13.8.2022 | Svátek má Alena






UKÁZKA: Clarke A. C. a Baxter S., Sluneční bouře

19.4.2006

Sluneční bouře22: BOD OBRATU
   
   V Sálech města Londýna čekala na Siobhan poručík Bisesa Duttová z britské armády. Upíjela kávu a cosi si četla ve svém telefonu.
   Jak šla Siobhan místností, zarazil ji podivný stín. Když se podívala z okna, spatřila, že se nad londýnskými střechami zvedá štíhlá konstrukce; jednalo se o kostru takzvané Londýnské klenby, která představovala pokus města zesílit vlastní ochranu před sluneční bouří. Šlo o největší stavební projekt v dlouhých dějinách Londýna, ovšem podle očekávání jej předčily ještě mohutnější báně, které se budovaly nad New Yorkem, Dallasem a Los Angeles.
   Od počátku se vědělo; přesně jak Alvarezová oznámila; že Štít Zemi před vrtochy Slunce neuchrání na sto procent, tedy za předpokladu, že se vůbec vybuduje. Jistá část záření jím pronikne – ale Štít lidstvu nabízel přece jen určitou šanci, které bylo třeba využít. Potíž spočívala v tom, že nikdo nevěděl, jaké škody bude muset svět pod ním a města jako Londýn vstřebat.
   Klenba byla pouze nejviditelnější změnou, která ve městě nastala. Vláda nařídila po celém Londýně vytvořit zásobárny trvanlivých potravin, pohonných hmot, zdravotnických potřeb a podobně, a ceny těchto výrobků vyletěly nahoru. I sazby za vodu stoupaly, jelikož úřady nechaly z vodovodů naplňovat obrovské podzemní nádrže pod městskými parky. Jako by se všechno chystalo na válku, napadlo Siobhan. Ovšem tyto nezbytné kroky byly naprosto oprávněné.
   Výstavba Klenby, fyzický projev blížícího se nebezpečí, pochopitelně nakonec přispěla k tomu, aby lidé v hloubi duše začali věřit, že ona sluneční bouře opravdu přijde. Po celém městě byly cítit obavy a zdravotnická zařízení hlásila zvýšený počet případů úzkosti a stresu. Ovšem současně zavládlo rovněž určité vzrušení a svým způsobem dokonce i očekávání.
   Siobhan hodně cestovala a zjišťovala, že všude je to téměř stejné.
   Připadalo jí, že zejména ve Spojených státech panuje mezi lidmi odhodlanost, pocit jednoty; Amerika musela jako vždy nést vzhledem ke globálnímu úsilí neúměrně těžké břímě. Po celé zemi, i tam, kde by podobné klenby nebyly praktické, probíhaly na místní úrovni horečné přípravy, neboť Národní garda, skauti a stovky organizací dobrovolníků kopaly na svých zahradách i u sousedů kryty, napouštěly podzemní nádrže dešťovou vodou a sbíraly hliníkové plechovky, které se pak plnily nouzovými zásobami. Současně se vyvíjela méně zřetelná, ovšem stejně tak usilovná snaha archivovat co nejvíc lidských vědomostí v digitální i tištěné podobě v rozlehlých skladištích v hlubokých podzemních štolách, studnách, bunkrech z dob studené války a dokonce i na Měsíci. Konec konců se jednalo o skutečný poklad národa, ba celého lidstva – ovšem proti tomuto projektu se ozvalo množství kritických hlasů z řad těch, kteří tvrdili, že by se měli zachraňovat "především lidé". Prezidentka Alvarezová opět projevila svou schopnost ovlivňovat náladu v zemi; naplánovala program stoletých oslav událostí druhé světové války, které měly vyvrcholit roku 2041 v Pearl Harboru, a připomenout tak spoluobčanům těžké zkoušky, jimiž museli projít v minulosti, a jež úspěšně zvládli.
   Po celém světě vyvstaly nesváry. Kromě opravdových rozdílů v názorech na to, jak se s krizovou situací vypořádat, se vyrojilo množství zbožných jedinců, kteří se domnívali, že jde o trest boží, ať už za ten či onen zločin – a jiní zase pro změnu nemohli přijít na jméno Bohu, který toto vše dopustil. A pak byli i takoví, zejména zelení radikálové, podle nichž se lidstvo mělo se svým osudem smířit. Prý že se jedná o jakýsi karmický trest za to, jak jsme planetu zničili, proto je údajně třeba Zemi očistit a začít znovu. Což by možná nebyl nejhloupější nápad, pomyslela si Siobhan chmurně, pokud by měl ovšem člověk jistotu, že po té sluneční bouři opravdu ještě zbude něco, s čím by se dalo začít znovu od začátku.
   Ale i tak mělo všechno lehce neskutečný nádech. Nad Londýnem jasně zářilo slunce a Klenba proto působila stejně nepatřičným dojmem jako vánoční stromeček v červenci. Většina lidí zkrátka žila dál jako doposud – dokonce i ti, kteří zastávali názor, že je to všechno jen podvodný humbuk ze strany stavebních firem.
   A uprostřed toho všeho se objevila poručík Bisesa Duttová a na Siobhan čekala další záhada.

