Na serveru scifiwire.com, odnoži scifi.com, se nedávno objevila krátká úvaha o 7 nezfilmovatelných knihách. Vzhledem k tomu, že text byl velice zajímavý, pokusil jsem se o jeho transformaci i pro čtenáře Neviditelného psa. Velkým nedostatkem originálu shledávám absenci alespoň základní úvahy o tom, proč se nemálo adaptací výborných knih nezdařilo, proto se o to stručně pokusím sám v závěru článku.

Samotný autor Adam Swiderski hned v úvodu zmiňuje dvojici děl, která byla považována za nepřeveditelná na filmová plátna: komiksová legenda Strážci (Watchmen) a trilogie Pán prstenů (The Lord of the Rings). Alespoň do doby, než se objevili režiséři Zack Snyder a Peter Jackson a našli klíče k odemčení literárních děl pro film.

Následující seznam románů podněcoval představivost celých generací čtenářů, ale neposkytl široký přístav pro tvůrce filmů. Na následujících řádcích se podíváme na sedm děl, která autor textu považoval za nemožná pro adaptaci v továrnách na sny, zaměříme se na to, proč tomu tak je. Kdyby se nabídla možnost k uvedení na stříbrná plátna, zaspekulujeme si, kterému režisérovi by daná kniha slušela nejvíce.

Prvním románem v následujícím výběru je kniha Duha gravitace (č. nakl. Volvox Globator, 2007; Gravity's Rainbow, 1973) Thomase Pynchona.

Tato neodiskutovatelná klasika science fiction vypráví rozsáhlý, komplexní a spletitý příběh o pátrání několika postav po odhalení záhady tajného zařízení instalovaného na konci druhé světové války v raketách V-2. Jakýkoliv pokus o vytříbění zápletky na délku hraného filmu se zdá být marný. Kniha disponuje příšerně obsáhlou strukturou příběhu, který zabíhá do minutových detailů o nejtemnějších aspektech dějin a technologií a zároveň se v tom zvrhle vyžívá. Pokud bychom uvažovali o současném režisérovi, pak by kandidátem na pokus o natočení mohl být Charlie Kaufman (spíše než režisér je spíš scénáristou a producentem). Naposledy se mu podařilo úspěšně napsat scénář pro nezfilmovatelnou knihu The Orchid Thief (ve filmu Adaptation), čehož dosáhl přidáním pseudopříběhu o scénáristovi a jeho fiktivním dvojčeti. Kaufman je navíc sběhlý ve sci-fi a surrealismu, jak dokázal ve filmech Eternal Sunshine of the Spotless Mind a Being John Malkovich. A samozřejmě není cizincem v tématech temnoty, komplexnosti a absurdna.

Titul Pynchonova románu Duha gravitace odkazuje na obloukový opar výparů, které po sobě za 2. světové války zanechávaly na obloze německé rakety V-2 a naznačuje tak krutou a temnou parodii daného slibu, že Bůh už nikdy nezničí lidstvo. Historie je však velký podvod, namísto potopy přichází zničující oheň z nebes, v kterém se ocitá hlavní hrdina románu Tyrone Slothorp. Pynchonův román je jednou z nejhlubších, nejlepších a nejvynalézavějších společenských sond americké společnosti a stává se současně jakýmsi encyklopedickým průvodcem 2. poloviny 20. století. Čtenář bude v knize marně hledat tradiční zápletku, není zde pouze jediný příběh, ale téměř každá stránka nabízí nové prostředí, nové myšlenky, množství charakterových rysů, s mnohými historickými a kulturními odkazy. Tato nádherná a poněkud složitější próza, však nikdy nedá odpověď na otázku ohledně lidské smrtelnosti a správnosti rozvoje technologií, v tom však možná spočívá její výzva, která podněcuje změnu stavu vědomí. (anotace)

