16.1.2021 | Svátek má Ctirad


105 PLUS: Vinnetou a ti druzí, aneb slíbené zamyšlení pro Wendulku

10.12.2020

Před měsícem jsem ve středu odpoledne požádala na facebooku o téma na čtvrteční stopětku. Jako první zareagovala Blaňule, od které jsem dostala husu, a to přímo Svatomartinskou. Hned vzápětí se ozvala Wendulka, která napsala: „Já bych ráda recenzi a zamyšlení nad Karl Friedrich May, Vinnetou a Old Shatterhand.“ Ufff! Musím říct, jsem v tu chvíli byla ráda, že Blaňule byla rychlejší. Nicméně důvěra zavazuje a tak jsem Wendulce slíbila, že se nad tématem zamyslím. A protože se blíží konec roku a do toho nového není radno vstupovat s dluhy, zkusím se s tímto nelehkým Wendulčiným zadáním dnes vypořádat.

Myslím, že mi bylo tak osm let, když jsem poprvé slyšela onu nezapomenutelnou melodii Martina Böttchera a kdy kinem zazněl melodický hlas Vladimíra Ráže: „Znáte ho všichni. Vinnetou, ušlechtilý syn náčelníka kmene Apačů Mescalerů. Jeho jméno žilo v každém stanu, v každé chatě, u každého táborového ohně. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co před stoletím bylo ještě skutečností...„

A hlavně se na plátně objevil ušlechtilý, statečný a krásný Vinnetou, největší láska mého dětství. A nejspíš je to svým způsobem moje největší láska dodnes, protože to, co se mnou opakovaně dokázalo provést spojení té hudby, modrého nebe i očí Vinnetoua a měkkého hlasu Stanislava Fišera, to snad ani překonat nejde. Zamilovala jsem se hned a doživotně.

Po filmu následovaly knihy. Možná to byly Vánoce v roce 1968, možná jsem je dostala už o rok dříve. Brožovaná vydání s ilustracemi Zdeňka Buriana. Přečetla jsem je jedním dechem, dílem rozčarovaná z toho, že se od filmu liší, dílem nadšená, protože v nich bylo mnohem víc děje, než ve filmu. Jen ty Burianovy ilustrace jsem měla za podvod, protože Vinnetou přece vypadal jinak. Ušlechtileji... a vůbec byl mnohem hezčí. Knížky jsem pak četla znovu a znovu, až jsem uměla celé dlouhé pasáže nazpamět a na letních dětských táborech jsem je spolubydlícím přeříkávala před spaním. V knihovně jsem se pak pídila po dalších knihách Karla Maye, ale Kara ben Nemsí mě nezaujal. Nebyli tam indiáni a hlavně tam nebyl Vinnetou. Své knihy o něm jsem ovšem měla očtené tak, že se brožovaná vazba začala rozpadat a já jsem listy do knihy opatrně vlepovala papírovou bankovní lepící páskou.

Časem jsem se dozvěděla, že Karel May nikdy nebyl v Americe, zato byl ve vězení, dokonce opakovaně. A tam že začal Vinnetoua psát. Což také mohlo znamenat, že kdyby ve vězení Karel May nebyl, nemusel by Vinnetou vůbec vzniknout. Tím to pro mě bylo vyřízeno, zvláště když se May do vězení nedostal za žádné násilné činy nebo jiné těžké zločiny.

Karlu Mayovi někteří kritici také zazlívali, že se ve svých knihách vydával za Old Shaterhanda či Karu ben Nemsí, což brali jako podvod, jiní psali o tom, že to byl komerční trik. Já jsem si nejdřív jako malá holka myslela, že Karel May vypráví svůj skutečný příběh, později mi přišlo, že on to prostě tak cítil. Cítil se být tím statečným a chytrým německým inženýrem tím více, čím větší problémy měl a v čím větším marasmu předtím vězel. Nakonec, kdo z nás se uvnitř alespoň jednou necítil být někým jiným, než jak ho berou ostatní či jak se často musí navenek tvářit. Ať už v pozitivním či negativním smyslu.

Karel May nejspíš ve svém životě někomu skutečně ublížil a někomu uškodil, ale je určitě miliónkrát víc lidí, kterým pomohl ustanovit si na celý život ideál čestnosti a statečnosti, které naučil, že proti bezpráví se musí bojovat a že slabší se mají vždycky chránit. Kterým předal poselství, že lidé spolu nemají bojovat, ale mají spolu žít v míru. Tohle byl základ, který třeba moje generace dostala, a na tom pak stavěly Foglarovky, které se dočasně znovu začaly vydávat.

Nemohu v této úvaze neodbočit a nevzpomenout Jarka Nohavicu. Naskočil mi v souvislosti s Karlem Mayem hned, jakmile jsem si přečetla Wendulčino zadání. Vinnetou byl pro mě důležitý v dětství a Jarek Nohavica o pár let později. Zpíval se u táboráků i na vodě spolu s Hutkou, Krylem a dalšími. Vždycky jsme věděli, že balancuje na hraně, že se o něj zajímá stb. Taky jsme věděli, že hodně pije. Muselo to být pro Jarka nemírně těžké období. Pití pomáhá vytěsňovat věci, dá se do něj utéct, zapomenout, ale také člověka nesmírně oslabuje. Jak ve chvíli, kdy nic k pití není, tak ve chvíli, kdy je alkoholu nadbytek. Dlouhé pití v člověku vzbuzuje strach, stb to dokázala taky, a když se ty dva strachy spojily, bylo zle a stalo se, co se stalo i mnohým jiným, kteří si mysleli, že ďáblu podají jen prst. A často to tak skutečně bylo, nikdy neprozradili nic, co by stb už nevěděla, ale ten podpis tam byl.