   ***

   Došla k Bisesinu stolku, posadila se a požádala obsluhu o kávu.
   "Děkuju, že jste mě přijala," spustila Bisesa. "Chápu, že jste asi hodně vytížená."
   "To bohužel pochybuju," podotkla Siobhan posmutněle.
   "Přesto mám za to," odtušila Bisesa klidně, "že právě vy jste ta pravá, která si musí vyslechnout, co mám na srdci."
   Siobhan upíjela kávu a snažila se udělat si na Bisesu názor. Jako od královské astronomky se od ní přirozeně očekávalo, že se bude setkávat s lidmi – někdy i s několika tisíci najednou, to když přednášela pro veřejnost. Ale od chvíle, kdy ji Miriam Grecová jmenovala do této mimořádně zodpovědné funkce jakési generální ředitelky projektu na vybudování Štítu, měla pocit, že si osvojuje obrannou schopnost odhadovat lidi. Čím rychleji člověk pochopí, kdo před ním stojí, tím snadněji si s ním poradí.
   A tady měla před sebou Bisesu Duttovou, důstojnici britské armády tentokrát bez uniformy a daleko od svého útvaru. Byla indického původu. Tvář měla symetrickou, dlouhý nos a pronikavý, třebaže utrápený pohled. Byla vyšší než střední postavy a vyzařovala z ní fyzická sebejistota vojáka. Ale je také dost vyhublá, pomyslela si Siobhan v duchu; jako by v minulosti dlouho nejedla.
   Siobhan pravila: "To mi ovšem vysvětlete, proč bych vám měla naslouchat."
   "Znám datum, kdy ta sluneční bouře udeří. Přesné datum."
   Jelikož se úřady na rady týmů psychologů i nadále ze všech sil snažily minimalizovat paniku, stále se jednalo o přísně střežené tajemství. "Biseso, pokud došlo k úniku informací, je vaší povinností mi o něm povědět."
   Bisesa však zavrtěla hlavou. "Nejde o únik. Můžete si to ověřit." Zvedla nohu a nehtem si poklepala na podrážku. "Mám značku. Armáda mě sleduje od chvíle, kdy jsem se jim ohlásila."
   "Vy jste zběhla?"
   "Ne," odvětila Bisesa trpělivě. "Ale oni si to mysleli. Teď jsem dostala dovolenou z rodinných důvodů, jak tomu říkají. Ale stejně mě sledujou."
   "No a to datum..."
   "Myslíte 20. duben 2042?"
   Siobhan se na ni upřeně zadívala. "Dobře, poslouchám. Jak jste se to dozvěděla?"
   "Protože ten den dojde k zatmění Slunce."
   Siobhan pozvedla obočí a pak hlesla: "Aristotele?"
   "Má pravdu, Siobhan," pošeptal jí Aristoteles do ucha.
   "No dobře. A co má být? Při zatmění stojí v zákrytu Slunce, Měsíc a Země, o nic víc nejde. S tou sluneční bouří to nijak nesouvisí."
   "Ale souvisí," namítla Bisesa. "Cestou domů se mi jedno zatmění ukázalo."
   "Tak cestou domů." Bisesinu složku si Siobhan stačila prolétnout jen zběžně. Přijala ji z náhlého hnutí mysli, aby se aspoň na chvíli vymanila ze spárů telekonference. Ale teď toho začínala litovat. "Něco o té vaší historce vím. Prý jste měla jakési vidění..."
   "To žádné vidění nebylo. Nechci to teď rozebírat a marnit tím čas. Všechny informace máte k dispozici; pokud mi věříte, můžete si je pak zkontrolovat. Ale teď bych potřebovala, abyste mě vyslechla. Když jsem se vrátila, cítila jsem, že se ten den přihodí na Zemi nějaká hrůza. A tím, že mi ukázali to zatmění, mi dávali najevo, že to bude nějak souviset se Sluncem."
   "Ale o kom to mluvíte?"
   Bisesinu tvář zahalil stín, jako by tomu všemu možná ani ona sama docela nevěřila – a možná by byla i ráda, kdyby tomu věřit nemusela. Ale chtě nechtě hovořila dál. "Paní profesorko McGorranová, podle mého ta sluneční bouře není žádná náhoda. Podle mě jde o výsledek úmyslných škod, které nám působí mimozemské bytosti."
   Siobhan se ostentativně podívala na hodinky. "A jaképak mimozemské bytosti?"
   "Prvorození. Aspoň tak jim říkáme."
   "A kdo vy? No, to je jedno. Žádný důkaz zřejmě nemáte."
   "Ne – a je mi jasné, co si myslíte. Že lidi jako já je nemají nikdy."
   Siobhan vyloudila úsměv, protože přesně tohle si opravdu myslela.
   "Jenže v armádě objevili na mém fyzickém stavu určité anomálie, které si nedokážou vysvětlit. Proto mi taky dali dovolenou. A to už jistý důkaz je. A pak je tady ještě navíc princip obyčejnosti."
   Siobhan se zarazila. "Obyčejnosti?"
   "Nejsem vědkyně, ale takhle se to přece jmenuje, ne? Je to Koperníkův princip, a říká, že na žádném daném místě v čase ani prostoru není nic zvláštního. A pokud přistoupíme na logický řetězec, který naznačuje, že na určitém okamžiku něco zvláštního je..."
   "Na shody okolností nevěřte!" prohlásila Siobhan.
   Bisesa se s upřeným výrazem předklonila. "A že fakt, že se ta sluneční bouře má odehrát právě teď, je největší shodou okolností všech dob, to vás nenapadlo? Zkuste se nad tím zamyslet. Lidstvo je staré jenom nějakých sto tisíc let. Ale Země a Slunce jsou čtyřicettisíckrát starší. Kdyby ta bouře byla čistě přirozený jev, tak by k ní přece mohlo dojít kdykoliv v dějinách Země. Ale proč by se mělo Slunce rozběsnit právě teď v tomhle krátkém okamžiku, kdy celou planetu obývá inteligence?"
   Poprvé za celou dobu rozhovoru pocítila Siobhan mírné znepokojení. I jí samotné se už konec konců v tomto smyslu ledacos maně honilo hlavou. "Takže vy tvrdíte, že se o žádnou náhodu nejedná."
   "Já tvrdím, že ta sluneční bouře bude úmyslně vyvolaná. A tvrdím, že jejím cílem jsme my." Bisesa nechala svá slova viset ve vzduchu.
   Před pronikavostí jejího pohledu odvrátila Siobhan zrak. "Jenže tohle všechno jsou jenom domněnky. Žádný skutečný důkaz nemáte."
   Bisesa neochvějně odtušila: "Ale věřím tomu, že když ty důkazy budete hledat, tak je najdete. A právě o to vás prosím. Jste v úzkém kontaktu s vědci, kteří tu bouři zkoumají. Vy byste to mohla zařídit. Mohlo by to mít zásadní význam."
   "Zásadní význam?"
   "Pro budoucnost lidstva. Protože jestli nepochopíme, co před námi stojí, jak se s tím můžeme vypořádat?"
   Siobhan si tu horlivou ženu prohlížela. Bylo na ní něco zvláštního – jako by snad přišla z jiného světa, z jiné planety. Zároveň však nepostrádala jasné a přesvědčivé vyjadřování inteligentního vojáka. V tom, co říká, se možná mýlí, napadlo Siobhan. Ale blázen to nejspíš není.

