obdobích roku začnete dojatě vzpomínat na asfalt. Ale pokud se dokážete dívat, objevíte nový rozměr světa, o kterém jste se domnívali, že ho dobře znáte.

Překvapení můžete nalézat v noha různých podobách. Já jsem byla například hned první rok na jaře uchvácena nádhernými vyzývavými bílými květy korunujícími vysokou důstojně vyhlížející rostlinu. Jen jsem se divila, že ta krása kvete na různých často dost nevábných místech. Na okrajích cest, na zapomenutých parcelách, rumovištích a vůbec na místech, která obvykle nespadají pod dozor pečlivého hospodáře. Daly se objevit i na zahradách, ale ani tam neměly žádné výsadní postavení.

Proč tomu tak je jsem zjistila poté, co jsem šla neznámou kvetoucí krasavici blíž prozkoumat. Byl to totiž obyčejný divoký křen, jehož listy nás kdysi babička přiměla sbírat, i když dnes si už nedokážu vybavit proč (králíci?). Byla jsem okouzlena a zároveň jsem to nechápala. Jak jsem dřív mohla něco takového přehlídnout?

Potom mě napadlo, že takových věcí jsem poznala víc. Ptáte se jakých? Inu těch na první pohled obyčejných, které dokáží nečekaně pěkně vykvést.

Tak třeba noc. Noci ve městě jsou světlé a hlučné - pokud nemáte velké štěstí. Na vsi se v jedenáct zhasíná řídké veřejné osvětlení a za okny tak na vás mrkají hvězdy a pokud vás něco budí, bývají to většinou vaše vlastní zvlčilá psiska, kteří se nemohou smířit s přítomností nějaké údajně divoké zvěře. A po čase zjistíte, že jste na čistých a tichých nocích doslova závislí. Jak těžko potom člověk snáší klimatizované hotely na služebních cestách!

Asi nejdůležitějším objevem však byli sousedé. Vyrůstala jsem v Praze na Vinohradech, kde sice nebylo prostředí tak atomizované jako na sídlištích, ale stejně soused byl pojem pro někoho, se kým jste jezdili výtahem, zdravili ho a maximálně si nezávazně popovídali o běžných věcech. Sousedi byli příjemní, neutrální a nepříjemní. Nic víc.

Tady na vesnici je to mnohem víc... osobní. I tady jsou lidé jako všude jinde, ale vzájemné vztahy mívají prostě tak nějak širší záběr. V dobrém i špatném smyslu. My máme například velké štěstí. Bydlíme v nejstarší části nevelké vesnice, kde kdysi bývaly statky, takže domy jsou dál od sebe, všude je dost místa. Navíc jsme na samém kraji vsi a ne u silnice. Bezprostředních sousedů tak máme jen pár.

Přesto jsem objevila pro mě úplně nový svět. Nejde jen o slova prohozená přes plot nebo u vesnického obchodu, ale samozřejmý přísun rostlin doprovázených radami pro nezkušenou ženu zakládající zahradu, koláče a buchty povzbuzující v době, kdy se stavělo a na zahradě byl jenom zoufalý nepořádek, nabídka vajíček, jablek a brambor, které mi jeden soused nosí až domů, neokázalá a spolehlivá pomoc ve všech trablech, které se vyskytnou přes týden, kdy muž není doma. (Bože, když si vzpomenu, jak vypadlo koleno na rouře od kamen a naši obývací místnost pokryly saze! Nebýt zase jiného souseda, který se neváhal umazat jak... no prostě hrozně  a vyčistil ucpanou vodorovnou část roury a posléze i komín, asi bych nad tou katastrofou brečela doteď...) To vše je vhodné podhoubí k tomu, aby vznikala přátelství mezi dospělými, mládeží i dětmi.

A vy si zvyknete. Talíř, který k vám doputoval s nějakou dobrotou se snažíte nevracet prázdný. Když u vás zraje něco, co u sousedů nemají, pošlete část úrody přes spřátelené ploty. Pěkně se rozrůstající kytky si nenecháte jen pro sebe. Když se u vás slaví, kus dortu obvykle skončí i u sousedů. Nejste-li doma, sousedi automaticky dají pozor i na váš dům. A víte, že stane-li se někde nějaká pohroma, nikdo v tom není úplně sám.

Ze začátku jsem za všechno strašně děkovala a byla jsem z toho trochu nesvá. Potom mi jedna sousedka káravě řekla: "Co blázníš, vždyť jsme sousedi..." A já jsem to konečně pochopila. Každý jsme jiný, jinak pracujeme, jinak se bavíme, máme různé cíle. Ale žijeme na jednom místě a jsme sousedé. U nás zaplať pánbůh dobří sousedé. A to stačí. Je to obyčejné, ale přesto někdy k neuvěření. Tak nějak mi to připomíná ten křen...