Pro mě to tenkrát byl u Jarka Nohavici docela šok. Ale ze své širší rodiny jsem věděla, co stb dokáže, výslechy, zadržení, zastrašování, hlídání. Poznala jsem jen zlomek toho, stávali na chodbě paneláku, kde bydlela teta, a prověřovali každého, kdo k ní šel. Před domem stále parkovalo auto. Když jsme cokoli slavili jako rodina, byli u toho. Dokonce když jsme měli na oslavu pronajatou loď na Vltavě, létali nad ní vrtulníkem a doprovázeli ji ve člunech celou cestu. Dokázali dát najevo, že jsou stále tady a že se jich není možné zbavit. Nebylo to vůbec příjemné, i když si teta a její přátelé vypomáhali vtipem, že i kdyby nezamkli, nikdo je nevykrade, protože estébáci jim byt ohlídají.

Proč o tom Jarek nemluvil sám dřív, to ví jen on sám. Předpokládám, že se styděl a hledal vhodnou příležitost. Taky se nesmí zapomenout na to, že nejdřív musel vypořádat se svou závislostí. To chvilku trvalo a pak taky chvilku trvá, než si člověk zvykne na nový svět. Protože svět bez alkoholu po létech pití je úplně jiný. A pak už to bylo ještě obtížnější, protože Jarek byl už jinde a jeho minulost byla za ním. Vnímám to jako silnější důvod, než že by Jarek byl zbabělec. Zbabělec nikdy nedokáže přestat pít.

Mám to u něj podobně jako s Karlem Mayem. Jarek možná někomu ublížil (nejvíc sám sobě), ale pro naši generaci hodně znamenal a pro spoustu z nás stále znamená. Přes to, že posléze přijal vyznamenání z rukou dvou prezidentů, které vůbec nemusím. Ale to je věc každého, jak se na ta vyznamenání dívá, jakou pro něj mají hodnotu. Dovedu pochopit jak odmítnutí takového vyznamenání, tak jeho přijetí u lidí, kteří si nějaké vyznamenání skutečně zaslouží.

Určitě se najde nemálo těch, kteří se mnou nebudou souhlasit a budou Nohavicu zatracovat, stejně jako mnozí zatracovali Karla Maye a celé řady dalších umělců a dalších význačných osobností, protože podle jejich názoru má být umělec morálně čistý.

S tím se jistě dá souhlasit, na druhou stranu, kolik uměleckých děl či počinů bychom museli odsoudit kvůli tomu, že se jejich tvůrce něčím provinil. Často jen tím, že se ve své době choval tak, jak bylo vcelku obvyklé. Ostatně, ono se už tak děje. Jsme jen krůček od pálení knih; mnohé písně se nesmějí hrát, filmy vysílat, sochy se kácí.

Přitom nikdo do nikoho nevidí. Nikdo nezná přesné pohnutky, které lidi vedou k určitým činům. Každý chodíme ve svých vlastních botách. Kdo z ostatních může vědět, co jsme v nich prožili a do čeho šlápli, třeba si to ani sami neuvědomujeme. A třeba to víme a pálí nás to, schováváme to a nechceme se k tomu znát, nejraději bychom to vyzmizíkovali, ale ono to nejde, nic se nedá odestát. A určitě se také najde nemálo těch šťastných, kteří mají zcela čisté ruce i svědomí.

Pro nás ostatní hříšné nádoby možná nebude špatné občas si připomenout pár slov.

Nesuďme, a nebudeme souzeni. A taky: ať hodí kamenem…

P. S. Když jsem si potřebovala připomenout úvodní slova ve filmu Vinnetou, hledala jsem na internetu a dokonce jsem pak doma vyhrabala DVD a pustila si ho. A bylo to skoro jako tenkrát, kdy se v kině Marx ve městě na kříži rozhrnula opona a na širokoúhlém plátně se objevil Vinnetou na koni, Vladimír Ráž začal mluvit a mně bylo osm let. Vím, že když si pustím ty filmy celé, budou pro mě trochu dlouhé a bude tam padat k zemi příliš mnoho lidí i koní. Ale také, že v něm budou scény, které mě dodnes dokážou donutit držet palce, dojímat se a věřit, že lidská ušlechtilost, dobrota a přátelství znamenají víc, než zákeřné pikle padouchů, a že jednoho dne musí mezi lidmi převládnout.

Začátek filmu (ukázka) zde na tomto odkazu

A ještě jedna lahůdka pro pamětníky: https://www.youtube.com/watch?v=4bb5s7loENA

Tulove grede, pohoří Velebit v Chorvatsku

Tulove grede, pohoří Velebit v Chorvatsku | foto: pixabay

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes