Povídka uvedena se svolením nakladatelství vydavatele.

Od temnot na východě zavál vítr a přinesl s sebou oblak čpavku. Během okamžiku byl Edward Anglesey úplně oslepen.
   Zabořil se všema čtyřma nohama do střepů pod sebou, sehnul se a začal tápat po svém malém tyglíku. V hlavě mu hučelo. Cosi ho švihlo po zádech, až vytryskla krev, strom vyletěl z kořenů a letěl stovky mil. Vysoko na nebi zahřmělo, až tam, kde oblaka mizela ve tmě.
   Jakoby v odpověď se ozvalo zadunění z ledových hor, vyšlehl načervenalý plamen a vršek kopce, který se utrhl, se začal valit dolů. Země se zachvěla.
   Výbuch sodíku, napadlo Angleseye. Oheň i blesky svítily natolik, že dokázal najít všechny přístroje. Uchopil nástroje do svalnatých rukou, ocasem objal nádobu a prodral se k tunelu a ke své noře.
   Její zdi i střecha byly z vody - daleko od Slunce zmrzlé a stlačené tunami atmosféry při tak děsivém tlaku na každý čtvereční centimetr. Lampa na stromový olej hořící ve vodíku vydávala matné světlo. K větrání sloužil malý otvor na střeše.
   Anglesey roztáhl své břidlicově modravé tělo po podlaze a oddechoval. Nemělo smysl nadávat na bouři. Ty čpavkové vichry se při západu slunce objevovaly často a on teď mohl jen čekat. Už tak byl dost unaven.
   Asi za pět hodin bude ráno. Chtěl večer házet sekerou, ale bude lépe počkat na světlo.
   Svezl své tělo s deseti údy z lavice a snědl maso syrové. Ze džbánu přitom popíjel hltavými doušky tekutý metan. Jakmile bude mít pořádné nástroje, všechno bude lepší; zatím musel všechno tvarovat a chytat do zubů, drápů, náhodných kousků ledu a těch zatraceně slabých a křehkých zbytků kosmické lodi. Ale stačí jen několik let a bude žít jako normální člověk.
   Povzdychl si, protáhl se a ulehl ke spánku.
   O něco přes sto dvanáct tisíc mil dále sňal Edward Anglesey přilbu.
   Rozhlédl se a zamrkal. Po pobytu na povrchu Jupitera se cítil vždy poněkud neskutečně, když se ocitl znovu zde, v čisté a tiché kontrolní místnosti.
   Cítil bolest ve svalech. A to nebylo v pořádku. Vždyť ve skutečnosti se vůbec nestavěl proti vichru o rychlosti několika set mil za hodinu při gravitaci 3 g a za teploty 140 stupňů nad absolutní nulou. Byl přece zde, v téměř beztížném stavu na Jupiteru V, a dýchal kyslík. Tam dole byl Joe, to on měl v plicích vodík a hélium pod tlakem, který mohli stále jen odhadovat, protože ničil veškeré měřící přístroje.
   Přesto se cítil zcela vyčerpán a všechno ho bolelo. Bezpochyby napětí psychosomatického původu - ostatně byl několik hodin Joem a Joe měl za sebou tvrdou práci.
   Bez přilby cítil Anglesey už jen nepatrné spojení. Esperprojektor byl stále naladěn na Joeův mozek, ale na jeho už ne. V hloubi svého vědomí vnímal nedefinovatelný pocit spánku. Občas se v temnotě objevovaly matné tvary nebo barvy - sny? Nebylo vyloučeno, že když Anglesey nevyužíval Joeova mozku, objevovaly se sny.
   Na panelu esperprojektoru zazářilo červené světlo. Když uslyšel zazvonění, zneklidněl a zaklel. Jemné prsty přejely po tlačítkách na jeho křesle, které se rozjelo k pultu. Ano, tady, K-trubice opět oscilovala! Obvod vypadl. Jednou rukou vytáhl destičku a druhou sáhl do přihrádky pro další.
   V duchu pocítil, jak se Joe ztrácí. Kdyby ho zcela ztratil, možná by se na něj už nedokázal nikdy napojit. A Joe představoval investici několika miliónů dolarů a několik let perné práce.
   Anglesey vytáhl vadnou K-trubici z pouzdra a hodil ji na zem. Sklo se roztříštilo. To ho trochu uklidnilo, takže dokázal najít náhradní součástku, umístit ji do přístroje a zapnout proud. Jak se stroj zahříval, znovu se začínal cítit Joem.
   Pak muž v pojízdném křesle vyjel z místnosti do haly. Ať tu rozbitou trubici zamete někdo jiný. K čertu s tím. Ať jdou všichni k čertu.
   Jan Cornelius nebyl nikdy dále od Země než na Měsíci. Dost těžce nesl, když ho Psionistická společnost odsoudila k třináctiměsíčnímu exilu. Skutečnost, že hodně věděl o esperprojektorech, nic neomlouvala. Proč vůbec někoho posílat? Koho to zajímalo?
   Ale Federální úřad pro vědecké otázky to zřejmě zajímalo. Určitě těm vousatým poustevníkům dal tučný šek na náklady daňových poplatníků. Tak Cornelius uvažoval po celou dobu hyperbolického letu k Jupiteru. Pak ho stoupající zrychlení při příletu k malé oběžnici tak vyčerpalo, že zanechal jakéhokoli stěžování.
   A když těsně před přistáním zašel do skleníku, aby se podíval na Jupiter, nepronesl ani jediné slovo. Jako všichni před ním.
   Arne Viken trpělivě čekal, zatímco se Cornelius díval. Měl sám lehce jupiterský vzhled - byl to muž mohutné postavy. "Neměl jsem tušení," zašeptal, "nikdy mě nenapadlo... viděl jsem obrázky, ale..."
   Viken přikývl. "Jistě, doktore Cornelie. Obrázky to mohou jen zprostředkovat."
   Ze svého stanoviště viděli tmavé skály oběžnice, nízké u přistávající lodi a o kus dále ostře se tyčící do výše. Měsíc vypadal sotva jako jakási plošina, za ním a kolem něho zářila souhvězdí. Pětinu oblohy zakrýval Jupiter, perleťově zářící, posetý barvami, pokrytý stíny měsíců o velikosti planet a vírů rozsáhlých jako naše Země. Kdyby tu mohlo být řeči o nějaké gravitaci, připadalo by Corneliovi, že ta planeta na něho spadne. Takhle se mu zdálo, že stoupá vzhůru.
   "Vy žijete... tam nahoře... sami s tímhle?" zeptal se slabým hlasem.
   "Ach, je nás tam nahoře asi padesát," řekl Viken. "Není to tak hrozné. Podepíšete smlouvu na čtyři cykly - čtyři přílety lodi - a věřte mi nebo ne, pane doktore, jsem tady potřetí." Nováček se dál nevyptával. Na těch lidech z Jupitera V bylo cosi nepochopitelného. Byli většinou vousatí, i když se snažili udržet čistotu. Jejich pohyby v nízké přitažlivosti občas působily poněkud snovým dojmem. Protahovali řeč, jako by jí chtěli obsáhnout celý rok a měsíc mezi přílety lodi. Jejich poustevnický způsob života je změnil - nebo snad přijali něco jako slib chudoby, čistoty a poslušnosti, protože se na zelené Zemi nikdy necítili doma?
   Třináct měsíců! Cornelius se zachvěl. Bude to dlouhé čekání a všechen ten plat i prémie mu nyní byly jen slabou útěchou, čtyři sta osmdesát miliónů mil od Slunce.
   "Je to skvělé místo pro výzkumy," pokračoval Viken, "je tu vybavení, dobře vybraní kolegové, nic nás neruší... a samozřejmě -" ukázal prstem na planetu a zvedl se k odchodu.
   Cornelius ho následoval. "Je to velmi zajímavé," supěl. "Fascinující. Ale, doktore Vikene, vytáhnout mě sem a nechat mě tu čekat přes rok na příští loď - kvůli práci, která může trvat jen několik týdnů..."
   "Jste si jist, že je to tak jednoduché?" zeptal se Viken jemně. Otočil se a v jeho tváři bylo cosi, co Cornelia umlčelo. "Po celé té době tady musím dohlédnout na to, aby sebesložitější problém nebyl nakonec ještě komplikovanější."
   Prošli přestupní komorou a tunelem, který spojoval loď s vchodem do stanice. Téměř všechno bylo pod zemí. Pokoje, laboratoře i haly měly v sobě cosi luxusního - vždyť v obývací místnosti byl i krb se skutečným ohněm! Bůhví, co tohle stálo!
   Cornelius si vzpomněl na obrovskou chladnou prázdnotu, ve které se vznášela obří planeta, a na jeho vlastní roční vězení. Řekl si, že ten luxus je ve skutečnosti biologickou nezbytností.
   Viken ho zavedl do příjemně vybaveného pokoje, kde měl bydlet. "Brzy vám přineseme zavazadla a vyložíme vaše psionické aparáty. Teď si všichni povídají s posádkou lodi nebo čtou poštu."
   Cornelius nepřítomně přikývl a posadil se. Židle byla jen jakási kostra, jako všechen nábytek v nízké gravitaci, ale udržela ho celkem dobře. Začal hledat ve své košili a doufal, že se mu podaří společníka uplatit, aby mu na chvíli dělal společnost. "Dáte si cigáro? Z Amsterodamu jsem nějaká přivezl."
   "Děkuji." Viken jen ledabyle přijal, zkřížil dlouhé nohy a vyfoukl šedivá oblaka dýmu.
   "Hmm... vy to tu vedete?"
   "To není přesné. Nikdo tu neřídí. Máme tu jednoho úředníka - je to kuchař - který provádí trochu téhle práce, která je zapotřebí. Nezapomeňte, že tohle je od začátku do konce výzkumná stanice."
   "A jaká je tedy vaše oblast?"
   Viken se zamračil. "Takhle přímo se nikoho neptejte, pane doktore," varoval ho. "Všichni si nejprve s nováčkem jen tak popovídáme. Málokdy jsme tu měli... Ne, neomlouvejte se. To je v pořádku. Jsem fyzik, specializuji se na pevné skupenství za velmi vysokého tlaku." Pokývl ke stěně. "A tak tu mám dost práce."
   "Chápu." Cornelius chvíli klidně pokuřoval. "Mám být expertem na psioniku, ale momentálně opravdu nevím, proč by váš přístroj měl mít takovou poruchu, jakou jste ohlásili."
   "Chcete říci, že na Zemi jsou ty K-trubice stabilní?"
   "I na Měsíci, Marsu, Venuši... všude, jen ne tady." Cornelius pokrčil rameny. "Samozřejmě mají psi-paprsky v sobě určitou nestabilitu a někdy se objeví nadbytek energie, který... Ne, nebudu teoretizovat, dokud se neseznámím s fakty. Kdo jsou vaši psionici?"
   "Jen Anglesey, ten vůbec nemá běžný esper trénink. Ale dal se do toho, když ochrnul, a projevil takové nadání, že když se nabídl, převezli ho sem. Není jednoduché dostat někoho na Jupiter V, a tak jsme se diplomy příliš nezabývali. A Ed dovede Joea řídit stejně dobře jako kterýkoli doktor psioniky."
   "Ach ano, ten váš pseudojupiteřan. Musím pozorně prozkoumat i tento aspekt," řekl Cornelius. Proti své vůli začal jevit o věc zájem. Možná je problém v něčem v Joeově biochemii. Kdo ví? "Prozradím vám jedno pečlivě střežené malé tajemství: psionika není exaktní vědou."
   "Fyzika také ne," ušklíbl se jeho společník. Po chvilce už střízlivěji dodal: "V každém případě jí není moje oblast. Ale doufám, že já se o to postarám. Víte, proto jsem tu. Proto jsme tady všichni."
   První pohled na Edwarda Angleseyho byl do jisté míry šokující. Byla tu hlava, pár rukou a zneklidňující intenzivní pohled modrých očí. Zbytek byl schován v pojízdném stroji.
   "Byl původně biofyzikem," řekl Corneliovi Viken. "Když byl ještě mladý, studoval na oběžné dráze Země atmosférické spóry. Utrpěl těžký úraz, takže nic pod jeho hrudí níž už nebude pracovat. Snadno vyletí, musíte na něj polehoučku."
   Cornelius sedící na jakési židli v kontrolní místnosti esperprojektoru si uvědomil, že Viken pravdu značně přikrášlil.
   Anglesey mluvil při jídle a nechal chapadla křesla za sebou zametat. "Já musím," vysvětlil. "Na tomhle zatraceném místě platí pozemský čas. Greenwichský. Ale na Jupiteru ne. Musím být tady, kdykoli se Joe probudí, abych se na něj napojil."
   "Nemohl by vás někdo vystřídat?" zeptal se Cornelius.
   "Pche!" Dokázal angličtinu, všeobecně na stanici používanou, přímo syčet; vždyť byla jeho rodným jazykem. "Podívejte se. Už jste někdy použil ESP k léčení? Nejen poslouchat, nebo navázat telepatické spojení, ale přímo pacienta ovlivňovat?"
   "Ne, já ne. To vyžaduje určitý přirozený talent, jako je váš," usmál se Cornelius. Ale nehybná tvář naproti němu spolkla lichotku bez komentáře. "Pravděpodobně máte na mysli případy jako - hm - nové učení nervového systému ochrnutého dítěte?"
   "Ano, to je dost dobrý příklad. Pokusil se někdo úplně potlačit osobnost dítěte, doslova ji vyměnit svou vlastní?"
   "Proboha, ne."
   "Ani jako vědecký pokus?" ušklíbl se Anglesey. "Dokázal některý esper vědomí dítěte zcela vypumpovat a naplnit je svými myšlenkami? No tak, Cornelie, neostýchejte se."
   "Víte... to není v mé kompetenci." Psionik hleděl pečlivě jinam. Jeho tvář byla zcela bez výrazu. "Já jsem cosi - hm - slyšel... byly nějaké pokusy v jistých patologických případech... pacientovy halucinace se násilím potlačovaly..."
   "A nefungovalo to," opáčil Anglesey a zasmál se. "Nemůže to fungovat ani u dítěte, natož u dospělého člověka, který má plně rozvinutou osobnost. Trvalo to přes deset let, než se přístroj zdokonalil natolik, aby psychiatr dokázal alespoň "naslouchat", aniž by se jeho vlastní myšlenky mísily s pacientovými... tahle interference mu naprosto znemožňovala jakékoli zkoumání. Stroj musí veškeré vzájemné působení sám vyrovnávat. Stále nedokážeme přemostit rozdíl mezi jednotlivými druhy.
   Pokud je někdo ochoten spolupracovat, může ho velmi jemně vést. A to je všechno. Pokud chcete cizí mozek zcela ovládnout, mozek s vlastními zkušenostmi, s vlastní osobností - riskujete vlastní zdraví. Druhý mozek se instinktivně brání. Protože plně rozvinutá osobnost člověka je příliš komplexní a nelze ji ovládat. Má příliš mnoho zdojů obrany, podvědomí toho dokáže velmi mnoho. Sakra, člověče, vždyť my nedokážeme ovládnout ani vlastní myšlenky, natož pak cizí!"
   Angleseyova ochraptělá tiráda přestala. Zamyšleně hleděl na panel a hrál si s ovládáním svého křesla.
   "Nuže?" zeptal se po chvíli Cornelius.
   Třeba neměl promluvit. Ale nemohl déle mlčet. Bylo tu příliš velké ticho - půldruhé miliardy mil, odsud až ke Slunci. Jestli se na pět minut odmlčíte, působí na vás ticho jako studená mlha.
   "Nuže," opáčil Anglesey. "Náš pseudojupiteřan, Joe, má fyzicky zcela vyvinutý mozek. Ale já ho mohu kontrolovat jen proto, že tento mozek nikdy neměl možnost vytvořit si své vlastní ego. Já jsem Joe. Od chvíle, kdy poprvé pocítil záblesky vědomí, jsem byl s ním. Psi-paprsek mi zprostředkuje jeho veškeré smyslové vnímání a vysílá zpět mé neuromotorické impulsy. Přesto má vynikající mozek a jeho buňky zaznamenávají každou zkušenost, právě tak jako vaše nebo moje; jeho dráhy jsou formovány podle mé osobnosti.
   Kdyby mě chtěl kdokoli vystřídat, bylo by to pro něho stejné jako "vyhnat mě" z mého vlastního mozku. A to nejde. Samozřejmě má jen nejzákladnější rysy mé osobnosti - například si rozhodně neopakuji geometrické poučky, když ho řídím - ale má dost k tomu, aby byl samostatnou osobností.
   Ve skutečnosti vždycky, když se probudí - obvykle to trvá několik minut, kdy cítím změnu svými vlastními psi schopnostmi a nasazuji si přilbu se zesilovačem - musím trochu bojovat. Vnímám ... téměř jakýsi odpor... než dokážu plně sladit jeho bioproudy se svými. Už jen sen byl odlišnou zkušeností..."
   Anglesey se ani nenamáhal dokončit větu.
   "Chápu," zamumlal Cornelius. "Ano, je to celkem jasné. Je to vlastně udivující, že dokážete udržovat duševní kontakt s bytostí, která má tak odlišný metabolismus."
   "Už to moc dlouho nepotrvá," pronesl sarkasticky esper, "pokud nespravíte tu chybu a K-trubice mi budou dále vybuchovat. Náhradní díly tu nejsou nevyčerpatelné."
   "Měl bych nějaké pracovní hypotézy," řekl Cornelius, "ale o přenosu psi-paprskem je toho známo tak málo - je rychlost přenosu nekonečná, nebo je velmi vysoká? Závisí síla paprsku na vzdálenosti? A jaké jsou možné účinky přenosu... ve zborcené hmotě v jádře Jupitera? Proboha, vždyť je to planeta, kde je voda těžkým nerostem a vodík kovem? Co my vlastně víme?"
   "To máme právě zjistit," vyštěkl Anglesey. "Proto vznikl celý tenhle projekt. Vědomosti. Sakra!" Téměř plivl na zem. "Zřejmě se nedostalo k lidem ani to málo, co jsme se dozvěděli. Tam, kde Joe žije, je vodík stále ještě plynem. Musel by kopat několik mil do hloubky, aby narazil na pásmo pevného skupenství. A já mám provést vědecké vyhodnocení podmínek na Jupiteru!"
   Cornelius vyčkával a nechal Angleseyho vybouřit, zatímco se sám zabýval problémem oscilací K-trubic.
   "Oni na Zemi tomu nerozumí. Myslím, že ani nechápou, jak si Joe na Jupiteru poradí, když nemá o moc víc než holé ruce. Na začátku nevěděl - jsem nevěděl - o moc víc, než že místní tvory lze pravděpodobně konzumovat. Většinu času musí trávit lovem. Je to zázrak, že za těch pár týdnů se dostal tak daleko - udělal si obydlí, seznámil se s nejbližším okolím, začal s metalurgií - nebo hydrurgií, pokud tomu tak chcete říkat. Co mám hrome ještě dělat?"
   "Ano, ano," hučel Cornelius. "Ano, já..."
   Anglesey pozvedl bílou kostnatou tvář. Cosi se mu zračilo v očích.
   "Co-?" začal Cornelius.
   "Buďte zticha!" Anglesey bleskově otočil křeslo, popadl přilbu a narazil si ji na hlavu. "Joe se probouzí. Vypadněte odsud."
   "Ale když mě necháte pracovat, jen když spí, jak můžu -"
   Anglesey zavrčel a hodil po něm šroubovák. Náraz byl slabý v téhle gravitaci. Cornelius zamířil ke dveřím. Anglesey vylaďoval esperprojektor. Náhle vyjekl.
   "Cornelie!"
   "Co je?" Psionik se pokusil rozběhnout zpět, ale přehnal to a narazil na panel.
   "Zase ta K-trubice." Anglesey sňal přilbu. Muselo to bolet jak čert, to zesílení duchovního signálu takovou silou, ale řekl jen: "Vyměňte to. Rychle. A pak vypadněte a nechte mě samotného. Něco se dostalo do Joeova obydlí - mám tam potíže!"
   Minulý den Joe těžce pracoval a teď tvrdě spal. Probudil se teprve, když ucítil ruce na svém krku.
   Na okamžik pocítil bláznivou paniku. Domníval se, že je zpět na Stanici Země, že se vznáší ve stavu beztíže a před ním je planeta obklopená myriádami hvězd. Připadalo mu, že velký I-paprsek vyrazil k němu, pomalu, ale neochvějně, zářil ve světle Země, jediným zvukem byl jeho řev v přilbě, pokusil se odpoutat od kabelu s paprskem, ale pohyboval se dál, narazí na stěnu stanice, oděv zasyčel, byla tu pěna s krví - Joe zavrčel...
   Jeho prudká reakce odtrhla ruce od jeho krku a temný stín proletěl celou jeskyní. Narazil na zeď, upadl na zem a odplazil se. Joe stál ve tmě a ztěžka oddechoval. Matně vnímal, že během spánku se vytí větru změnilo v slabý hukot.
   Pak uslyšel šramot. Tunel! Přicházeli tunelem! Joe se jim vydal naproti. Srdce mu bušilo a nos pocítil cizí zápach.
   Věc, která se vynořila a okamžitě se ocitla v sevření Joeových rukou, měla asi polovinu jeho výšky, ale obrovité nohy a pár rukou se třemi prsty, které hmataly po jeho očích. Joe zaklel, pozvedl ji, třebaže se mu svíjela v rukou, a hodil ji na podlahu. Ozvalo se zařvání a hned po něm praskot kostí.
   "Tak pojďte!" Joe vypjal záda a prskl na ně jako tygr na velkou kořist.
   Propluli tunelem do jeho nory, celý tucet. Rval se s jedním, který se mu omotal kolem ramen a snažil se do jeho drsného těla zatnout drápy. Tahali ho za nohy, snažili se mu vydrat na záda. Oplácel jim rány vlastními drápy, svým ocasem, převaloval se a skulil se mezi ně. Když se vztyčil, stále na něm viseli.
   Míhali se ve tmě, narazili na zeď. Ozval se praskot a střecha se zřítila. Anglesey stál na dně studně mezi rozbitými talíři z ledu pod matným světlem zapadajícího Ganymédu.
   Teď viděl, že příšery jsou černé a mají dost velkou hlavu na slušný mozek, menší než lidský, ale pravděpodobně větší než u opic. Prodíraly se troskami ven a řítily se k němu se stejnou zuřivostí.
   Proč?
   Instinktivní reakce, napadlo v hloubi duše Angleseyho. Vidíš cizince, bojíš se cizince, nenávidíš cizince, zabiješ cizince. Hruď se mu dmula a ztěžka nabíral vzduch dýchacím otvorem. Popadl kus místního dřeva, tvrdého jak železo, rozpůlil je a dal se do díla. Prvnímu z tvorů roztříštil hlavu. Druhému zlomil páteř. Třetího mrštil s roztříštěnými boky proti čtvrtému. Joe se _rozesmál. Začalo to být zábavné.
   "Já-á-á! Ty-y-y-grrr!" Běžel po ledové zemi ke stádu příšer. S jekotem se rozprchly. Honil je tak dlouho, dokud poslední z nich nezmizela v lese.
   Joe se obrátil k mrtvým. Sám krvácel, tělo ho bolelo, bylo mu zima, měl hlad a jeho obydlí bylo zničeno... ale zahnal je! Chvilku váhal - proč ne? Anglesey zvrátil hlavu a vyrazil k matnému obrysu Ganymédu vítězný pokřik.
   Pak se dal do práce. Nejdříve si musí udělat oheň za pomoci čočky z kosmické lodi - ta teď byla už jen hromádkou rzi. Příšery vyly ve tmě, určitě se nevzdaly, určitě se vrátí.
   Vyrval kus masa z jednoho ze zabitých a zakousl se do něho. Bylo to dobré. Ještě lepší by bylo to uvařit. Cha! Udělali velkou chybu, když ho upozornili na svou existenci. Když dojedl, zapadl Ganymédes za ledové pohoří na západě. Brzy bude ráno. Vzduch byl téměř klidný a na nebi proletělo hejno "nebeských sběraček" (jak jim říkal) v prvních paprscích svítání zabarvených do ruda.
   Joe se prohrabával troskami svého obydlí, až našel zařízení na tavení vody. Nebylo poškozené. To bylo nejdůležitější - roztavit led a vytvarovat ho do tvaru sekyry, nože, pily, kladiva. V podmínkách Jupiteru byl metan tekutinou, která se dala pít, a voda byla hustným a tvrdým nerostem. Budou z ní dobré nástroje. Později se pokusí o její slitiny s jiným materiálem.
   Pak - ano. K čertu s obydlím, může spát nějakou dobu venku. Teď je třeba udělat si luk, nalíčit pasti, být připraven vybít ty černé příšery vypadající jako housenky, až se objeví. Nedaleko odtud byla propast sahající až k hloubkám kovově-vodíkové vrstvy; mohla sloužit jako přirozená chladnička, daly se tu uchovat několikatýdenní zásoby masa, které mu dodávají jeho nepřátelé. Tak bude moci - Ach, hrome!
   Joe se vítězoslavně zasmál a lehl si, aby pozoroval východ slunce.
   Překvapilo ho, jaké je to nádherné místo. Jak se ta malá jiskřička slunce vynořuje z mlhových cárů na východě, protkaných rudými a růžovými pruhy! Světlo zesiluje, až je obrovský oblouk na obloze jediným výkřikem záře. Jako by zteplalo světlo a oživlo nad nádhernou krajinou s milióny čtverečních mil nízkých lesů, jezer zpěněných vlnami a zvlněných vodíkových vodopádů. A ty ledové hory na západě září jak modře blyštivá ocel!
   Anglesey vdechl vítr toho krásného rána a křičel nadšením jako malý chlapec.
   "Já sám nejsem biolog," řekl Viken opatrně. "Ale možná právě proto vám mohu podat všeobecný obrázek. Lopez nebo Matsumoto vám pak mohou odpovědět na podrobné otázky."
   "Výborně," přikývl Cornelius. "Proč tedy nepředpokládáte, že o projektu nevím skoro nic? Je to skoro pravda."
   "Jak si přejete," zasmál se Viken.
   Stáli v úřadovně xenobiologického oddělení. Nikdo tu nebyl, neboť na hodinách stanice bylo 17.30 a fungovala jen jedna služba. Více nebylo třeba, dokud Anglesey nezačne shromažďovat významnější údaje.
   Fyzik se sklonil a vzal ze stolu těžítko. "Jeden z hochů to vyrobil pro zábavu," vysvětlil, "ale je to docela dobrý model Joea. K hlavě měří dobrých pět stop."
   Cornelius otáčel plastikovým obrázkem v rukou. Představoval si něco jako kočičího kentaura s rychlým chápavým ocasem - hruď byla masivní, svalovitá s dlouhými pažemi; hlava byla bez vlasů, kulatá, s širokým nosem, hluboko zasazenýma očima a vyvinutými čelistmi, ale byla to skutečná lidská tvář. Převládala šedomodrá barva.
   "Je to samec, jak vidím," poznamenal.
   "Samozřejmě. Snad úplně nechápete. Joe je úplný pseudojupiteřan. Poslední model je dokonale propracovaný. Je odpovědí na otázky, které muselo zodpovědět padesát let výzkumů." Viken pohlédl stranou na Cornelia. "Takže doufám, že si uvědomujete důležitost svého poslání?"
   "Udělám, co je v mých silách," prohlásil psionik. "Ale když... řekněme, že v důsledku selhání trubice nebo něčeho jiného Joea ztratíte, než ten problém s oscilací vyřeším. Máte snad v rezervě další?"
   "Ano," souhlasil Viken. "Ale ty náklady... Náš rozpočet není neomezený. Potřebujeme mnoho peněz, protože tak daleko od Země je drahé i postavit se a kýchnout."
   Strčil ruce do kapes a zamířil do vnitřních dveří k laboratořím. Hlavu měl skloněnou a hovořil rychle hlubokým hlasem:
   "Možná si neuvědomujete, jak přízračnou planetou je Jupiter. Nejen přitažlivost na povrchu - něco pod tři gé, co to je? Ale gravitační potenciál, desetkrát větší než na Zemi. Teplota. Tlak... především atmosféra, bouře, temnoty!
   Když na povrchu Jupitera přistane kosmická loď, je ovládána na dálku; klesá pomalu, aby se vyrovnal tlak, ale je to nejmohutnější model, jaký byl kdy vyroben. Je vybaven vším zařízením, servomechanismy, vším bezpečnostním zařízením které kdy lidstvo vyvinulo.
   A co se stane? Polovina lodí většinou povrchu vůbec nedosáhne.
   Zmocní se jich bouře, nebo se srazí s kusem poletujícího ledu, nebo narazí na cosi jako hejno ptáků, které proletí skrz!
   A pro těch padesát procent, které doletí, je to cesta bez návratu. Ani se je nepokoušíme dopravit zpět. Vodík při tlaku na Jupiteru vyvede s kovy pěkné věci.
   Stálo to - celkem - pět miliónů dolarů poslat dolů Joea, našeho pseudojupiteřana. A když budeme mít štěstí, bude stát každý další o několik miliónů víc."
   Viken kopl do dveří a ty se otevřely. Za nimi byla rozlehlá místnost s nízkým stropem, větraná hučícími ventilátory. Připomněla Corneliovi jadernou laboratoř; chvíli si nebyl jistý proč, pak poznal zařízení pro dálkové ovládání a pozorování, stěny obklopující síly, které by dokázaly zničit celý měsíc.
   "Vyžaduje to samozřejmě tlak," prohlásil Viken a ukázal na řadu štítů. "A chlad. A rovněž samostatný vodík. Máme tu jednotky kopírující podmínky na Jupiteru, v jeho - hmmm - stratosféře. Tady projekt doopravdy začal."
   "Něco jsem o tom slyšel," potvrdil Cornelius. "Neshromažďoval jste spóry v atmosféře?"
   "Já ne," opáčil Viken. "To dělala Tottiho posádka, asi před padesáti lety. Tak byl prokázán život na Jupiteru. Život na bázi metanu, kde začíná nitrátová syntéza z pevného čpavku - rostliny používají sluneční energie k vytvoření nenasycených uhlíkatých směsí a uvolňují vodík; zvířata jedí rostliny a uvolňují směsi znovu v nasycené formě. Existuje dokonce rovnováha spotřeby. Reakce zahrnují složité enzymy... a... ale to už je mimo můj obor."
   "Takže už dobře rozumíte biochemii Jupitera."
   "To ano. Dokonce i za Tottiho měli dost vyvinutou biotechnologii; už byly syntetizovány pozemské baktérie a prozkoumána většina genových struktur. Jediným důvodem, proč syntetizace životních procesů na Jupiteru trvala tak dlouho, byly chemické obtíže, jako vysoký tlak a podobně."
   "A kdy jste získali skutečný pohled na povrch Jupitera?"
   "Grayovi se to podařilo před třiceti lety. Dopravil tam dolů loď s televizí, která vydržela natolik dlouho, aby odvysílala řadu snímků. Od té doby se technika zdokonalila. Víme, že Jupiter má vlastní životní formy, pravděpodobně plodnější než na Zemi. Náš tým extrapoloval z mikroorganismů v atmosféře a prováděl syntézy metazoí a - "
   Viken si povzdychl. "Sakra, kdyby tam dole byly inteligentní bytosti! Představte si, Cornelie, co by nám mohly povědět, ty údaje, ty - Uvědomte si, jak jsme od Lavoisierových dob pokročili s chemií za nízkých tlaků na Zemi. A tady je šance ovládnout chemii za vysokých tlaků a stejně tak nadějnou fyziku!"
   Po chvilce se Cornelius nesměle zeptal: "Jste si jistý, že tam žádní Jupiteřané nejsou?"
   "Ale ovšem, mohlo by jich tam být několik miliard," pokrčil Viken rameny. "Města, říše, cokoli chcete. Jupiter má povrch sta Zemí a my jsme viděli snad jen tucet oblastí. Ale víme, že na Jupiteru nikdo nepoužívá rádio. Vzhledem k jeho atmosféře je nepravděpodobné, že by ho tam někdo vymyslel - uvědomte si, jak musí být vakuová trubice silná a jaké pevné čerpadlo potřebujeme. Tak jsme se nakonec rozhodli vytvořit vlastní Jupiteřany."
   Cornelius ho následoval do další místnosti. Ta už byla upravenější. Pokusy výzkumníků zde zřejmě vystřídala přesnost inženýrů.
   Viken přešel k jednomu z panelů podél stěny a prohlížel si ho. "Za tímhle je další pseudojupiteřan," prohlásil. "Tentokrát je to samice. Je v tlaku dvou set atmosfér a za teploty 149 Kelvina. Má jakousi ... pupeční šňůru, která ji udržuje při životě. Byla vypěstována z fetálního do dospělého stadia - tvořili jsme je podle pozemských savců. Nikdy neměla vědomí, to získá, až se narodí. Máme celkem dvacet samců a šedesát samic, kteří tu čekají. Asi tak polovina z nich se dostane až na povrch Jupitera. A podle potřeby můžeme vytvořit další. Nákladná není jejich výroba, ale doprava. Takže zatím je Joe dole sám, abychom se ujistili, že jeho druh dokáže přežít."
   "Předpokládám, že jste nejprve experimentoval s nižšími životními formami," ozval se Cornelius.
   "Přirozeně. Trvalo to dvacet let, i s dokonalou katalyzační technikou, než jsme došli od obyčejné spóry žijící v atmosféře až k Joeovi. A od hmyzu výše jsme všechno řídili psi-paprskem. Víte, vzájemné řízení mezi druhy je možné, pokud je tomu uzpůsoben nervový systém androida a nemůže se vyvinout odlišně od esperovy nervové soustavy."
   "A Joe je první exemplář, se kterým jsou potíže?"
   "Ano."
   "Takže jedna hypotéza je v tahu." Cornelius usedl na lavici, zkřížil úzké nohy a prohrábl si plavé vlasy. "Myslel jsem, že třeba za to může nějaký fyzikální jev na Jupiteru. Takhle to vypadá, že problém je v Joeovi samotném."
   "To všechno nás napadlo," řekl Viken. Vzal si cigaretu a vtáhl dým. Jeho pohled byl matný. "Ale nevím dost dobře co. Bioinženýři mě ujistili, že PSEUDOCENTAURUS SAPIENS byl projektován neskonale důkladněji než jakýkoli produkt přirozeného vývoje.
   "I mozek?"
   "Ano. Je vyroben podle lidského, aby se dal řídit psi-paprskem, ale má některá zdokonalení - je stabilnější."
   "Ale jsou tu pořád psychologické aspekty," řekl Cornelius. "Přes všechny naše zesilovače a jiné hračky jsou tyhle věci především záležitostí psychologie, ještě i dnes... nebo je tomu naopak. Uvažujme o traumatických zkušenostech. Předpokládám, že ... cesta je pro zárodek dospělého Jupiteřana značně namáhavá?"
   "Pouze pro loď," prohlásil Viken "Ne pro pseudojupiteřana, ten je obklopen tekutinou právě tak jako vy před narozením."
   "Přesto," namítl Cornelius, "ani ten tlak dvou set atmosfér tady není totéž, jako ty nevýslovné tlaky na Jupiteru. Mohla by ta změna Joeovi uškodit?"
   Viken na něj s úctou pohlédl. "Pravděpodobně nikoli," odpověděl. "Říkal jsem vám, že lodě jsou naplněné tekutinou. Vnější tlak se přenese do, hm, mechanismu dělohy, a to postupně. Musíte si uvědomit, že sestup trvá celé hodiny."
   "No, a co je dál?" pokračoval Cornelius. "Loď přistane, mechanismus dělohy se otevře, pupeční spojení se přeruší a Joe se, řekněme, narodí. Ale má dospělý mozek. Nemá zpola vyvinutý mozek dítěte, který by ho ochránil před šokem náhlého vědomí."
   "Uvažovali jsme o tom," pronesl Viken. "Když loď odlétala z měsíce, byl Anglesey na paprsku, aby se vyladil s Joem. Takže to nebyl ve skutečnosti Joe, kdo procitl. Joe nebyl nikdy víc než biologickou hračkou. Může utrpět mentální šok jen potud, nakolik ho pocítí Ed, protože dole je on!"
   "No dobře," souhlasil Cornelius. "Ale neplánujete tam chovat jen umělé tvory, ne?"
   "Proboha, ne!" odpověděl Viken. "To je vyloučeno. Až si budeme jisti, že se Joe v pořádku usadil, dopravíme sem další espery a dáme mu pomoc v podobě dalších pseudojupiteřanů. Nakonec tam pošleme i samice a samce, které mají ti umělí vychovat. Nová generace se už narodí normálně. V každém případě je naším konečným cílem založit malou civilizaci Jupiteřanů. Budou tam lovci, horníci, řemeslníci, zemědělci, hospodyňky, dělníci. Ti budou pečovat o několik klíčových osobností - kněze. A kněží budou řízeni psi-paprskem, tak jako Joe... Budou vyrábět nástroje, provádět měření a pokusy a sdělí nám vše, co chceme vědět!"
   Cornelius přikývl. Zhruba řečeno to byl projekt na Jupiteru, jak ho pochopil. A chápal význam svého vlastního poslání. Jenom_že stále neměl ponětí, co mohlo způsobit ten výpadek na K-trubicích.
   A co s tím on může dělat?
   Ruce měl odřené. Bože, pomyslel si a zasténal, snad už posté, bude to na mě vždycky takhle působit? Opravdu jsem mlátil pěstmi do kovového pultu, když se tam dole Joe pral?
   Jeho oči přejely místností k lavici, kde pracoval Cornelius. Neměl ho rád, toho tlusťocha kouřícího cigára, který pořád jen mluvil a mluvil. Už se skoro vzdal snahy mluvit s tím pozemským červem slušně.
   Psionik odložil šroubovák a protáhl si ztuhlé prsty. "Uf!" usmál se. "Udělám si přestávku."
   Napůl smontovaný esperprojektor tvořil dobré křeslo, do kterého s úlevou vměstnal své rozměrné tělo. Anglesey nenáviděl pomyšlení, že by s ním měl někdo sdílet jeho místnost, i na pouhých několik hodin denně. V poslední době žádal, aby mu nosili jídlo sem a nechávali ho přede dveřmi vedlejší ložnice s koupelnou. Delší dobu již nevycházel.
   A proč by taky měl?
   "Nemohl byste si trochu pospíšit?" vyštěkl Anglesey.
   Cornelius se začervenal. "Kdybyste tu měl kompletní rezervní přístroj a ne jen náhradní díly -" začal. Pokrčil rameny, vytáhl zbytek cigára a znovu ho zapálil; musel se svou zásobou vydržet po dlouhou dobu. Angleseye napadlo, jestli mu ta oblaka smrdutého dýmu vycházejí od úst schválně. Nemám vás rád, pane Cornelie ze Země, a určitě je to vzájemné.
   "Žádné jsme nepotřebovali, dokud nepřiletí další espeři," prohlásil Anglesey vzdorně. "A testy ukázaly, že tenhle je v nejlep_ším pořádku."
   "Přesto," namítl Cornelius, "začíná v nepravidelných intervalech oscilovat a K-trubice shoří. Mým problémem je zjistit proč. Nechám vás vyzkoušet tenhle nový přístroj, jakmile bude hotový, ale upřímně řečeno nevěřím, že příčina je v poruše elektroniky - a ani v nějakých netušených fyzikálních jevech."
   "A kde tedy?" Anglesey se cítil uvolněnější, protože diskuse začala zabíhat do čistě technických otázek.
   "Podívejte se. Co je vlastně K-trubice? Srdce esperprojektoru. Zesiluje vaše přirozené psionické pulsy, použije jich k modulaci nosné vlny a vystřelí paprsek k Joeovi. Současně zachytí Joeovy rezonující impulsy a zesílí je pro vás. Všechno ostatní je pomocné zařízení ke K-trubici."
   "Ušetřete mě té přednášky," štěkl Anglesey.
   "Jen jsem chtěl zopakovat všeobecná fakta," vysvětlil Cornelius, "protože vždycky je nejobtížnější vidět to, co se zdá naprosto zjevné. Třeba není závada v K-trubici. Třeba je ve vás."
   "Co?" Bílá tvář na něho hleděla. Celým tělem se mu valil rudý vztek.
   "Nemyslím tím nic osobního," řekl rychle Cornelius. "Ale víte, co dokáže vyvést podvědomí. Předpokládejme, je to jen pracovní hypotéza, že v hloubi duše nechcete být na Jupiteru. Asi to je dost děsivé prostředí. Nebo je tu nějaký nejasný freudovský prvek. Nebo prostě vaše podvědomí nechápe, že Joeova smrt neznamená nutně i vaši."
   "Hmmm-" Zázrak nad zázrak, Anglesey zůstal klidný. Promnul si vyzáblou rukou bradu. "Můžete se vyjádřit přesněji?"
   "Jen zhruba," odpověděl Cornelius. "Vaše vědomí vysílá paprskem motorický impuls Joeovi. Současně vaše podvědomí, tím vším poplašené, vysílá žlázově-vaskulárně-kardiakálně-viscerální impulsy spojené s obavami. Joe na mě reaguje a jeho napětí přenáší paprsek zpět. Vaše podvědomí, které pociťuje tyto Joeovy symptomy, je ještě vystrašenější, a tím se symptomy zvětšují. Chápete? Je to zcela podobné běžné neurastenii, s jednou výjimkou: protože je tu silný zesilovač, včetně K-trubice, může nekontrolovatelně vzniknout během jedné nebo dvou sekund oscilace. Měl byste být rád, že shoří trubice - jinak by se to stalo s vaším mozkem!"
   Anglesey chvíli mlčel. Pak se zasmál. Byl to drsný, barbarský smích. Cornelius sebou trhl, jak mu zasáhl bubínky.
   "Dobrý nápad," prohlásil esper. "Ale obávám se, že to nesouhlasí. Víte, mně se tam dole líbí. Já jsem rád Joem."
   Na chvíli se odmlčel, pak pokračoval suchým, neosobním hlasem: "Neposuzujte to prostředí podle mých poznámek. Jsou tam jen idiotské věci jako odhad rychlosti větru, teplotní variace, vlastnosti nerostů - to není důležité. Co nedokážu vyjádřit, je jak vypadá Jupiter v očích bytosti vidící infračerveně."
   "Předpokládám, že je to odlišné," odvážil se Cornelius promluvit po minutě ticha.
   "Ano a ne. Těžko to lze vyjádřit slovy. Některé věci popsat nedovedu, protože člověk pro ně nemá pojmy. Ale... ach, nemohu to popsat. Ani sám Shakespeare by to nedokázal. Jen si vzpomeňte, že vše, co je na Jupiteru chladné, jedovaté, pochmurné, je pro Joea to správné."
   Angleseyův hlas se vzdálil, jako by mluvil pro sebe.
   "Představte si, že chodíte pod zářícím fialovým nebem, kde obrovské svítící mraky vrhají na zem stíny a mezi nimi padá déšť. Procházíte se po svazích hory vyleštěné jako kov, nad vámi vybuchuje jasný rudý plamen a pod zemí slyšíte burácivý smích. Představte si chladný divoký potok, nízké stromy s květinami barvy mědi a vodopád... metanopád... jak chcete... padající shora, silný, řvoucí vítr jej rozčeří do tisíce duh! Představte si les, temný, ten les dýchá, tu a tam zahlédnete bledé světlo bludiček, to je vyzařování nějaké formy života - nějakého lesního tvora... a - a -"
   Anglesey se odmlčel. Hleděl na svá sevřená zápěstí, pevně zavřel oči a pod víčky mu stékaly slzy.
   "Představte si, jaké to je, být silný!"
   Náhle popadl přilbu, narazil si ji na hlavu a otočil se k řídícímu panelu. V noci Joe spal, ale teď se probouzel - a bude ryčet na čtyři měsíce, aby se ho kdekdo v lese bál.
   Cornelius tiše vyšel z místnosti.
   V ocelovém slunečním svitu, zakrytém občasnými oblaky přinášejícími bouři, se vydal nahoru po svahu s pocitem vykonané práce. Na zádech se mu houpaly dva upletené koše, jeden naložen pichlavými černými plody trnovníku, druhý tlustými popínavými rostlinami, které mu měly posloužit jako provaz. Sekera na jeho rameni zachytila odlesk slunečního světla a odrazila jej zpět.
   Nebyla to namáhavá práce, ale v duchu přesto pociťoval únavu a myšlenka na domácí práce, které jej očekávaly - vaření, úklid a všechno ostatní, se mu příliš nezamlouvala. Proč si nemohou pospíšit a poslat mu nějaké pomocníky?
   Jeho oči s výčitkou prohledávaly oblohu. Pátý měsíc byl skryt - tam dole na dně vzdušného moře, bylo vidět jen slunce a čtyři Galileovy satelity. Nebyl si ani jistý, kde teď je pátý měsíc vůči němu... okamžik, tady teď slunce zapadá, ale kdybych byl mimo planetu, viděl bych Jupiter v poslední čtvrti, nebo bych, sakra, oblet kolem planety stejně trvá půl pozemského dne -
   Joe zavrtěl hlavou. Po takové době to bylo stále těžké zachovat si jasné myšlenky. Já, ten pravý já, jsem tam na obloze na Jupiteru V mezi chladnými hvězdami. Na to nesmím zapomenout. Otevřít oči a uvidím přes tento živoucí svah mrtvou řídící místnost.
   Ale neudělal to. Namísto toho se zahleděl na větrem ošlehané kameny, rozeseté mezi mechovitou vegetací na svahu. Nepodobaly se příliš pozemským skálám, stejně jako hlína pod ním se nepodobala pozemskému humusu.
   Po chvíli Anglesey uvažoval o původu silikátů, aluminátů a dalších směsí v nerostech. Teoreticky by měly být všechny tyto látky nedosažitelně vzdálené v jádře Jupitera, kde byl tlak tak vysoký, že atomy se srážely a hroutily. Nad jádrem se měly nacházet tisíce mil alotropického ledu a pak vrstva kovového vodíku. Takhle vysoko neměly být složité minerály - ale byly tu.
   Nu, třeba Jupiter původně vznikl skutečně podle těchto teorií, ale později přitáhl dostatek kosmického prachu, meteorů, plynů a par svou obrovskou přitažlivostí, aby si vytvořil několik mil silnou vnější slupku. Ale spíše se teorie zcela mýlila. Co vlastně věděli, co mohli vědět ti ubozí bledí červi na Zemi?
   Anglesey si strčil prsty - Joeovy prsty - do úst a hvízdl. Mezi keři se ozvalo zaskučení a dvě temné postavy přiskákaly k němu. Usmál se a pohladil je po hlavě; výcvik probíhal rozhodně rychleji, než doufal, u těchto štěňat černých stonožkovitých příšer, která chytil. Budou mu hlídacími psy a věrnými sluhy.
   Na hřebenu kopce si Joe stavěl dům. Vyčistil asi akr půdy a postavil kostru z kůlů. Na zemi teď stál přístřešek pro něho a zásoby, nádoba s tekutým metanem a zárodek velké a pohodlné boudy.
   Ale na jednoho tvora to bylo příliš mnoho práce. I s pomocí napůl inteligentních stonožek a chladící zásobárnou na maso musel strávit většinu času lovem. A to nemohlo trvat věčně; během příštího roku musí začít se zemědělstvím - jupiterského roku, který trvá dvanáct pozemských, pomyslel si Anglesey. Musel dokončit a vybavit své obydlí; chtěl instalovat vodní kolo, aby pohánělo každý z toho tuctu strojů, které chtěl postavit, hodlal experimentovat se slitinami ledu a -
   A nehledě na potřebu pomocníků, proč by měl zůstat jediným myslícím tvorem na celé planetě. V tomhle těle byl samcem se všemi mužskými instinkty - po dlouhé době to jeho zdraví neprospěje, bude-li žít stále zdrženlivě jako poustevník, a celý projekt závisel právě na Joeově zdraví.
   To nebylo v pořádku!
   Ale já nejsem sám. Na satelitu je se mnou padesát mužů. Mohu mluvit s kterýmkoli z nich, kdykoli si to přeji. Ale teď po tom toužím málokdy. Raději chci být Joem.
   Přesto... já, mrzák, pociťuji veškerou únavu, hněv, bolesti, frustrace toho nádherného biologického stroje jménem Joe. Ostatní to nechápou. Když ho šlehá čpavkový vítr, jsem to já, kdo krvácí.
   Joe si lehl na zem a povzdychl si. V hubě černého zvířete se zaleskly zuby. Přiskočilo a olízlo mu tvář. Joeovi zakručelo v břiše, ale byl příliš unaven, aby si udělal něco k jídlu. Až psa úplně vycvičí...
   Ale mnohem příjemnější by byla výchova dalšího pseudojupiteřana.
   Téměř to v duchu viděl. Tam dole v údolí pod kopcem přistane v hromu a ohni loď. Ocelové vejce praskne, ocelové paže - budou se už rozpadat - zvednou to, co je uvnitř, a položí to na zem.
   Ona se pohne, se zakřičením vdechne první doušky vzduchu, rozhlédne se kolem nevědomýma očima. A Joe ji odnese domů. Nakrmí ji, bude se o ni starat, ukáže jí, jak se chodí - nepotrvá to dlouho, tělo dospělé bytosti se tyhle věci naučí velmi rychle. Během několika týdnů bude umět mluvit, stane se z ní osobnost s vlastní duší.
   Napadlo tě někdy, Edwarde Angleseyi, v dobách, kdy jsi rovněž mohl chodit, že tvou ženou bude šedé čtyřnohé monstrum?
   Ale to nevadí. Důležité bylo dostat sem další bytosti jeho druhu, samice i samce. Ale v plánu stanice bylo nechat ho čekat další dva pozemské roky a pak mu sem poslat podobného pitomce, jako je on sám, lidskou bytost hledící očima patřícíma po právu Jupiteřanovi. Ne, to se nesmí tolerovat!
   Kdyby nebyl tak unavený -
   Joe se posadil. Spánek ho opouštěl, když si uvědomil pravou skutečnost. On nebyl unaven, ale Anglesey byl. Anglesey, jeho lidská stránka, ten, který po většinu posledních měsíců jen spal, ale nedávno ho v jeho odpočinku vyrušoval Cornelius - to jeho lidské tělo umdlévalo, vzdávalo se - a vysílalo paprskem Joeovi jednu vlnu spánku za druhou.
   Somatické napětí vylétlo k nebesům; Anglesey se s trhnutím probudil.
   Zaklel. Jak seděl v křesle pod přílbou, krajina Jupiteru se ztrácela s jeho mizejícím soustředěním, jako kdyby průsvitněla; na jejím místě se objevilo ocelové vězení, které bylo jeho laboratoří. Ztrácel kontakt. Rychle se díky nabytým zkušenostem vyladil s nervovými proudy toho druhého mozku. Vyslal k Joeovi myšlenku na spánek, tak jako každý normální člověk, když chce spát.
   A selhal jako každý člověk, který trpí nespavostí. Joeovo tělo mělo příliš velký hlad. Vstalo a vydalo se k zásobárně.
   K-trubice znovu vybuchla.
   Noc před odletem lodí bděli Cornelius s Vikenem dlouho do noci.