   ***

   Z náhlého popudu sáhla do kapsy saka a vytáhla z ní kousek jakéhosi materiálu. "Ráda bych vám ukázala, na čem zrovna teď pracujeme a s jakými problémy se potýkám. Už jste někdy slyšela o chytrém plášti?"
   Jednalo se o vzorek prototypu materiálu, kterým se měla jednoho dne, pokud vše půjde jak má, potáhnout štíhlá kostra Štítu vyrobená z měsíčního skla. Podobal se složité pavučině ze skleněných vláken tvořené mnoha součástkami, vyvedenými v tak miniaturním měřítku, že je oko sotva postřehlo. "Obsahuje supravodivé dráty, jimiž se přenáší energie a jež také slouží jako komunikační spoje. Strukturální pevnost zajišťují diamantová vlákna tak nepatrná, že ani nejsou vidět. Nechybí senzory, multiplikátory síly, počítačové čipy a dokonce ani maličké raketové motůrky. Tady, vidíte?" Onen ústřižek, velký jako kapesník, nevážil skoro nic a titěrné raketové motory připomínaly špendlíkové hlavičky.
   "Páni!" podivila se Bisesa. "Já myslela, že je to jenom takové obyčejné velké zrcadlo."
   Siobhan však posmutněle zavrtěla hlavou. "To by bylo moc jednoduché, ne? Celý Štít nemusí tvořit tohle chytré pletivo, možná bude stačit tak jedno procento. Je to takový obrovský kooperační organismus."
   Bisesa si na materiál s úctou sáhla. "Tak v čem tkví problém?"
   "V samotné výrobě toho chytrého pláště. Potíž je v tom, že se vytváří pomocí nanotechnologie..."
   Nanotechnologie byly dosud v plenkách. Ovšem tento proces, při němž produkt vznikal atom po atomu, představoval jediný způsob, jak podobný materiál zhotovit; jeho složitost se pohybovala dokonce o řád níže než na úrovni molekul.
   Bisesa se pousmála. "Můžu o tom povědět dceři? Je to takové moderní dítě. Nanotechnologické pohádky má ze všech nejradši."
   Siobhan si povzdechla. "A to je právě ta potíž. V pohádce stačí přihodit špetku kouzelného prášku a nanotechnika vám postaví cokoli, je to tak? No, ona vlastně opravdu dokáže postavit téměř cokoli, jenže potřebuje z něčeho tvořit, a navíc i přísun energie. Svým způsobem se tak trochu podobá biologii. Stejně jako rostlina i nanoaplikace čerpá energii a materiály ze svého okolí, s jejich pomocí pohání vlastní metabolismus a postupně buduje sebe samu."
   "Takže místo listů a kmenů vznikají vesmírné Štíty."
   "Ano. V přírodě jsou metabolické procesy pomalé. Kdysi jsem viděla růst bambusový výhonek rychlostí, kterou postřehne i prosté oko, ovšem nanoprocesy se usměrňují a jsou rychlejší. Ale ne zase o moc."
   Bisesa si ústřižek chytrého pláště pohladila. "Takže tahle hmota roste pomalu."
   "Ano, moc pomalu. Na planetě není dostatek továren, abychom mohli plášť chrlit v takovém množství, jaké potřebujeme. Stojíme na místě."
   "Tak požádejte o pomoc."
   Siobhan se zarazila. "O pomoc?"
   "Víte, lidi odjakživa uvažují ve velkém měřítku – co pro mě může stát udělat, jak to zařídit, aby průmysl produkoval to, co chci? Jenže během práce pro OSN jsem zjistila, že nejlíp to na světě funguje tak, když si obyčejní lidé navzájem nebo i sami sobě pomůžou."
   "A co tedy navrhujete?"
   Bisesa vzala opatrně chytrý plášť do ruky. "Říkáte, že se tahle látka pěstuje jako rostlina. No a mohla bych ji teda pěstovat třeba i já?"
   "Cože?"
   "Myslím to vážně. Když ji strčím do truhlíku za oknem a budu jí dopřávat živiny, vodu a sluníčko..."
   Siobhan otevřela ústa a pak je zase zavřela. "Já nevím. V otevřeném květináči by to zcela určitě nešlo. Ale v nějakém přiměřeně jednoduchém zařízení by se jí možná dařit mohlo. A možná by se i její provedení dalo přizpůsobit tak, aby čerpala z místních živin..."
