K této, v poslední době především filmem proslavené trilogii jsem přistupoval s určitou dávkou nedůvěry, danou jejím zařazením mezi fantasy pro mládež. Přeci jen už je to nějaká doba, co jsem ulítával na roztomilých dracích a šťastných koncích. Na druhou stranu se o tomto díle rozšířily pověsti, že je výrazně protikřesťanské a film s tím snad měl mít nějaké problémy.

Jenže ve filmu ve skutečnosti jedinou protináboženskou hlášku nenajdete. A i jinak je v porovnání s předlohou mírný jako beránek. Takže mé obavy se rozplynuly, zvlášť, když jsem se dočetl k druhému dílu a pustil se s Lyrou za hranice jejího i hollywoodského světa…

Zlatý kompas

Totiž aby bylo jasno, samotná první kniha se od svého filmového zpracování příliš neliší. Ze zpětného pohledu to vypadá, jako kdyby Pullman opravdu začal psát pohádku pro děti základní školou povinné. I jeho poučování, že „Křesťanství je moc, moc špatné a radši si s ním, děcka, moc nezahrávejte!“ zde vypadá, jako by opatrně oťukával soupeře a zjišťoval, co si může dovolit. A když zjistil, že se ho nikdo nechystá upálit, shodil masku, nasadil ďábelský škleb a zalil svůj svět… no, krví ne, to by bylo příliš jednoduché… ale důvodů, proč se tvářit znepokojeně, má čtenář dost a dost.

Zlatý kompas má v rámci trilogie, až na otevřený konec, roli poměrně autonomní. Většina postav, se kterými se v něm seznámíme, sice pokračuje do dalších dílů, ale o Vrahounech, kteří jsou vlastně hlavními záporáky ZK, už dál nepadne ani slovo. A Lyra je na jeho konci stejným rozjíveným děvčátkem jako na začátku, i když jedním z leitmotivů celé trilogie je její proměna v uvědomělou, životem prozkoušenou slečnu.

Co se týče výstavby příběhu, drží se Jeho temné esence zjevně modelu Pána prstenů: V prvním díle sledujeme malou skupinku lidí, putující světem za určitým cílem (v tomto případě vysvobodit děti unášené Vrahouny). Cestou se členové této skupiny navzájem poznávají, uvádí čtenáře do prostředí a zažívají různá dobrodružství, která jsou z pohledu celé trilogie z větší části samoúčelná. Druhý díl je pak přestupní stanicí. Je kratší než zbylé dva, zčásti opouští epickou rovinu příběhu, soustředí se na akci a zahušťuje atmosféru. Třetí díl mnohonásobně rozšiřuje obzory předchozích dvou, zapojuje do vyprávění celý svět (u Pullmana celé multiverzum), vrhá ho do bitvy nesmírných rozměrů a poměrně podstatnou částí se věnuje „stalo se poté“, čili opět klidnému závěru.

Vrátíme-li se k prvnímu dílu, zbývá konstatovat, že v rámci svého žánru, totiž dětské fantasy, jde rozhodně o nadprůměrné dílo, spíše ale vzhledem k ostatním zástupcům, než díky jemu samotnému. Odrostlejší čtenáři ale nemusí zoufat. Sáhnou-li po Jedinečném noži, doporučujeme bezpečnostní pásy.

Jedinečný nůž

Popsal-li jsem výše druhý díl trilogie jako neustálou akci, zahušťující atmosféru jak nejvíc to jde, je zřejmé, že právě tohle je Pullmanova parketa. Jedinečný nůž mě pohltil, bleskovou rychlostí protáhl sebou samým a vrhl do opět klidnějších, ale zato proti prvnímu dílu rozsáhlých a hlubokých vod dílu třetího.