   Přirozeně to nebyla skutečná noc. Za dvanáct hodin malý měsíc obletěl Jupiter z temnot zpět do temnot, a přesto daleko nahoře svítilo slabé sluníčko, i když podle hodin byla v Greenwichi hodina čarodějnic. Ale většina personálu v tuto dobu spala.
   Viken se zamračil. "Nelíbí se mi to," prohlásil. "To je příliš velká změna plánu. Dáváme v sázku příliš mnoho."
   "Riskujete jen - kolik? - tři mužské pseudojupiteřany a tucet ženských," odpověděl Cornelius.
   "A patnáct lodí J. Všechno co máme. Jestliže se Angleseyovy záměry nezdaří, potrvá to měsíce, rok nebo i víc, než postavíme další lodě a budeme moci dále zkoumat atmosféru."
   "Ale jestli se zdaří," řekl Cornelius, "nebudete už žádné lodě potřebovat, snad jen na dopravu dalších obyvatel Jupitera. Budete mít příliš mnoho práce s vyhodnocováním údajů z povrchu planety, než abyste se motali v horních vrstvách atmosféry."
   "Jistě. Ale nečekali jsme to tak brzy. Chtěli jsme sem přivézt další espery, kteří by řídili další Joeovy druhy - "
   "Ale oni nejsou zapotřebí," opáčil Cornelius. Zapálil si cigáro a dlouze vtáhl, zatímco pečlivě hledal slova: "Alespoň ne teď. Joe dospěl k bodu, kdy může s poskytnutím pomoci přeskočit tisíce let dějin - možná, že v blízké budoucnosti sestrojí i jakési rádio, které ušetří ve značné míře kontakt prostřednictvím ESP. Ale bez pomoci může jen odpočítávat čas. Je přece hloupé nechat vyškoleného espera provádět manuální práci, ke které teď potřebujeme další pseudojupiteřany. Jakmile vznikne solidní jupiterská osada, můžete určitě poslat dolů další."
   "Jenže otázkou je," trval na svém Viken, "jestli Anglesey sám dokáže všechny své druhy vycvičit? Po mnoho dní budou ještě bezmocní jako děti. Potrvá to celé týdny, než začnou samostatně myslet a jednat. Dokáže se mezitím Joe o ně postarat?"
   "Má sklad jídla a topiva na měsíce dopředu," odpověděl Cornelius. "A pokud jde o Joeovy schopnosti - hmmm... musíme to nechat na Angleseyově úsudku. On jediný má dostatek informací."
   "A až ti pseudojupiteřané získají skutečnou osobnost," strachoval se Viken, "je jisté, že se přidají k Joeovi? Nezapomeňte, že nejsou pouhými kopiemi. Princip nepravděpodobnosti může u každého vyvolat jiné genetické předpoklady. Když bude mezi těmito bytostmi na Jupiteru jen jediná s lidským vědomím - "
   "Jedno lidské vědomí?" Slova byla téměř neslyšitelná. Viken tázavě otevřel ústa. Druhý rychle pokračoval.
   "Ach, jsem si jistý, že je Anglesey dokáže zvládnout," řekl Cornelius. "Jeho vlastní osobnost je dosti - dominantní."
   Viken nadskočil. "Opravdu?"
   Psionik přikývl. "Ano. Viděl jsem ho v minulých týdnech častěji než kdokoli jiný. A svou profesí jsem spíš zaměřen na psychologii člověka než na jeho tělo nebo zvyky. Vy vidíte ubohého mrzáka. Já vidím vědomí, které na svůj tělesný handicap reagovalo takovou obrovskou energií, tak nelidskou koncentrací, že mě to až děsí. Dejte takovému vědomí zdravé tělo, které by mohlo používat, a není pro ně nic nemožné."
   "V tom můžete mít pravdu," zamumlal po chvilce Viken. "Ne že by na tom záleželo. Je rozhodnuto, rakety zítra odletí dolů. Doufám, že všechno vyjde."
   Opět vyčkával. Hučení ventilátorů v místnosti mu připadalo nezvykle silné, barvy na obrázku na stěně příliš ostré. Pak pomalu pronesl:
   "Vy sám jste toho mnoho neřekl. Kdy chcete dokončit vlastní esperprojektor a začít s testy?"
   Cornelius se rozhlédl. Dveře do prázdné chodby byly otevřeny, ale zavřel je, než s lehkým úsměvem odpověděl: "Je připraven už několik dní. Ale nikomu to neříkejte."
   "Jak to?" vyjevil se Viken. Prudký pohyb ho v nízké přitažlivosti vymrštil ze židle a vrhl ho až ke stolu mezi nimi. Vrátil se zpátky a čekal.
   "Dělal jsem pár drobných úprav," řekl Cornelius, "ale čekal jsem na okamžik prudké emoce, až si budu jistý, že Anglesey je plně soustředěn na Joea. Zítra nastane přesně situace, kterou potřebuji."
   "Proč?"
   "Víte, jsem nyní pevně přesvědčen, že problém ve stroji má psychologický charakter. Domnívám se, že Anglesey nechce z nějakého důvodu, skrytého v jeho podvědomí, Jupiter zkoumat. Konflikt takového druhu může vyvolat oscilaci psionického zesilovače."
   "Hmmm." Viken si promnul bradu. "Je to možné. V poslední době se Ed měnil stále víc. Když sem přišel, byl celkem v pořádku a aspoň si občas zahrál poker. Teď se stáhl do své skořápky tak hluboko, že ho vůbec nevidíme. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel, ale ... proboha, ano, Jupiter musí na něj určitě nějak působit."
   "Hmmm," přikývl Cornelius. Nerozvíjel to dál; ani se nezmínil o té nezvyklé epizodě, kdy se Anglesey snažil popsat, jaké to je být Jupiteřanem.
   "Přirozeně," pronesl Viken zamyšleně, "předchozí espeři nebyli nijak zvlášť postiženi. A Ed ze začátku také ne, když ještě řídil tvory nižšího druhu. Teprve když Joe přistál na povrchu, došlo u něho k takové změně."
   "Ano, ano," řekl rychle Cornelius. "To jsem zjistil. Ale už dost toho - "
   "Ne, počkejte ještě," promluvil Viken tichým, naléhavým hlasem a díval se přitom mimo. "Poprvé o tom začínám jasně přemýšlet... Předtím jsem to nikdy nezkoušel analyzovat, jen jsem se smířil s nepříjemnou situací. S Joem se opravdu děje cosi zvláštního. Určitě se to netýká jeho tělesné konstituce nebo prostředí, které ho obklopuje, protože s nižšími životními formami tyhle potíže nebyly. Nemohlo by to být tím, že - Joe je první loutkou v dějinách disponující momentálně lidskou inteligencí?"
   "Vymýšlíme teorie ve vakuu," prohlásil Cornelius. "Možná vám to zítra povím. Teď nevím nic."
   Viken se vzpřímil. Jeho bledé oči se zahleděly na jeho protějšek a nehnutě se na něho dívaly. "Okamžik," řekl.
   "Ano?" zeptal se Cornelius. "Ale už rychle, prosím. Už jsem měl jít spát."
   "Vy víte o hodně víc, než jste až dosud připustil," prohlásil Viken. "Že je to tak?"
   "Proč si to myslíte?"
   "Rozhodně nejste nejlepší lhář ve vesmíru. A pak - příliš argumentujete ve prospěch Angleseyova plánu, aby se poslali dolů další. Mnohem víc, než se u nováčka očekává."
   "Řekl jsem vám, chci, aby se soustředil na něco jiného, až budu - "
   "Opravdu to tolik potřebujete?" štěkl Viken.
   Cornelius chvíli mlčel. Pak povzdychl a zaklonil se.
   "Dobře," řekl. "Budu muset spoléhat na vaši diskrétnost. Víte, nebyl jsem si jistý, jak by váš personál složený ze samých veteránů reagoval. Tak jsem nechtěl otravovat se svými úvahami, taky se můžu mýlit. Dobře, povím vám ověřená fakta; ale nechtěl bych napadat lidskou víru pouhými teoriemi."
   Viken se zamračil: "Co tím sakra myslíte?"
   Cornelius vyfoukl dým; konec cigára zazářil jako drobná hvězda. "Tenhle Jupiter V je víc než pouhou výzkumnou stanicí," řekl jemně. "Je to i způsob života, že? Nikdo by nešel sem, pokud by pro ně jejich práce nebyla tak důležitá. Ti, kdo se znovu přihlásí, nacházejí ve své práci cosi, co jim Země se vším svým bohatstvím nemůže poskytnout. Je to tak?"
   "Ano," odpověděl Viken. Bylo ho sotva slyšet. "Nemyslel jsem, že to tak rychle pochopíte. Ale co z toho?"
   "Nechtěl bych to tvrdit, pokud to nemohu dokázat, ale možná tohle všechno je na nic. Možná jste promarnili svůj život a hromadu peněz, a teď se budete muset sbalit a vrátit se domů."
   Ve Vikenově dlouhé tváři se nepohnul ani sval. Jako by ztuhla v masku. Ale dost klidně se zeptal: "Proč?"
   "Podívejte se na Joea," řekl Cornelius. "Jeho mozek má stejnou kapacitu jako mozek kteréhokoli člověka. Zaznamenával každý údaj, který získal, od okamžiku narození - i to se zaznamenalo v jeho buňkách, nejen v Angleseyově paměťové bance tady nahoře. A myšlenka je rovněž smyslový vjem. A ty myšlenky nejsou děleny do čistých drah; vytvoří kontinuální pole. Kdykoli je Anglesey ve spojení s Joem a myslí při tom, proběhne myšlenka Joeovým mozkem stejně jako Angleseyovým, a každá myšlenka vyvolá své vlastní asociace, a ty jsou všechny zaznamenány. Když si Joe staví boudu, připomene její tvar Angelseyovi nějaký geometrický útvar, který vyvolá vzpomínku na některý Pythagorův teorém..."
   "Pochopil jsem to," řekl Viken opatrně. "V průběhu času se v Joeově mozku zaznamená vše, co je v Edově."
   "Správně. A teď si vezměte fungující nervový systém s patřičnou dávkou zkušeností - v tomhle případě nervový systém, který nepatří člověku - není to už dobrá definice osobnosti?"
   "Předpokládám, že - Proboha!" vyskočil Viken. "Chcete říci, že Joe přebírá vedení?"