   "Co tím myslíte?"
   "Aby se živila z půdy. Anebo dokonce z domovního odpadu."
   "Ale jak ji vysadit?"
   Siobhan se zamyslela. "Předpokládám, že by asi bylo zapotřebí nějaké semínko. Stačilo by zakódovat konstrukční údaje a nějak spustit pěstování ve velkém."
   "Ale kdyby ji pěstoval soused, mohl by mi přece semínka dát. A já bych potom semínka svojí, ééé, 'rostlinky' mohla zase předat někomu dalšímu."
   "A pak by musel vzniknout nějaký sběrný systém, aby se všechen hotový plášť dostal na jedno místo... Jenže počkat!" dovtípila se ihned Siobhan. "Celková plocha Štítu činí kolem sto tisíc miliard čtverečních metrů. Pokud z toho vezmeme ono jedno procento a světovou populaci čítající deset miliard – páni, každý muž, žena i dítě na Zemi by museli vypěstovat kus o délce řekněme deset až dvacet metrů. Každý."
   Bisesa se zazubila. "Pokud továrny splní svůj úkol, tolik to určitě nebude. A hlavně to zase není tak moc. Ještě pořád před sebou máme tři roky. Určitě by vás překvapilo, jak dokážou skauti a skautky vzít za práci, když je potřeba."
   Siobhan však kroutila hlavou. "Tohle se musí promyslet. Ale jestli to půjde, budu vám moc zavázaná."
   Bisesa se podle všeho ocitla v rozpacích. "Ta myšlenka se přímo sama nabízí. Kdyby to nenapadlo mě, napadlo by to vás – anebo někoho jiného."
   "Možná," usmála se Siobhan. "Měla bych vás seznámit se svou dcerou." Zachraňovat svět, to je jak z nějakýho katastrofickýho filmu z 90. let! Na hrdiny už nevěří nikdo, mami... V takovémhle případě by byl hrdinou každý, přemítala. Možná by ten nápad Perditinu představivost přece jen zaujal.
   Bisesa se zeptala: "Proč jste mi tu látku ukázala?"
   Siobhan si povzdechla: "Protože je to skutečnost. Výdobytek techniky. Tenhle materiál teď vytváříme. Napadlo mě, že když ho uvidíte..."
   "Možná odhodím svoje fantazie," dodala Bisesa.
   "Ano, tak nějak."
   "Jenom proto, že je něco veliké až nadlidské, ještě neznamená, že je to míň skutečné," opáčila Bisesa nevzrušeně. "Anebo míň důležité. A navíc, jak už jsem říkala, nemusíte mi věřit. Stačí, když budete hledat důkazy."
   Siobhan vstala. "Už bych se měla vrátit na schůzi." Ale ještě zaváhala, protože byla současně i zvědavá. "Víte, jsem přístupná skoro všemu, takže existenci mimozemských bytostí jako určitou možnost přijímám. Ale to, co mi líčíte vy, nedává z psychologického hlediska smysl. Proč by se nás ti vaši hypotetičtí Prvorození snažili zničit? A i kdyby tomu tak bylo, proč by vám poskytovali podobné nápovědy a stopy? Proč by vůbec někoho z nás varovali – a proč zrovna vás..."
   Ale ještě než Siobhan domluvila, napadla ji případná odpověď na její námitku.
   Protože mezi těmito Prvorozenými existují frakce. Protože podobně jako lidstvo nejsou ani oni jednotní a nesdílejí jediný názor – proč by také měla být vyspělejší inteligence homogenní? A rovněž proto, že jsou mezi nimi takoví, alespoň pár, kteří se domnívají, že to, co provádějí, není správné. A jistá frakce se nás prostřednictvím této ženy, Bisesy, snaží varovat.
   Ta žena je možná opravdu blázen, pomyslela si Siobhan. I poté, co ji osobně poznala, o tom byla na devadesát procent přesvědčená. Ovšem její historka jistou logiku měla. A co když říká pravdu? Co když se při vyšetřování opravdu objeví důkazy, které její slova potvrdí? Co potom?
   Bisesa se na ni dívala, jako by jí četla myšlenky. Siobhan se už bála cokoli dalšího říct, proto spěšně odešla.