„Ještě uvidíš, co je utrpení. Naše církev má v téhle oblasti tisíce let zkušeností. Dokážeme tvoje muka protahovat donekonečna…“

paní Coulterová k zajaté divožence

„I tam jsou církve, které mrzačí děti (…) Mrzačí jim pohlavní orgány, chlapcům i děvčatům, uřezávají je nožem, aby pak nic necítili. A tohle prosím dělá církev, protože každé církvi jde o totéž: ovládnout, zničit a vyhladit všechno, co je příjemné…“

Ruta Skadiová k sletu divoženek

Vím, že dnešní desetiletí jsou díky Half-Lifu 2 otrlí jako zkušení kriminálníci, ale mě tyto věty v knize s tak roztomilou obálkou překvapily i v mém věku. Na jednu stranu je Jedinečný nůž drsnou a nevybíravou protikřesťanskou propagandou, na stranu druhou pak temnou akční fantasy, ve které se navzájem zabíjí bandy zdivočelých dětí. Právě díky tomu si Pullman vystačil i bez odporných krvavých scén. Stačilo skutky, které by čtenářem u dospělých hrdinů nijak nepohnuly (jako právě třeba zápasy, potyčky a bitvy), přesunout na hrdiny dětské. Čteme-li, jak dvanáctiletý chlapec přijde v zápase o několik prstů a později se ho snaží zastřelit skupina jeho vrstevníků, není to rozhodně žádná legrace.

V Jedinečném noži se na scéně objeví druhý hlavní hrdina, chlapec Will. Ne, že by si s Lyrou zrovna hned padli do oka, ale brzy poznají, že jejich cesta vede stejným směrem a nakonec i to, že nejsou schopni se obejít jeden bez druhého.

Síly, které se mají konečně střetnout v závěrečném dílu, se sbírají, navzájem se zkouší v potyčkách, mezi kterými obě děti kličkují, a některé čtenářsky nejvděčnější postavy je zaplatí životem. Alespoň dílčí happy ending je Pullmanovi evidentně stejně nepříjemný jako Vatikán… Dvěma slovy perfektní kniha.

Jantarové kukátko

„Křesťanství je jeden z nejmocnějších a nejpřesvědčivějších omylů, nic víc.“

Mary Maloneová k Willovi a Lyře

Třetím dílem se proplétá několik různých linií, aby se spojily v ne úplně jasném závěru, který má být jakousi syntézou epického uzavření rozsáhlé fantasy ságy a úvahou nad náboženstvím a místem člověka ve světě, kterým pochybná víra hýbe.

Lord Asriel, Lyřin otec, který na konci prvního dílu prošel do jiného světa, aby zde vybudoval armádu, se kterou se postaví Nejvyššímu a svrhne ho, je na konci svého snažení a boží armáda přijímá jeho hozenou rukavici. Sám Bůh je vykreslen s veškerou možnou ironií, jako seschlý blekotající stařec, schoulený v křišťálových nosítkách, nechávající za sebe vládnout andělského regenta a umírající uprostřed klubka těch nejšpinavějších potvor, jaké Pullmanův svět nabízí.

Lyra a Will prochází poslední částí své pouti – sestupují do světa mrtvých, aby potkali svou smrt, našli sami sebe i sebe navzájem. Konečným střetnutím nepřátelských sil se jen mihnou – stejně jako Frodo a Sam v Pánovi prstenů mají vlastní, mnohem nebezpečnější úkol.

Proroctví, které se k Lyře váže, totiž, že se má stát novou Evou a uvrhnout svět do konečného nenapravitelného hříchu, se blíží naplnění, a tak není divu, že církev pase po jejím životě. Dívka má štěstí, že za ní stojí přátelé, o kterých nemá ani tušení.

A Mary Maloneová, vědkyně a bývalá jeptiška v roli biblického hada zjevuje dětem svůj náhled na život, který jim konečně otevře oči…

V závěrečné části, kdy by si měl Aragorn vzít Arwen a žít šťastně až do smrti, přichází katarze za katarzí, všechny v zájmu vyššího dobra, takže to vlastně celé končí šťastně… ale komu záleží na světě, když vidí, že téměř žádný z hrdinů, se kterými prošel dvanáct set stran těžkých výstupů a tvrdých pádů, nedostal to, co si zasloužil. Ale jak už jsem napsal, zřejmě by to pak nebyl Pullman.

A právě za to díky, pane spisovateli, že jste na základě zavedených schémat, často až klišé, dokázal stvořit originální a poutavý příběh, s přesahem daleko mimo cílové čtenářstvo i vlastní žánr…

Hodnocení: 85 %.

Knihy vyšly v nakladatelství Argo v roce 2007.