   "Svým způsobem ano. Podvědomě a automaticky." Cornelius zhluboka vdechl kouř. "Pseudojupiteřan je téměř dokonalou formou biologického života; vaši biologové do něj zakódovali veškeré zkušenosti z chyb přírody, která vytvořila nás. Zpočátku byl Joe pouhý na dálku řízený biologický stroj. Ale pak se stali Anglesey a Joe dvěma stránkami téže osobnosti. A pak, velice pomalu, to silnější, zdravější tělo... myšlenky se zesilují... chápete? Joe se ujímá vedení. Je to jako to Angleseyovo přání poslat dolů další - on si jen myslí, že má k tomu logické důvody. Ve skutečnosti jsou jeho 'důvody' jen odůvodněním instinktivních přání Joeovy stránky jeho osobnosti.
   Angleseyovo podvědomí zřejmě chápe situaci a reaguje na ni; chápe, že je jeho lidské ego postupně pohlcováno silou Joeových instinktů a Joeových přání. Snaží se uchránit si svou vlastní identitu, ale Joeovo rodící se podvědomí je potlačuje. Řekl jsem to jen velmi zhruba, "dokončil omluvným tónem, "ale vysvětluje to ty oscilace v K-trubicích."
   Viken pomalu přikývl jako stařec. "Ano, chápu," odpověděl. "To cizí prostředí tam dole... odlišná struktura mozku.. Bože můj! Ed je pohlcován Joem! Z loutkáře se stává loutka!" Vypadal, že je mu špatně.
   "Jsou to z mé strany jen spekulace," dodal Cornelius. Najednou se cítil velmi unaven. Nebylo to příjemné udělat tohle Vikenovi, kterého měl rád. "Ale vidíte to dilema, že? Jestli mám pravdu, pak se z každého espera stane postupem času Jupiteřan - stvůra se dvěma těly, z nichž to lidské má jen pomocnou funkci a ztrácí na důležitosti. Což znamená, že žádný esper nebude nikdy ochotný řídit takového tvora - a to je konec vašeho projektu."
   Vztyčil se. "Je mi to líto, Arne. Přinutil jste mě říci, co si o tom myslím, a teď neusnete a budete si dělat starosti a já se možná úplně mýlím a vy se nemáte o co bát."
   "To je v pořádku," zamumlal Viken. "Možná, že se mýlíte."
   "Já nevím." Cornelius zamířil ke dveřím. "Zítra se pokusím najít nějakou odpověď. Dobrou noc."
   Hromové burácení raket otřásající měsícem už odeznělo.
   Flotila teď klouzala po kovových křídlech za pomoci trysek oblohou Jupitera.
   Když Cornelius otevřel dveře kontrolní místnosti, zahleděl se na výmluvně vyhlížející pult. Kdesi se ozývalo hlášení pro stanici - jedna loď poškozena, dvě lodi poškozeny - ale když měl Anglesey na sobě přilbu, žádné zvuky pro něj neexistovaly. Úslužný technik umístil nad Corneliův esperprojektor panel s patnácti červenými a patnácti modrými světly, aby byl rovněž informován. Samozřejmě oficiálně měla sloužit Angleseyovi, i když esper tvrdil, že se na ně vůbec nebude dívat.
   Čtyři z červených žárovek nesvítily; čtyři modré se tedy nerozsvítí, aby oznámily bezpečné přistání. Větrný vír, zásah blesku, letící ledový meteor, hejno ptáků podobných mantám s masem hustým a tvrdým jako železo - mohla existovat stovka příčin zničení čtyř lodí, které se rozlétly nad jedovatými lesy.
   Sakra, čtyři lodě! Byly v nich čtyři živé bytosti, s mozkem, který mohl směle soutěžit s lidským, které musely nejprve strávit celá léta bez vědomí v temnotách, nikdy se neprobudit kromě jediného nechápavého okamžiku, aby byly vrženy v cárech proti hoře z ledu. Corneliovi se z toho udělalo úzko. Jistě, bylo to všechno třeba, jestli měl kdy vzniknout inteligentní život na Jupiteru; ale ať se tyhle věci stanou rychle a ať je jich co nejméně, aby příští generaci ovládala láska, nikoli stroje.
   Zavřel za sebou dveře a chvíli vyčkával. Z Angleseye bylo vidět pojízdné křeslo a křivku přilby. Hleděl na protější stěnu. Nejevil žádné známky pohybu ani vědomí. V pořádku!
   Bylo to trapné, možná i zhoubné, kdyby si Angelsey všiml, jak je pozorován. Ale to nehrozilo. Byl zrakem i sluchem zcela zahleděn do sebe.
   Přesto psionik sunul své tlusté tělo nesmírně opatrně k novému esperprojektoru. Tahle úloha se mu příliš nelíbila, vůbec by se do toho nepouštěl, kdyby měl nějakou jinou možnost. Ale necítil se příliš vinen. Jestli byla pravda to, co předpokládal, stávalo se z Angleseye bez jeho vědomí cosi nelidského; tohle špehování ho mohlo zachránit.
   Cornelius jemně zapnul přístroj a začal nahřívat trubici. Osciloskop v Angleseyově přístroji mu sdělil jeho přesný alfa-rytmus, základní biologické hodiny. Nejprve je třeba se vyladit, pak zjistit pocity, další jevy, a po úplném sladění nepozorovaně zkoumat a -
   Zjistit, co není v pořádku. Přečíst Angleseyovo zmučené podvědomí a zjistit, co ho tam na Jupiteru přitahuje a zároveň děsí.
   Pět poškozených lodí.
   Ale už by měly přistávat. Možná jich bude ztraceno jen pět. Možná, že deset proletí. Deset přátel pro - Joea?
   Cornelius vzdychl. Pohlédl na mrzáka, hluchého a slepého ke světu lidí, který ho zmrzačil, a pocítil lítost i hněv. Tohle nebylo spravedlivé, určitě ne.
   Ani k Joeovi. Přece to nebyl žádný ďábel hltající duše. Ještě si ani neuvědomoval, že je Joe, že z Angleseye se stává pouhý přívažek. Nikdo nežádal, aby ho stvořil, a odstranit jeho lidského druha se téměř rovnalo jeho zničení.
   Pro každého, kdo nějak překročil hranice, tu byl vždycky nějaký trest.
   Cornelius si tiše vynadal. Má přece práci. Posadil se a nasadil si přilbu na hlavu. Nosná vlna vyslala slabý impuls, neslyšitelný, neznatelné chvění neuronů. Nedalo se to popsat.
   Vyladil se na Angleseyův alfa-rytmus. Jeho vlastní měl poněkud nižší frekvenci. Stále nic... jistě, musel najít přesný tvar vlny, bylo to stejné jako s hudbou. Nesmírně pečlivě vyladil přístroj.
   Cosi blesklo jeho vědomím, vize oblak na rudě fialovém nebi, vítr ženoucí se nezměrnou dálkou - už to ztratil. Prsty se mu chvěly, když opět dolaďoval.
   Psi-paprsek mezi Joem a Angleseyem zesílil.
   A Cornelius se dostal do jeho působení. Viděl Joeovýma očima, stál na kopci a hleděl na oblohu nad horami z ledu, pátral po první raketě; a současně byl Janem Corneliem, pátrajícím po emocích, symbolech, po jakémkoli klíči k hrůze uzamčené v Angleseyově vědomí.
   A hrůza se pozvedla a udeřila ho do tváře.
   Psionické zkoumání není pouhý poslech. Tak jako je rozhlasový přijímač i slabou vysílačkou, vysílá rovněž nervový systém, který rezonuje se zdrojem energie psionického spektra. Většinou je takový jev bezvýznamný, ale když impulsy procházejí oběma směry soustavou zesilovacích jednotek s vysoce negativním pozadím...
   V dřívějších dobách se účinek psionické psychoterapie sám rušil, protože zesílené myšlenky jednoho člověka, které pronikly do mozku druhého, se zkombinovaly s jeho vlastními nervovými cykly podle obvyklých vektorových zákonů. Výsledkem bylo, že oba muži cítili nové frekvence jako děsivé údery svých vlastních myšlenek. Dobrý analytik ovládající sebekontrolu to mohl ignorovat; jeho pacient však nikoli a reagoval prudce.
   Ale nakonec se podařilo základní vlnový témbr změřit a bylo možno znovu začít s psionickou terapií. Moderní esperprojektor analyzoval vstupní signál a změnil jeho vlastnosti, aby odpovídaly vzoru 'posluchače'. A opravdu odlišné pulsy vysílajícího mozku, které nebylo možné vyladit pro přijímací neurony - tak jako exponenciální znak nelze dost dobře znázornit sinusoidou -, ty byly vyloučeny.
   S takovou kompenzací bylo možno pochopit cizí myšlenky tak jako vlastní. Byl-li pacient na obvodu psi-paprsku, mohl se na ně zkušený operátor vyladit, aniž by si toho musel všimnout. Operátor mohl buď zkoumat jeho myšlenky, nebo mu implantovat své vlastní.
   Corneliův plán, který byl zřejmý každému psionikovi, na tom závisel. Bude poslouchat nic netušícího Angleseye-Joea. Jestliže bylo jeho teorie správná a esperova osobnost zanikala v osobnosti nestvůry - bude jeho myšlení tak cizí, že neprojde bezpečnostními filtry. Cornelius by je vnímal jen slabě nebo vůbec ne. Pokud se mýlil a Anglesey je stále Angleseym, bude přijímat jen normální lidský pocit vědomí a bude pátrat po jiných faktorech.
   Jeho mozek zahučel!
   Co se to se mnou děje?
   Po chvilku ho interference, která mu zcela zmátla myšlenky, úplně vyděsila. Lapal po dechu, v tom větru Jupitera, jeho děsiví psi v něm pocítili něco cizího a zakňučeli.
   Pak přišlo poznání a vzpomínka a záchvat tak zuřivého hněvu, že na strach tu nebylo místo. Joe zhluboka vdechl a z plných plic vykřikl, až na kopci zaduněla ozvěna:
   "Vypadni z mého vědomí!"
   Pocítil, jak Cornelius upadá do bezvědomí. Obrovská síla jeho vlastního myšlenkového úderu byla příliš velká. Zasmál se, bylo to spíš zavrčení, a uvolnil sevření.
   Nad ním mezi bouřkovými mraky se zableskl první oheň rakety. Corneliovo vědomí se zachytilo světélka. Prorazilo vodní hladinu, jeho ústa zalapala po dechu a ruce sáhly po knoflících panelu, aby stroj vypnul a unikl.