   ***

   Když se vrátila do konferenčního sálu, hlasitost hovoru mezi přítomnými hlavami mírně poklesla. Zastavila se uprostřed místnosti a rozhlédla se kolem sebe. "Všichni se chováte, jako byste se styděli osmělit."
   Bud odvětil: "Možná to tak je, Siobhan. Začíná to vypadat, že věci nejsou tak černý, jak jsme je malovali. Co se týče toho problému se solárním tlakem a polohou Štítu – jeden z nás už našel řešení. Aspoň si to myslíme."
   "A kdo?" podívala se Siobhan na Rose Deleaovou. "Rose... Nebo snad ne vy?"
   Rose se zatvářila rozpačitě. "V podstatě to už zaznělo v naší předchozí debatě. Pamatujete, jak jsem říkala, že kdyby sluneční světlo mohlo Štítem projít, žádný problém by nás netrápil? Tak jsem se nad tím zamyslela. Ten Štít by totiž opravdu mohl být průhledný. Jenom bychom ty paprsky neodráželi, ale odchýlili..."
   Štít by byl čirý, ale po jedné straně by jej brázdily jemné rovnoběžné drážky: prizmata.
   "Aha," dovtípila se Siobhan. "A každý paprsek slunečního světla by se tak odklonil stranou. Takže bychom nestavěli zrcadlo, nýbrž čočku, obrovskou Fresnelovu čočku."
   Jednalo by se o téměř průhlednou čočku, která by dokázala sluneční světlo mírně odklonit, pouze o stupeň nebo i méně. To by ovšem úplně stačilo na to, aby zeměkoule zůstala výhně sluneční bouře ušetřena. A čočka by byla vystavena pouze zlomku fotonového tlaku na zcela reflexní zrcadlo.
   Rose dodala: "Ne že by to bylo na výrobu míň náročné než ta stávající konstrukce. Ale celková hmotnost by mohla být podstatně nižší."
   "Takže jsme se zase vrátili do oblasti proveditelných konstrukčních řešení?" zeptala se Siobhan.
   "To bych prosil," odtušil Bud celý rozzářený.
   Siobhan se rozhlédla. Pojednou v jejich výrazech zahlédla netrpělivost, až nedočkavost; všichni toužili vrátit se ke svým lidem a začít tuto novou myšlenku prozkoumávat. Je to výborný tým, pomyslela si s hrdostí v duchu, lepší neexistuje. Mohla se spolehnout, že si tento nápad vezmou k srdci a budou si nad ním lámat hlavu, dokud jej zcela nezačlení do konstrukce Štítu a výrobního programu – a v té chvíli se objeví nová překážka a zase se ocitnou tam, kde byli.
   "Ale než skončíme, mám pro vás ještě jednu dobrou zprávu," prohlásila Siobhan. "Možná se objevilo i řešení toho problému s nanotechnologickou výrobou."
   Všichni měli najednou oči navrch hlavy.
   Siobhan se usmála. "Zatím si je nechám pro sebe. Ale až bude líp rozpracované, pošlu vám podrobnosti e-mailem. Všem vám děkuju. Končím schůzi."
   Obrazovky jedna po druhé zhasínaly.
   "Vy šelmo!" culil se Toby.
   "Člověk je vždycky musí trochu navnadit."
   "S tou výrobou chytrého pláště jste to myslela vážně?"
   "Musí se na tom ještě zapracovat, ale nejspíš ano."
   "Víte," podotkl Toby, "z matematického hlediska je L1 bodem obratu – bodem, kde křivka mění směr, už neklesá, ale stoupá. A proto se také jedná o bod rovnováhy."
   "To já vím... Aha! Vy myslíte, že jsme dneska v tom našem projektu překonali bod obratu?"
   "A co si myslíte vy?"
   "Podle mého byste měl titulky přenechat novinářům. No nic. Tak co máme dál?"
   
   
   23: HEATHROW
   
   V březnu roku 2040 – po dalších neradostných Vánocích a o něco málo více než dva roky přede dnem sluneční bouře – se Miriam Grecová rozhodla, že montážní lokalitu Štítu navštíví osobně. Což znamenalo, že se vůbec poprvé v životě vydá do vesmíru.
   Když ji toho dne odváželi z Eurojehly, cítila se provinile, ale zároveň nadšeně jako dítě, které se ulilo ze školy. Menší dovolenou však potřebovala; na tom by se svorně shodli její přátelé i nepřátelé, pomyslela si v duchu s trpkou ironií.

   ***

   Londýnské Heathrow bylo letištěm už celé století a nyní se zde nacházel i kosmodrom. A raketoplán, který stál v kalném slunečním svitu na dlouhé zpevněné ranveji, připadal Miriam mimořádně krásný.
   Boudicca byla štíhlá jehla, dlouhá zhruba šedesát metrů. Na špici i na ocase měla až znepokojivě malé stabilizátory a i její hlavní křídla tvořily pouze krátké šípovité delty. Na koncích křídel byly umístěny mohutné asymetrické gondoly, v nichž se ukrývaly hlavní raketové motory – přesněji řečeno jako rakety fungovaly až ve vakuu kosmu, ale v zemské atmosféře nasávaly vzduch jako motory tryskové. Svrchní povrch lodi tvořil matně bílý keramický plášť, avšak její spodní stranu pokrýval lesklý černý krunýř, tepelný štít pro návratový manévr, vyrobený z materiálu, který byl vzdáleným potomkem žáruvzdorného obložení, jež pradávným raketoplánům přivodilo tolik potíží.
   I navzdory přítomnosti pomocných pozemních vozidel, která stála kolem ní, a mrakům výparů, které se zvedaly z jejích nádrží s kryogenním palivem, působila loď dojmem, jako by patřila do úplně jiného řádu stvoření a na Zemi přistála jen s velkým ostychem. Jednalo se však o funkční koráb – dokonce o protřelého vesmírného veterána. Onen lesklý vnější trup byl posetý tryskami polohovacích raket, kolem nichž zůstala na plášti spousta jizev a puchýřků, a spodní strana byla z mnoha návratů na Zemi na řadě míst sežehnutá.
   Tento raketoplán se pyšnil britským původem. Zatímco na jedné straně ocasní plochy se skvěl hvězdnatý kruh Euroasijské unie, na té druhé vlál prapor Velké Británie a na křídlech a boku byly vyvedeny proslavené kulaté značky Královského letectva jako upomínka na to, že tento vesmírný koráb lze využít i k vojenským účelům.
   Původ jeho konstrukce sahal až k průkopnickým studiím firem jako British Aerospace či Rolls-Royce do 80. let 20. století, kdy vznikaly modely s názvy typů Hotol nebo Skylon. Avšak tyto studie nikam nevedly až do 20. let 21. století, kdy se objevil nový druh technologie zpracování materiálů a konstrukce motorů, a i díky obrozené touze létat do vesmíru se znenadání naskytla možnost vyrobit flotilu znovu použitelných raketoplánů. A když tyto lodě nakonec vzlétly, pociťovali Britové pochopitelně na své krásné nové hračky nesmírnou hrdost.
   Zvolit ženské jméno bylo podle všeho správné, přemítala Miriam; tato kosmická loď představovala bezpochyby nejskvostnější výdobytek britské letecké techniky od dob spitfiru. Avšak jméno keltské královny, která se kdysi dávno postavila na odpor Římanům, vybrané lidovým hlasováním, bylo ve stávajících dobách panevropské harmonie zřejmě poněkud netaktním názvem – i když si Miriam v duchu říkala, zda by jméno, které skončilo na druhém místě, bylo přijatelnější: Margaret Thatcherová...
   I v nynějších dobách sjednocené Euroasie bylo nutné přetrvávající národní cítění respektovat, pokud se ovšem projevovalo konstruktivně. A kromě toho, jak jí Mikuláš neustále zdůrazňoval, byl rok 2040 rokem volebním. Takže se Miriam nechala před naleštěným trupem fotografovat se strojeným úsměvem ve tváři.

