Už dva týdny ve mně rezonuje téma další stopětky, týká se písniček. Nejspíš není ještě zralé, protože minule ho přeskočili modří, a teď tato stopětka ... i když vlastně to JE stopětka o písničce a českém textu, byť trochu jinak. A taky je o respektu; možná víc než náhodou navazuje na stejnojmenné zamyšlení Dede.

K této písničce mě navedl rozhovor s Dášou Vokatou v posledním Magazínu Dnes. Protože přes víkend jsem měla krásné miminkovské starosti, mohla jsem si ji na You Tube vyhledat a pustit až v neděli večer. A od té doby mi stále zní v hlavě a před oči se mi vracejí obrazy z videoklipu, který mi zalezl pod kůži.

Jak jen to říct? Prostě tahle milostná bezdomovecká píseň, ty dvě postavy zdánlivých ztracenců a zatracenců s láskou v očích mě hluboce zasahují a zneklidňují.

Člověk často mimoděk odmítá, nebo dokonce odsuzuje to, co je nejen mimo běžnou normu, ale občas i to, co je pouze mimo normu prostředí, ve kterém se téměř výlučně pohybuje. Občas pak snadno pronášíme odsudky, třeba jen nad jiným vkusem v jídle, oblékání, kulturních zálibách. A čím je to všechno odlišnější od našeho vkusu, tím hůř to vnímáme a chápeme. Zvláště pak, jde-li o odlišný způsob života.

Znovu přerušuju psaní, abych se na ten klip koukla, nestačí mi ho jen poslouchat. Ne, nechci propagovat bezdomovectví, většina lidí se k němu dostala, ani neví jak, nebyla to otázka svobodného rozhodnutí. Někdy to byla smůla, někdy nezodpovědnost, jindy únik, nechuť nebo neschopnost nést následky svých činů.

Dívám se a poslouchám a pomalu se do mě vkrádá nejistota. Nakolik jsem se vlastně já v životě rozhodovala s vnitřní svobodou, a kde všude jsem couvla ze strachu? Z obav a strachu z neznáma a z toho, že přijdu o jistoty, které se časem stejně ukázaly být nejistými. A co je vlastně to zásadní, co dělá člověka člověkem?

Možná je to ona touha dojít až labutím a dotknout se jich. Tu máme nejspíš společnou. Jen ty labutě máme každý jiné a pro každého žijí jinde.

http://www.youtube.com/watch?v=TrMKfGAd0qc