Dalším dílem, které se považuje za nepřeveditelné do filmové podoby je duologie Dana Simmonse Hyperion (č. nakl. Laser-books, druhé vydání 2002; Hyperion, 1989) a Pád Hyperionu (č. nakl. Laser-books, 1997; The Fall of Hyperion, 1990). Simmons nás přenáší do vesmíru vzdálené budoucnosti, ve které se setkávají koncepty hard SF (teleportace a umělé inteligence) společně s filozofickými mystérii okolo víry v Boha. V obou knihách pak hraje důležitou roli cestování časem a události ohrožující celou galaxii postavené na osobních příbězích skupiny poutníků cestujících na titulní planetu. Základ knih je volně přepracován podle Cantenburských povídek, což znamená, že případný režisér by snímek nemohl natočit, neboť by se muselo natočit filmů tucty. Nejspíš by pak byl potřeba hlavní režisér, který by se snažil udržet kontinuitu a provázonost těchto filmů. Pravděpodobným kandidátem na režiséra, by podle autora článku, byl Francouz Christophe Gans (Bratrstvo vlků). Jeho střídavě táhlé záběry a rychle se měnící akční sekvence by vytvořili vizuální horor, zároveň má však Gans cit pro lásku a krásu. Zkuste si představit jeho cizí krajinu, která by byla zároveň poklidně přátelská a podivně nepřátelská. Stejně jako je Evropa pro většinu Američanů.

Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu Času. Štír čeká...
V předvečer Armageddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva... (anotace)

Druhá kniha hyperionského cyklu. Simmons je fenomenální talent. Od doby, kdy publikoval svůj první román Píseň Kálí, jenž získal cenu World Fantasy, prokázal schopnost psát i horor, důmyslnou beletrii a výtečnou sci-fi v nejlepší tradici Franka Herberta, Larryho Nivena a Davida Brina. Nyní nás Simmons v úchvatném pokračování Hyperionu vrací do daleké budoucnosti, kde se otevírají záhadné Hrobky Času; tajemství, které se v nich ukrývá, odhalí, že nic - nic v celém vesmíru - už nebude jako dřív. (anotace)

Tato volba panu Swiderskemu nevyšla. Hyperion Cantos bude režírovat Scott Derrickson (V moci ďábla; Den, kdy se zastavila Země), alespoň podle předběžných informací na IMDB.com. Na plátnech kin ho budeme s napětím očekávat v roce 2010.

Identity Crisis (2006) Brada Meltzera ilustrovaná Ragsem Moralesem patří k sedmidílné minisérii DC Comics. Každý člověk má své temné stránky a ani superhrdinové nejsou vyjímkou. Tajemství, která měla být zapomenuta, smrti, ke kterým nemělo dojít – to přináší tato minisérie od DC. Kromě obživnuvších postav Ligy spravedlnosti přináší další druhořadé hrdiny. Vzhledem k množství odkazů na další komiksové legendy jako Titáni by případný casting mohl být noční můrou. Nesmíme zapomenout, že Identity Crisis není superhrdinský příběh, ale hlavně detektivka. Za kandidáta zvolil pan Swiderski Bryana Singera (Obvyklí podezřelí; X-Men 1 a 2, Valkýra), který již dokázal, že z terciálních charakterů dokáže udělat populární hrdiny.

Čtvrtým zastavením budiž cyklus Sandman (č. nakl. Crew) Neila Gaimana ilustrovaný Davem McKeanem. Komiksové knihy jsou vizuálně nápadité, tématicky bohaté a balancující na ostří mezi pohodou (whimsy) a temnotou, Gaimanův humor je charakterizujícím milníkem podoby díla. Více o úspěšném cyklu se dozvíte na www.ctenar.net nebo na Wikipedii.

Zatím neexistuje žádný CGI algoritmus speciálních efektů, který by mohl renderovat Gaimanova stvoření, aby nevypadala ošuntěle a směšně. Samozřejmě by případné natáčení přilákalo obě pohlaví fanoušků a stalo by se svatým grálem perspektivy kasovních trháků, ale mějte hodně štěstí při hledání autora (kromě Gaimana samotného), který by mohl sbalit dualitu cyklu do 120 minutového snímku. Možná by to zvládl Gaiman samotný s Tarsemem Singhtem (The Cell, 2000; The Fall, 2006). Jedině spolupráce mezi těmito dvěma by mohla dát vzniknout něčemu, co by připomínalo dobrý film.

Hvězdy můj osud (č. nakl. Laser-books, 1992; The Stars My Destination, 1956) Alfreda Bestera jsou takovým Hrabětem Monte Christem ve vesmíru. Tento román Alfreda Bestera vás zavede do společnosti, v níž je teleportace nedílnou součástí života. Na pozadí kulis a podmínek pro nás naprosto podivuhodných se odehrává klasický příběh křivdy a odplaty. Gully Foyle, lhář, darebák, mrchožrout, ale přesto sympaťák, je hnán pomstychtivou posedlostí, která ho v průběhu děje změní v nejpozoruhod­nějšího člvěka ve sluneční soustavě. Román je srovnáván s klasickým dramatem a vzbudil velké nadšení jak u čtenářů, tak i u kritiků ve všech zemích, kde dosud vyšel. (anotace)
Navíc je román mnohými považován za předchůdce a inspiraci pro pozdější subžánr kyberpunk. Velká část toho, co dělá knihu velkolepou je styl, kterým Bester vypráví. Bester byl první velkým sci-fi prozaikem a bez toho by film mohl být pouhou vybledlou náhražkou knihy. Stejně tak bude těžké představit si, kdo by mohl hrát charakter Gully Foylea.