   ***

   Vyvezla se po malém eskalátoru a průlezem v zakřiveném trupu vstoupila do raketoplánu.
   Ocitla se v nevelké stísněné kabině. Pokud očekávala, že se vnitřek lodi v eleganci vyrovná půvabnému zevnějšku, velmi záhy se zklamala. V několik řadách stálo nenápaditě dvanáct sedadel jako v první třídě dálkového spoje – ale tím to končilo. Ve stěnách nebyla dokonce ani okénka.
   Přivítal ji vysoký, vojensky vzpřímený muž v uniformě Euroasijských aerolinií a v čepici se štítkem. Měl stříbrošedé vlasy a muselo mu být notně přes sedmdesát, měl však ostré pohledné rysy, jasné modré oči, a když otevřel ústa, hovořil s uklidňujícím přízvukem horních vrstev. "Paní premiérko, je mi potěšením přivítat vás na palubě. Jsem kapitán John Purcell a je mou příjemnou povinností postarat se o to, abyste cestou ke Štítu prožila příjemný let. Poprosil bych vás, abyste se posadila, a jelikož dnes poletíte pouze vy, můžete si zvolit sedadlo dle libosti..."
   Miriam a Mikuláš si mezi sebou nechali jednu řadou volnou, aby měli více místa a pohodlí. Purcell jim pomohl připnout až děsivě robustní pásy a pak jim nabídl pití. Miriam si dala koktejl ze šampaňského a džusu. Proč bych si nedopřála? pomyslela si.
   Mikuláš trochu nedůtklivě drink odmítl. Miriam připadalo, že už nějakou dobu působí podrážděným dojmem. Říkala si, že před letem do vesmíru má každý nárok být nervózní, i v dnešní době. Zdálo se však, že je za tím ještě něco jiného. Vzpomněla si na své předsevzetí pokusit se ho přimět, aby se trochu víc otevřel.
   Pojednou Mikuláš houkl přes rameno: "Víte, připomíná mi to concorde. Ten měl taky futuristický zevnějšek, ale kabina pro cestující byla stísněná.
   Purcell zpozorněl. "A vy jste na tom starém stroji někdy letěl, pane?"
   "Ne, to ne," odvětil Mikuláš. "Jenom jsem si před několika lety prohlížel v muzeu jeden vyřazený model."
   "Nebyl to ten na základně v Duxfordu? Já jsem shodou okolností na concordu lítal ještě než se na přelomu století přestal používat. Pracoval jsem jako pilot starých British Airways." Pilot se na Miriam téměř koketně zazubil a ulízl si stříbrné vlasy. "Určitě si říkáte, že už jsem pěkně starý. Jenže s tímhle raketoplánem se lítá úplně jinak. Pochopitelně je přizpůsobený lidským potřebám, ale původně ho zkonstruovali jako nákladní transportér. V podstatě je celý plný pohonných látek."
   Miriam se trochu nervózně zarazila: "Vážně?"
   "Ano, opravdu. Z tří set tun celkové hmotnosti tvoří náklad pouze dvacet procent. A téměř všechno tohle palivo spotřebujeme cestou ze Země." Opatrně se na ni podíval. "Paní premiérko, určitě vám poslali informační materiály. Víte přece, že se nazpět budeme snášet s vypnutými motory? Při návratu na Zemi je totiž třeba se energie zbavovat, ne ji vydávat..."
   Neměla pochopitelně čas si informace v lesklém balíčku ani zběžně projít, ale tohle věděla.
   "Takže jsme taková letící bomba," podotkl Mikuláš.
   Přestože Miriam vnímala, že ho sužuje nervozita, překvapilo ji, že něco podobného vypustil z úst.
   Purcell lehce přimhouřil oči. "Podle mého jsme přece jen trochu víc než to, pane. A teď, pokud dovolíte, bych vám rád objasnil opatření pro případ nouze..."
   I ta byla dosti znepokojivá. V případě dekomprese bylo například jednou z možností uzavřít se do tlakového pytle, kde byl člověk bezmocný jako křeček v plastové kouli. Postup předpokládal, že ho pak astronauti ve skafandrech v jeho kouli ručně přemístí do záchranné lodi.
   Kapitán Purcell se usmál, vyzařovala z něj profesionalita a klid. "Paní premiérko, k cestujícím se už nechováme jako k dětem. Pro zajištění vaší bezpečnosti jsme samozřejmě udělali všechno, co se dalo. Mohl bych vás obeznámit s profilem letu a vylíčit vám, jak se naši technici snaží uzavřít, jak ne právě romanticky říkají, 'okénka v bezpečnostních opatřeních'. Ovšem tento raketoplán představuje stále ještě mladou technologii. Člověk zkrátka musí 'nést určité riziko', jak jsme říkali za mých mladých let – stačí se pohodlně usadit a vychutnávat si let."
   Zdálo se, že pozemní přípravy jsou u konce. Na stěnách a na stropě se jako žaluzie rozvinuly veliké displeje s vysokým rozlišeném a rozzářily se denním světlem. Jako by Miriam zčistajasna seděla v otevřené kostře, odkud se naskýtal výhled po ranveji do dálky.
   Purcell se začal poutat k sedadlu. "Můžete se dívat ven – anebo pokud si přejete, lze obrazovky vypnout."
   Miriam se otázala: "Neměl byste sedět v kokpitu?"
   Purcell se zatvářil lítostivě. "V jakém kokpitu? Časy se bohužel změnily, paní premiérko. Jsem sice kapitánem tohoto letu, ale Boudicca se řídí sama."
   Vše bylo otázkou hospodárnosti a spolehlivosti; automatické řídicí systémy byly na rozdíl od lidského pilota mnohem jednodušší na instalaci a údržbu. Miriam jen připadalo, že svěřovat tolik zodpovědnosti stroji, se příčí lidskému instinktu.
   A pak zničehonic nadešel čas odstartovat. Když se obrovské motory na křídlech zažehly, loď se začala celá chvět, neviditelná ruka vtiskla Miriam do sedadla a Boudicca se po dlouhé ranveji rozjela jako hozený oštěp.
   "Žádný strach!" překřičel Purcell hřmot motorů. "Zrychlení nebude o nic nepříjemnější než na horské dráze. Proto taky asi nechávají létat mě. Když tohle zvládne i takový starý paprika jako já, vám rozhodně nic nehrozí!"
   Pak Boudicca bez okolků zvedla špici a zamířila k nebi. 