   "Ty, ne tak rychle," Joe vyslal zachmuřeně signál, který Cornelia rázem zastavil. Svaly mu ztuhly. "Chci vědět, co tohle znamená. Zůstaň tak a nech mě se dívat!" Jeho další mohutný impuls se dal možná vyložit jako ohnivý dotazník. V psionikově předním mozku vybuchla vzpomínka jako granát.
   "Tak. To má být všchno? Ty sis myslel, že se bojím přijít sem dolů a být Joem, a chtěl jsi vědět proč? Říkal jsem ti přece, že se nebojím!"
   "Měl jsem vám věřit," zašeptal Cornelius.
   "Tak se teď odpoj," zavrčel Joe nahlas, "a už se do řídící místnosti nevracej, rozumíš? Ať má K-trubice problémy nebo ne, nechci tě už vidět. A i když jsem mrzák, mohu tě roztrhat na buňky. Teď to vypni a nech mě samotného. Za pár minut přistává první loď."
   "Vy a mrzák... Vy, Joe Anglesey?"
   "Cože?" Obrovský šedivý tvor na kopci prudce pozvedl nestvůrnou hlavu. "Co tím myslíš?"
   "Copak nechápete," ozvala se slabá myšlenka. "Víte, jak esperprojektor pracuje. Víte, že jsem mohl prozkoumat Angleseyovo vědomí v jeho mozku, aniž bych způsobil jakousi znatelnou interferenci. A úplně nelidské vědomí bych zkoumat nedokázal, ani ono by mě nemohlo zaznamenat. Filtry by takový signál nepropustily. Ale ucítil jste mne v prvním zlomku sekundy. To může nasvědčovat pouze o lidském vědomí v cizím mozku. Už nejste ta napůl mrtvola z Jupiteru V. Jste Joe - Joe Anglesey."
   "U sta hromů," řekl Joe, "máte pravdu."
   Odpojil se od Angleseye, jediným brutálním impulsem vyhnal ze svého vědomí i Cornelia a rozběhl se po kopci vstříc kosmické lodi.
   Cornelius procitl po několika minutách. Hlava se mu mohla rozskočit. Natáhl se k hlavnímu vypínači před sebou, strhl ho dolů, uchopil přilbu a se zařinčením ji shodil na zem. Ale chvíli to trvalo, než sebral sílu udělat totéž pro Angleseye, který nebyl schopen udělat vůbec nic.
   Seděli před nemocničním oddělením a čekali. Byla to jednoduše vybavená místnost z kovu a umělých hmot, páchnoucí po dezinfekci, blízko jádra satelitu, oddělená od strašné tváře Jupitera mílemi skály.
   V té malinké místnosti byli jen Viken a Cornelius. Zbytek osazenstva stanice pokračoval mechanicky ve své práci, aby nějak zabil čas, než se dozví, co se stalo. Za dveřmi bojovali tři biotechnici, kteří tvořili lékařský tým stanice, s andělem smrti o to, co bývalo Edwardem Angleseym.
   "Devět lodí přistálo," oznámil temně Viken. "Dva samci, sedm samic. Stačí to k založení kolonie."
   "Z genetického hlediska by bylo lepší jich mít víc," upozornil Cornelius. Mluvil záměrně tiše, i když se snažil zachovat dobrou náladu.
   "Stále nechápu," ozval se Viken.
   "Ach, je to celkem jasné - teď. Možná jsem to měl uhodnout dřív. Měli jsme k dispozici všechna fakta, jen jsme si je nedovedli zcela jednoduše a jasně vyložit. Ale ne, my jsme se museli uchýlit k Frankensteinovu monstru."
   "Ale," ozval se Vikenův řezavý hlas, "my jsme si přece hráli na Frankensteina, ne? A Ed tam umírá."
   "To záleží na tom, jak definujete smrt." Cornelius vtáhl kouř; potřeboval cokoli, co by ho uklidnilo. Jeho tón byl nyní záměrně zcela bez emocí. "Podívejte se. Posuďte všechna fakta. Je tu Joe - příšera s mozkem s lidskou kapacitou, ale bez vědomí - pravá tabula rasa, na kterou může psát Angleseyův psi-paprsek. Celkem správně jsme odvodili - i když pozdě - že když toho bude napsáno dost, vznikne osobnost. Otázkou ale bylo, čí osobnost? Pravděpodobně z obyčejného lidského strachu a neznáma jsme předpokládali, že jakákoli osobnost v tak cizím těle musí být cosi nestvůrného. Tudíž je Angleseyovi nepřátelská, pohlcuje ho..."
   Dveře se otevřely. Oba muži vyskočili.
   Vrchní chirurg zavrtěl hlavou. "Není to k ničemu. Typická traumata po šoku, konec se blíží. Možná kdybychom měli lepší vybavení..."
   "Ne," řekl Cornelius. "Nemůžete zachránit člověka, který se rozhodl, že už nebude dál žít."
   "Já vím." Lékař si sňal masku. "Potřebuji cigaretu. Kdo má nějakou?" Ruce se mu lehce chvěly, když si ji bral od Vikena.
   "Ale jak mohl cokoli - rozhodnout?" divil se fyzik. "Byl v bezvědomí od doby, kdy ho Jan odpojil od... od té věci."
   "To už bylo rozhodnuto předtím," odpověděl Cornelius. "Ve skutečnosti to tělo na operačním stole už žádné vědomí nemá. Já to vím. Byl jsem tam." Lehce se zachvěl. Jen lehká dávka uklidňujících prostředků ho chránila před nočními můrami. Později se bude muset té vzpomínky zbavit.
   Doktor zhluboka vdechl kouř, ponechal jej v plicích a vyfoukl. "Tak tímhle asi projekt končí," prohlásil. "Dalšího espera nikdy neseženeme."
   "To určitě ne," Vikenův tón zněl zatrpkle. "Ten ďábelský stroj rozbiju osobně."
   "Okamžik!" zvolal Cornelius. "Copak nechápete? Tohle není konec. To je začátek!"
   "Raději se vrátím," řekl lékař. Uhasil cigaretu a vešel do dveří. Tiše se za ním zavřely.
   "Co tím myslíte?" zeptal se Viken, jako kdyby stavěl mezi ně přehradu.
   "Vy to nedokážete pochopit?" zahřměl Cornelius. "Joe má všechny Angleseyovy zvyky, myšlenky, vzpomínky, předsudky, zájmy - jistě, to odlišné tělo a prostředí vyvolají některé změny, ale ne o moc větší, než u kohokoli jiného na Zemi. Kdybyste se náhle vyléčil ze zhoubné nemoci, nebyl byste poněkud divoký a prudký? Na tom není nic nenormálního. A není nic divného na tom chtít zůstat zdravý, že? Chápete?"
   Viken se posadil. Po hodnou chvíli mlčel.
   Pak se velmi pomalu a opatrně zeptal: "Chcete tím říci, že Joe je Ed?"
   "Nebo Ed je Joe. Jak chcete. Teď si říká Joe - pravděpodobně je to pro něho symbol svobody - ale je to stále on. Co jiného je ego než pokračování bytí?
   On sám to příliš nechápal. Věděl jen - řekl mi to, a já jsem mu měl věřit - že na Jupiteru je silný a šťastný. Proč ta K-trubice oscilovala? Hysterický symptom! Angleseyovo podvědomí se nebálo zůstat na Jupiteru - bálo se vrátit se zpět!
   A dneska jsem poslouchal. To už byl plně soustředěn na Joea. To znamená, že primárním zdrojem libida bylo Joeovo mužné tělo, nikoli nemocné Angleseyovo. Znamenalo to odlišnou formu impulsů - ne natolik, aby neprošla filtry, ale dosti cizí na to, aby vyvolala interferenci. A pochopil pravdu, stejně jako já.
   Víte, jaká byla poslední emoce, kterou jsem pocítil, než mě Joe vyhnal ze svého vědomí? Už to nebyl hněv. Hraje tvrdě, ale tehdy cítil jenom radost.
   Já vím, jak silná osobnost byl Anglesey! Jak jsem si mohl myslet, že normálně veliký, ale dětský mozek, jako má Joe, by ho mohl ovládnout. Ti doktoři tam - cha! Snaží se zachránit skořápku, kterou Joe odhodil, protože už není k ničemu."
   Cornelius zmlkl. V hrdle měl úplně sucho. Přecházel sem a tam, vypouštěl kouř. Když uplynulo několik minut, řekl Viken: "Dobře. Měl byste to vědět - jak jste řekl, byl jste tam. Ale co budeme teď dělat? Jak se s Edem spojíme? Bude mít vůbec zájem o kontakt s námi?"
   "Ale jistěže," řekl Cornelius. "Nezapomeňte, je to pořád on. A teď, když se zbavil všech svých frustrací mrzáka, bude jistě příjemnější. Až se trochu setře novota jeho nových přátel, bude si chtít s někým popovídat jako rovný s rovným."
   "A kdo vlastně bude řídit další pseudojupiteřany?" zeptal se Viken sarkasticky. "Já jsem docela spokojen s touhle tělesnou schránkou, děkuji!"
   "Byl snad Anglesey jediný nevyléčitelný mrzák na Zemi?" zeptal se tiše Cornelius.
   Viken na něj němě zíral.
   "A jsou tu také stárnoucí lidé," pokračoval psionik napůl pro sebe. "Příteli, jednoho dne, až se nám začnou léta završovat, a přesto se toho budeme ještě chtít tolik naučit - možná bychom mohli také využít ještě jednoho života v těle Jupiteřana. Tvrdého, bouřlivého, smyslného života, jistě - nebezpečného, i násilnického, ale takového, jakým nežil snad nikdo od dob Alžběty I. Ach, ano, najít další Jupiteřany nebude těžké."
   Otočil hlavu, když chirurg znovu vyšel.
   "Tak co?" zavrčel Viken.
   Lékař se posadil. "Je po všem," odpověděl.
   Chvíli nehybně seděli.
   "Je to podivné," řekl doktor. Hmátl po cigaretě, kterou neměl. Viken mu jednu beze slova podal. "Zvláštní. Už dřív jsem vídal takové případy. Lidé, kteří prostě ztratí chuť k životu. Ale tenhle je první, který zemřel s úsměvem - celou tu dobu se usmíval."

Poul Anderson: Říkejte mi Joe (Call Me Joe)
Nakladatelství: Baronet
Překlad: ??
Název antologie: Síň slávy mistrů SF 2A (Science fiction Hall of Fame 2A)
Editor: Ben Bova
ISBN: 80-7214-905-6
Cena: 289 Kč
Stran: 530