Přestože se po Besterovi mnozí autoři k telepatii i k teleportaci vrátili, žádná z jejich postav už nedokázala čtenáře tak fascinovat, jako Gully Foyle. Režijní volbou by se mohl stát Darren Aronofsky (Pí; Requiem za sen; Fontána; Wrestler), který by mohl najít způsob, jak Hvězdy natočit. Problém by také mohl být ve volbě správného herce pro roli Gullyho (že by Hugh Jackman?).

Předposledním nezfilmovatelným literárním dílem u něhož se autor zastavil je Chvalozpěv na Leibowitze (č. Laser 1994 a 2007; 1960, A Canticle for Leibowitz) Waltera M. Millera. Román je nejenom nejlepším SF o postkatastrofických mniších, ale také jedním z nejlepších SF románů současnosti. Kniha patří k vrcholům literatury vyprodukované úzkostmi ze studené války v padesátých letech dvacátého století: Vypráví nám, že jsme odsouzeni k opakování chyb naší minulosti a nezáleží na tom, jak moc si myslíme, že jsme pokrokoví. Všechno naše pravděpodobné lidství zůstane, abychom viděli, jak svět shoří v popel našima vlastníma rukama. K zfilmování by nejspíš bylo potřeba natočit tři nezávislé snímky, nehledě na to, že je kniha často mírná a sebepozorující s malou dávkou akce. Nevypadá to jako materiál pro Hollywood. Volba Toma Tykwera (Lola běží o život; Parfém: Příběh vraha - natočeno podle knihy, která také byla považována za nezfilmovatelnou) nás nutí k zamyšlení, že by Chvalozpěv natočit dokázal. Chvalozpěv je stejně jako Parfém temný a bezútěšný s málem akce (samozřejmě vyjma všeho toho vraždění).

Slavný román popisuje snahu mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti a přispět jimi k obnově ztracené civilizace. Úsilí se díky pevnému odhodlání daří a lidstvo opět vybuduje vyspělou společnost. Zdá se však, že prokletí neustálých svárů mezi národy se vrací a znovu se schyluje k celosvětové válečné katastrofě. Podaří se tentokrát zachránit zdánlivě nepoučitelné lidstvo?
Chvalozpěv na Leibowitze je kritikou zcela po právu řazen mezi nejlepší postkatastrofická science fiction díla všech dob, navíc patří také k nejslavnějším žánrovým pracím, a to nejen k těm s náboženskou tématikou. Díky hluboce humanistickému poselství je stále vydávanou a čtenáři vyhledávanou klasikou, která jednoduše nikdy nezestárne. (anotace)

Tetralogie The Book of the New Sun amerického spisovatele Gene Wolfe je posledním dílem, které si pan Swiderski vybral jako nenatočitelné. 

The Shadow of the Torturer (Mučitelův stín, 1980; č. 1994), což byl první díl rozsáhlé tetralogie The Book of the New Sun (Kniha nového Slunce). Krátce za sebou pak následovaly tituly The Claw of the Conciliator (Prostředníkův spár, 1981), The Sword of the Lictor (Liktorův meč, 1982) a The Citadel of the Autarch (Autarchova citadela, 1983). Očima mladého kata Severiana provádí autor čtenáře po Zemi velmi vzdálené budoucnosti, žijící středověkým způsobem života pod rudnoucím odumírajícím sluncem. Tento svět, neobyčejně živě a detailně popsaný, je plný mýtů, artefaktů a vzpomínek na dávné časy, kdy byla pozemská civilizace na vrcholu rozkvětu a počínala osídlovat galaxii. První díl získal cenu World Fantasy Award, druhý díl ceny Locus a Nebula, čtvrtý díl fr. Prix Apollo a celá tetralogie je považována za jedno z nejvýznamnějších děl SF poslední doby. (podle Legie.info)

Wolfeho hustý styl psaní by mohl nejednoho scénáristu nechat zešílet nebo si zkuste najít herce, který by dokázal mluvit stylizovaným patosem, aniž by vyzněl absurdně (možná Christopher Lee). Knihy jsou také vyplněny depresí a odbočují od tématu, což by se dalo vyškrtat, ale narušilo by to tón příběhu. Režisérem schopným ujmout se náročného úkolu by mohl být Peter Jackson, který již dokázal upravit rozsáhlé dílo do epické podoby, která byla přijata fanoušky.