   ***

   Pod Miriam se v celé své kráse rozevřel Londýn.
   Zorientovala se podle zářivě chromové stužky řeky, takže rozeznala Westminster stojící u ostrého ohbí toku, kde prý Julius Caesar překročil Temži poprvé. Když vystoupali výše, rozprostřel se pod ní městský koberec Velkého Londýna, kilometr za kilometrem posetý domy a továrnami, plocha z betonu, asfaltu a cihel. Ve světle jarního jitra připomínaly Miriam předměstské ulice květinové záhony, osázené cihlově červenými květy, jež na slunci jen zářily. Bylo vidět, jak se ulice sbíhají do uzlíků, pozůstatků vísek a statků postavených ještě v dobách Sasů, které nyní pohltila rozpínavost města. Miriam vyrůstala na francouzském venkově a navzdory křivce své kariéry pociťovala k městskému životu odpor. Ovšem Londýn jí z výšky připadal opravdu nesmírně krásný – což byla víceméně shoda okolností, protože nikdo nic takového neplánoval, a přesto tomu tak bylo.
   Když vylétli ještě výš, spatřila, jak se nad srdcem metropole zvedá štíhlá a mohutná Klenba, která měla za úkol všechny tyto vrstvy historie chránit. Měla radost, že se tam tyčí, neboť se v ní k tomuto rozptýlenému bezbrannému městu, které se pod ní rozkládalo široko daleko, vzedmula vlna sympatií a rovněž pocit povinnosti ochránit jej před tím, co má přijít.
   Zanedlouho se Londýn ztratil v mracích a mlze. Když se podívala před sebe, měnilo nebe barvu z tmavěmodré přes nachovou a nakonec až na černou.
   
   
   
   
   ČTVRTÁ ČÁST
   
   VÝCHYLKA
   
   
   26: ALTAIR
   
   Hvězda jménem Altair je tak vzdálená, že její světlo putuje na Zemi přes šestnáct let. A přesto je Altair svým způsobem soused; blíže ke Slunci leží pouze několik desítek hvězd.
   Altair je stabilní hvězda, ale masivnější než Slunce. Její povrch, kde je dvakrát vyšší teplota než na Slunci, září bíle beze stopy po sluneční žluti a do tváří roztroušeného houfu planet vydechuje desetkrát tolik energie.
   Mezi těmito tělesy je šest obrovských planet, které jsou až na jednu těžší než Jupiter. Všechny vznikly nedaleko mateřské hvězdy na eliptických oběžných drahách, po nichž kroužily jako hejno monstrózních ptáků. Ovšem v průběhu času a rovněž díky tomu, že na sebe vzájemně působily mohutnými gravitačními poli, se postupně přemísťovaly vně. Většina z nich se přizpůsobila úhlednému hodinovému uspořádání kruhových orbit. Hluboko ve žhavých nitrech planet bouřlivě probíhaly složité fyzikální a chemické procesy, a během poklidných věků vznikl na některých těchto světech život.
   Jedna planeta se však lišila.
   Tento mamutí kolos, patnáctkrát těžší než Jupiter, měl při vzájemném ovlivňování se svými bratry pozoruhodnou smůlu. Vylétl daleko z mateřské soustavy po eliptické oběžné dráze, jejíž nejzazší bod ho zanesl až do chladné říše komet. Obletět tuto obří orbitu trvalo miliony let, takže semknutou rodinu vnitřních planet Altairu jednou za několik milionů let překvapila nečekaná návštěva z hlubin vesmíru v podobě tohoto zbloudilého kolosu. Světy, které mohly být Zemí, se působením jeho přitažlivosti točily a chvěly. A nejen to; jelikož kolos proletěl širokými pásy komet a asteroidů náležejícími k Altairu, vyvolal ve vnitřní soustavě hustý déšť. Na světech Altairu tak byly dopady těles, jaké na Zemi přivodily vyhynutí dinosaurů, normou, a docházelo k nim stokrát častěji než na Zemi.
   Tento proces destrukce by časem zanechal nesmazatelné následky. Po velmi dlouhé době by zbloudilý kolos zničil menší světy. Anebo by narazil do jiného kolosu, což by byla pro obě planety katastrofa. Anebo by se tento náladový poutník s největší pravděpodobností a možná vlivem jiné hvězdy od soustavy Altairu zcela oddělil a sám by zamířil do bezslunečného prostoru.
   Kdosi však měl jiné záměry.

