Otázka, kterak naložit se smetím a popelem, vyvstala jistě už v dobách společnosti prvobytně pospolné, kdy lidé bydleli v jeskyních. Kdyby se nechtěného nezbavovali, jeskyně by jim byla brzy malá a zrovna nevoněla. Přesuneme-li se do středověkých osad a měst, tak ta byla dříve cítit a potom teprve vidět. Ostatně tak se dosud děje v některých asijských zemích. Ponechme stranou vyspělou kanalizaci starověkého Říma, včetně odvozu smetí a popelu. Zvládali to před dvěma tisíci lety docela s přehledem, dokonce už se tehdy věnovali recyklaci. Přesuňme se však do doby současné v rozmezí snad osmdesáti let.

Za 2. světové války a těsně po ní jezdila po Brně popelářská nákladní auta značky Sentinel na páru, tedy parovozy. Mimo dvou chlapů v kabině řidiče, toho, co se staral, aby hořelo pod kotlem, a vlastního řidiče zde byl tým „popelářů“. Obvykle 2 na korbě, kteří popelnice vysypávali a 4 na zemi. 2 z nich váleli popelnice k autu a další 2 je zvedali a podávali těm na korbě, aby je po vysypání od nich zase postavili na zem. Ti, co váleli plné popelnice k autu, tyto prázdné odváleli na jejich původní místo. Práce fyzicky náročná a ne zrovna voňavá. Popelnice byly standardní, válcové a kovové z pozinkovaného plechu. Stávaly na vyhrazeném místě před domem a nebo domečkem či vilkou. Odtud je popeláři váleli k autu, aby je po vyprázdnění vraceli tam, odkud je vzali.

Po čase byly parovozy nahrazeny náklaďáky se vznětovými motory, tedy „dýzláky“ a ještě později účelovými popelářskými vozy „Ku-ka“. Tento technický princip, kdy na zádi vozu je hydraulické zařízení ke zvedání a vysypávání popelnic do vozu, přetrvává v principu doposud. Vyžaduje však 2 popeláře, kteří, každý z jedné strany, popelnice do zvedacího zařízení dopraví, umístí a po vysypání odstraní a vrátí na původní místo. Takže posádka takového popelářského vozu čítá 3 lidi. Řidiče vozu a dva popeláře, kteří dopraví popelnice k zádi vozu, umístí je do zvedacího zařízení, které uvedou do chodu stisknutím páky či tlačítka. Po vysypání popelnici ze zařízení vyjmou a prázdnou umístí tam, kde před chvilkou stála jako plná. Opět práce nepříliš atraktivní a za každého počasí.

Nyní snad trochu historie z tohoto oboru v Klokánii. Zhruba do poloviny let 80 minulého století nám zde vybíraly smetí – popelu zde téměř není – každý týden ve stanovený den, týmy čtyř atletických fešáků. Jeden šoféroval nákladní auto s otevřenou korbou a dva pobíhali po ulici a u krajnice nachystané popelnice podávali tomu, co byl na korbě a tyto vysypával a prázdné podával zpět tomu, co mu plnou donesl. Tento stav přetrvával zhruba do poloviny let 80., i když ke konci jsem jaksi postrádal toho třetího, co se brodil smetím na korbě a popelnice vysypával, činili tak atletičtí a vysocí chlapi, kteří přes bočnici korby zvládli popelnici i vyprázdnit, tedy otočit dnem vzhůru.

Zde jsem ochoten uvěřit i tomu, že v dnešním společenském klimatu politické korektnosti a inkluze by se našli jedinci, kteří by protestovali a poukazovali na diskriminaci těch kratších a nedorostlých, kteří by k této práci najati nebyli. Stejně jako by mě zajímalo, zda jsou dnes v procesu najímání pracovních sil vykonávána „výběrová řízení“ blahé paměti. Nejsou snad dnešní politicky korektní, inkluzivní společností postavena mimo zákon? Nutno podotknut, že tehdejší popelnice byly jiného tvaru a velikosti než dnes. Zpočátku to byly nádoby tvaru válcového, mírně kuželového, asi 75 cm vysoké, u dna o menším průměru, opatřené jakousi poklicí čili deklem. Koncem let 70. byly tyto nahrazeny popelnicemi z plastu o stejných rozměrech. Mezi klokany se žhavý popel z kamen do popelnic nevynáší, není popel a tak plast nevadí.