Pokaždé, když se označí nějaká kniha za nezfilmovatelnou, můžeme si být jisti, že se o to někdo pokusí. Otázka by ale neměla znít, jestli je román možný převést na filmová plátna. Spíše bychom se mohli ptát, jestli to má smysl a budeme s výsledkem spokojení?

V diskuzi ScifiWire se pod článkem objevily desítky jmen titulů, které by mohly být povážovány za nenatočitelné. Heinleinovy romány Měsíc je drsná milenka, Cizinec v cizí zemi, Asimovova Nadace, Clarkovo Setkání s Rámou, Stephensenovy tisícistránkové opusy jako Kryptonomikon či Rtuť, Zelaznyho Amber.... Určitě si vybavíte další. Do diskuze se však zapojili i ti, kteří volali po nových adaptacích nepovedených pokusů. Za všechny třeba dvakrát Solaris nebo Demolished Man.

Autor literárních děl má výhodu v tom, a ve fantastice zvlášť, že vytváří vlastní pravidla, formuje vlastní zkušenosti a dává život svým představám, zatímco režisér musí při převodu interpretovat představy někoho jiného, škrtá a zestručňuje, aby obsáhl maximální stopáž snímku a vyšel s rozpočtem. Filmaři pak vůbec nemusí zachovat myšlenku díla a často opouštějí další plány v knize obsažené. Pokud se jim však (v předchozí větě) zmíněné zachovat podaří, mohou narazit na nenaplněná divákova očekávání.

Nejlepším příkladem se mi jeví Herbertova Duna natočená Davidem Lynchem. Ve filmu jsem viděl téměř všechno, co nabízel román, ale obsáhlost a přesah knihy patrný nebyl (kdo ví, jak film vyznívá v režisérském sestřihu, kde je o plných 53 minut delší). Více jsem se ztotožnil s televizní minisérií, která vznikla později. Vystihnout autorovu ani divákovu představu není lehké, důkazem může být Lemovo zavržení adaptací Solaris.

Aniž bych to zamýšlel, dostal jsem se ke způsobu řešení v podobě televizních seriálů, u kterých je potíž s omezenými rozpočty. Jenže toto řešení není spásonosné pro krátké romány. Napadá mě třeba, jak bychom se stavěli k filmu podle McCarthyho Cesty. Jako režijní kandidát mi na mysli vytanul Jan Švankmajer, jehož Jáma a kyvadlo dokázalo asociovat hrůzu snad ještě větší než z Poeovy povídky. Zajímavé by mohlo být sledovat pokus o natočení Werberových Mravenců (případně v češtině nedávno vydaných Tanatonautů).

Pak je tu ještě záležitost subjektivity čtenáře. Tolkienovu trilogii jsem četl v devadesátých letech dvacátého století a byl jí nadšen, jenže detaily vyprchaly a možná proto jsem plesal i při shlédnutí Jacksonovy adaptace - vybavovaly se mně celé pasáže z knihy, když jsem je spatřil na plátně. Duch knihy opět ožil v mé paměti a zároveň jsem nebyl rozpolcen ztvárněním. Hodně tak záleží na tom, jestli jste zatíženi znalostí literární předlohy před shlédnutím filmu. Vaše kritické oko je bystřejší, když režisér vnímal knihu a její hrdiny jinak, než jste si je představovali vy.

Kniha i film nám v různých formách nabízejí totéž - zábavu. A lidé se rádi baví, zejména pokud to nestojí příliš mnoho námahy, což je výhoda stříbrného plátna, které stále častěji nabízí kompletní servis, u kterého se nemusí přemýšlet (stejným dílem to ale platí i u knih). A tak jediné, co má skutečně hodnotu jsou samotní tvůrci s vlastní představivostí, kteří se nebojí jít vlastní cestou a nebojí se konzumentům předkládat díla plná nejenom svých snů či nočních můr, ale i taková, která nedávají jednoznačné odpovědi, ale volbu nechávájí nám.