   *** 

   Nejdramatičtější událostí, k níž došlo při vzniku Země, byla mohutná srážka, která Prazemi roztříštila na dva světy: na Zemi a Měsíc. Rozrušená planeta zářila několik dnů tak jasně, že ji bylo vidět na vzdálenost stovek světelných let.
   Ti, kteří to sledovali, měli oči citlivé i na barvy, pro něž v lidských jazycích nejsou slova. Přesto se dívali, sledovali všechno a všude; trpělivě, neúnavně. A bouřlivý vznik Země jim neunikl.
   A pozorovali i to, co následovalo: zrod oceánů z kometární vody, krátký věk chemického kypění, překvapivě rychlý nástup jednoduchých forem života, už pozvolnější pokrok směrem ke stále větší složitosti a nakonec i záblesk rozumu. Z hlediska širší perspektivy se jednalo o obvyklý vývoj, který se na jednotlivých světech lišil pouze v detailech.
   Ovšem ti, kteří vše sledovali, toto za "pokrok" nepovažovali.
   Na pradávné radě – i přes jistou nejednotnost – dospěli na rovinách debaty, které by lidský mozek nepochopil, k nesmírně závažným rozhodnutím.
   A zvolili si i zbraň.
   Sterilizační sílu. 

   ***

   Jak lze přemístit planetu? Způsobů existuje celá řada, ale metoda použitá u Altairu se dala lidským rozumem pochopit.
   Onen zbloudilý kolos byl nesmírně užitečný právě díky schopnosti vychýlit se ze své dráhy. Lidští inženýři využívali už od 70. let 20. století při kosmických letech ke zrychlení lodí jakési gravitační "katapulty". Plavidlo jako kupříkladu sonda Voyager se může "odrazit" od gravitační studny Jupitera – a pokud se správně stanoví úhel, loď se odrazí jako pingpongový míček od čelního skla těžkotonážního kamionu a její hybná síla se obrovsky zvýší. Vesmírní inženýři se stali odborníky na tuto techniku, spočívající v umění nacházet způsob, jak využívat čím dál důmyslnější řetězce katapultů, nabourat se do zásob energie a hybné síly ve sluneční soustavě a snížit tak množství raketového paliva potřebného pro vypuštění plavidla do kosmu.
   Jelikož je Jupiter zhruba deset bilion bilionkrát těžší než Voyager, podobná střetnutí cílovou planetu nijak významně nevychýlila. Pakliže by se ovšem po dráze Voyageru vydalo těleso co do hmotnosti s Jupiterem srovnatelné, příchozí i cílový svět by to odmrštilo novým směrem.
   A právě o tento princip se zde jednalo, přemisťovat světy pomocí gravitačních katapultů.
   Vyvolat jediný impulz by bylo nesnadné a navíc neúsporné, protože značná část energie by se promrhala při slapových deformacích. K posunutí mnohem mohutnější masy planety bez podobných nežádoucích důsledků však lze využít proud asteroidů.
   A s pomocí menších těles se navíc dají asteroidy odrážet. Lze vytvořit hierarchii srážek, přičemž úvodní drobné odrazy – podobné kamínku hozenému do rybníka – vyvolají posloupnost čím dál výraznějších výchylek. Nápomocnou roli hrálo i to, že mechanika gravitačních systémů s mnoha tělesy byla už z podstaty chaotická, a tedy citlivá i na drobné poruchy.
   Aby se tato mnohonásobná dělová rána vyplatila, muselo se vše pochopitelně naplánovat. Jednalo se však pouze o otázku orbitální mechaniky. A navíc to bylo hospodárné, protože se vyplýtvalo pouze nepatrné množství energie. V očích těch, pro něž byla šetrnost vůdčím principem, se jednalo o metodu, které se nedala upřít elegance.
   A tak onen kamínek hodili.

   ***

   Než kaskáda vzájemných interakcí vychýlila onen kolos z jeho protáhlé oběžné dráhy, trvalo tisíc let; napříště už trýzněné vnitřní světy Altairu netrápil. A dalších tisíc let kolosu trvalo, než se propastí vesmíru přemístil od jednoho hvězdného zrnka písku ke druhému. Ale to nijak nevadilo. Tady se hrála dlouhá hra.
   Když se tak konečně stalo, upřela se pozornost jinam. Ti, kteří stáli v pozadí, sledovali, jak vše dopadne; domnívali se, že je to jejich nemilá povinnost. Měli však před sebou ještě dostatek času se na to připravit.
   Lidé zatím na Zemi z úcty ke svému Slunci stavěli zikkuraty, neboť je stále ještě považovali za boha. A přesto byl jejich osud už tehdy zpečetěn. Alespoň ti, kteří měli vše na svědomí, si to mysleli.

Název: Sluneční bouře (Sunstorm)
Autoři: Clarke, Baxter
Překlad: Lžička Milan
ISBN: 80-7214-885-1
Cena: 229 Kč
Stran: 364
Vyjde: 19.4.2006



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...