Zhruba v polovině let 80. byli všichni obyvatelé osad v Modrých horách osloveni místní správou a upozorněni na změny v odvozu smetí. Každý domeček, vilka a nebo obchod, restaurace či lékařská ordinace dostali upozornění, že od tehdy a tehdy budou pro každou jmenovanou lokalitu místní správou zakoupeny standardní plastové popelnice opatřené dvěma kolečky každá, na účet majitele a nebo provozovatele v lokalitě. V tomto okamžiku se v horách zdvihla bouře odporu a vášnivé diskuze. To jako ve směru, „když správa chce tyto změny, tak ať ty popelnice zaplatí“. Po několika měsících vášnivého dohadování jsme nakonec každý za svoji popelnici zaplatili, tuto po dodání označili číslem domečku a nastala nová éra sběru smetí.

Obyvatelé osad byli náležitě informováni a instruováni. Popelnice se budou vyvážet ke krajnici ulice v daný den, tak jako doposud se vynášely ty staré. Avšak musí být umístěny tak, aby nakládací zařízení popelářského auta na ně dosáhlo, bezpečně je uchopilo a potom zvedlo a do korby vysypalo, následně vrátilo na původní místo. Celkem jednoduchá a lehce pochopitelná záležitost.

Tak se i stalo, lidé pochopili, bydlí tu samí inteligenti, sběr smetí a jiných odpadků začal provádět jeden člověk, řidič auta. Ano, musel si osvojit jisté dovednosti spojené s manipulací popelnic, ale mohl být jakéhokoliv vzrůstu a mohla to být i žena. Takto místní správa na platech ušetřila z našich sazeb, které jí všichni platíme, zhruba 200 000 AUD za rok. Ano, lidí je málo a pracovní síla je drahá.

Zdobené popelnice v Gracevillu, Queensland | foto: Kgbo, zdroj wikimedia,

Tato forma sběru odpadu se časem vyvinula v tu dnešní. Každá lokalita má dnes popelnice 3. Víka jsou barevně kódována a sběrná auta si vybírají podle barvy deklu popelnice. Ty na skutečné smetí, jejichž obsah je na smetištích zahrabáván do skládky, jsou i rozměrově menší než zbylé 2. Mají rudý deklík a vyváží se každý týden. Ty zbylé dvě jsou větší a vyváží se čtrnáctidenně, vždy na střídačku, jeden týden se zeleným víkem s organickým odpadem vhodným ke kompostování a druhý týden se žlutým deklem s odpadem určeným k recyklaci, jako sklo, plasty, papír a podobně. Takže u nás je každé pondělí večer ulice lemována vyvezenými popelnicemi nachystanými na jejich úterní ranní vyprázdnění.

Nevím, jak gde jinde, ale tady v Blue Mountains, kde je provoz na silnicích mizivý i ve „špičkách“ kolem deváté ráno, když maminy vozí robátka do škol, popeláře v tuto dobu na silnici nespatříte, i když moje žena Míla tvrdí, že se tam občas vyskytují celý den. Také nevím jak teď, ale když jsme v letech 1968 - 72 bydleli ve vnitřních předměstích Sydney, tak v tuto denní dobu tam popeláři jakoby neexistovali. A to ještě bývali ti, co pobíhali kolem náklaďáku a manuálně vyhazovali popelnice těm na korbě, kteří je vysypávali a zase těm na ulici házeli prázdné dolů. Pochopitelně taková fyzicky náročná práce se nedá dělat za poledního australského slunce. Za ta léta se však vědeckotechnická revoluce dotkla i těch popelářských aut a popelnic samotných. Popelnice jsou jedna jako druhá, plastové a na dvou kolečkách za účelem lehké přepravy. Stejně, název popelnice užívám jen ze setrvačnosti. Ono se v těch zdejších moc popelu nenajde. Všelijakýho vodpadu, to jo. Ale popelu? Gde ho vzít? Vždyť většina obyvatel tu topí plynem, naftou, petrolejem a hlavně elektřinou.

Auto na odvoz odpadu s jednomužnou obluhou. Autor Carol, zdroj wikimedia

Popelářské auto je teď „one man operation“, tedy na fšecko stačí jeden chlap. Tento speciální náklaďák má dvoje řízení. Jedno na normální ježdění, řízení vpravo, (tady se jezdí rozumně po levé straně silnice, jako v bývalém Československu před válkou) a na popojíždění při vyprazdňování popelnic další řízení vlevo. To aby ten maník viděl dobře k pankejtu, gde ty popelnice lidi dycky večer v danej den nachystaj. Po boku automobilu je sypací otvor, jakejsi chřtán, kam padá obsah popelnic. Ty jsou uchopeny jakýmsi hydraulickým pařátem, vyzdviženy a obráceny do toho jícnu. Pan popelář to fšecko zvládá z pohodlného křesla za volantem. Ložní prostor je vlastně kontejner, kde se všechen ten sajrajt lisuje, aby se tam vešlo co nejvíc a na skládku se nemusel jezdit vyprazdňovat po každé ulici.

Rameno při práci. Autor Carol, zdroj wikimedia

A kdypak tento div moderní techniky brázdí ulice osad v Blue Mountains? Nebýt notorickej insomniak, tak vám to nepovím. Ale díky tomu, že se budím kolem třetí ráno, tak když večer v pondělí zapomenu, tak v úterý ráno stihnu ještě před půl čtvrtou ráno tu popelnici vyvézt a nachystat k pankejtu. Pan popelář se tu objevuje mezi 3:30 a čtvrtou ráno. Dokonce se známe , zdravíme se a vobčas prohodíme přátelský slovo.

Gdyš tak o tom jeden zauvažuje, tak tato časně ranní služba má své výhody. Ne jen to, že v době provozu tato popojíždějící a většinou stojící monstra nepřekáží dopravě, ale také, zvláště ve zdejším horkém létě, kdy obsah popelnic, kde se najdou i zbytky jídel, vytváří patřičně hutnou atmosféru. Takže v tuto denní dobu náhodný závan vánku od auta nikoho svou silou neporazí, protože každej normální člověk v tuto dobu spokojeně pochrupává.

A toto ve mně vyvolalo vzpomínku z našich pionýrských dob, zde v Blue Mountains, na začátku let sedmdesátých. To byly zdejší osady ještě ospalé vesničky v klínu bushe, který kypěl bujným životem místní fauny. Většina domků stavěných před a nebo těsně po válce neměly kanalizaci a septik s trativodem, avšak každá zahrada se, v tom od domku nejvzdálenějším koutku, honosila kadibudkou. Tam prkýnko s dírou a pod ní zinkovaná nádoba zvíci starého velkého hrnce na zavařování, tedy kolem 45 - 55 litrů. Tato nepařila majiteli domku, alébrž obci, která se také starala o její „service“. Tento se odehrával, také když převážná část populace byla v limbu. Náklaďáku se říkalo „Honey Truck“, tedy medový náklaďák, asi podle obsahu, co vozil. Barva by občas s medem souhlasila, ale když člověk ten náklaďák s plným nákladem potkal, tak málem padl. Byla to síla. A „service“ se děl tak, že servicemen uchopil prázdnou nádobu, co vezl v příslušným chlívečku na korbě, došel ke kadibudce, která měla zezadu velký otvor a přístup ke kýblu, vytáhl přes týden naplněnou nádobu a šoupnul tam tu prázdnou. Tu vrchovatou si hodil na rameno, odnesl ji k autu, kde ji dal do nyní uprázdněného chlívečku na korbě.

Proto býval zdejší horský vzduch, zvláště ve zdejším létě, kdy i noční teploty bývají kolem 30 °C, tak silný. To i zelenina na zahradě jaxi líp rostla. No a jeden si ani nechce domyslet, jak by to bylo dopadlo, kdyby se tento Honey Truck srazil s nějakým jiným vozidlem...

Velké kontejnery na smetí zde téměř nevidět a ty sbírá náklaďák k tomu uzpůsobený a vybavený hydraulickým zařízením na zádi korby, kterým řidič kontejner zvedne a vysype do korby. Opět jeden člověk na auto.

Pokud má někdo hodně odpadu, třeba jako při renovaci domečku, tak si obstará službu, která mu za úplatu přistaví velký kontejner, který po jeho naplnění odveze.

K nadatlování tohoto blábolu mě inspiroval článek https://www.idnes.cz/brno/zpravy/popelarsky-vuz-popelari-elektrina-pohon-brno-sako-emise.A220815_155321_brno-zpravy_krut kde je tento elektronáklaďák uzpůsoben na provoz s posádkou tří, řidič a dva popeláři. Nevím, jak je v Brně organizován sběr a odvoz smetí, kolik a kde jsou velké kontejnery, které tato auta obslouží, ale vrtá mně hlavou, zda by nebylo výsledně levnější vycepovat obyvatele, aby nachystali popelnice ke krajnici ulice, a pořídit většinu sběrných vozidel k provozu s jednou osobou. Extra vozidla na odvoz smetí z velkých popelnic také provozované jen jedním zaměstanacem, řidičem. Třeba by to vyšlo levněji než drahé elektronáklaďáky, jejichž dlouhodobý provoz není jen za hubičku. Stačí snad poukázat na nemalý impakt na prostředí při výrobě nových a likvidaci starých megabaterií, o energii na provoz ani nemluvě.

Psáno 03/06/2023.