Císařství je zcela zničené a vyčerpané dlouhou válkou. Není to ani půl roku, co utichly poslední boje, a už se zubožená země musí potýkat s povodněmi, neúrodou a nemocemi. Je tu ale naděje. Odedávna směřují poutníci ke svatyni Purpurových mračen na hoře Asun Ghol, ve které je možné vyprosit si od bohů všelijaké laskavosti. Skupina poutníků se tedy vydává na dlouhou cestu ke svatyni, aby u bohů vyprosila milost a blahobyt pro celou říši. Samozřejmě ale chtějí i něco málo pro sebe. Jak s tím ale souvisí vyvraždění neviditelné vesnice Tao-Ri, sídla legendárních bátyrů, ochránců Waynanu, jízdou Dračího knížete? A jsou všichni poutníci opravdu těmi, za které se vydávají?

„Všichni lidé, co kdy žili, bloudí v mém nitru. Tak jako noc kolébá tmou hvězdy, ukrývám v sobě nespočet duší – s jejich bolestmi, vášněmi, záští a násilnictvím. Veškeré city, jimiž kdo trpěl, do sebe uzavírám: plamínky v moři pouště, které chladím a zahlazuji jako náhlý déšt. Bezedné množství chtíče. Nezměrná šíře zloby, nepatrný úštěpek dobra… Hrstka lásky, která se žárem podobá ohni a stejně tak zakrátko uhasíná. I touhy – palčivější než slunce. Zoufalá zklamání a hořké konce, v nichž spílají Nejvyššímu, ať je jím kdokoli. Zmaření, záhuby, prohry. Nedokončená díla a nedospělé práce. Smrti bez slitování.“ (str. 11)

Autoři zasadili příběh do Waynanského císařství, jehož kultura je nápadně podobná té východoasijské. Nachází se tady dokonce velká hraniční zeď a můžete tu najít i stopy klasického japonského Divadla Nó. Nenajdete tu žádné elfy, trpaslíky nebo obry. Jen lidi, chudé či bohaté, mocné či prosté, dobrotivé či nepřívětivé. No, už jen za svůj svět si autoři určitě zaslouží potlesk. Vlastně není o moc propracovanější než mnohé jiné, ale má zvláštní kouzlo. Je v něm cítit péče a téměř mateřská láska, s jakou ho autoři tvořili. Je prostě sympatický a milý a už jen díky němu je radost knihu číst.

Ačkoli se zde jedná o putování, Tolkiena nečekejte. Pouť v podání Františky Vrbenské a Jakuba D. Kočího se od té jeho liší hned dvěma aspekty. Za prvé je to samotné pojetí cesty. Zatímco Tolkien a vlastně i jeho nástupci vytvořili družinu a poslali ji zničit původce všeho zla, autoři Větru v piniích na to šli úplně jinak. Nechali válku v klidu proběhnout a poutníky vyslali navrátit zemi ztracený blahobyt. Hrdinové knihy se nemusejí pořád ohlížet přes ramena, jestli jim náhodou na záda nedýchají nohsledi nějakého zlého krále. Proč by měli, žádný takový nepřítel se v knize nenachází… Navíc se jedná o svatou pouť, takže je jasné, že cílem výpravy není zničit nějakého temného pána.

Za druhé to jsou postavy. Poutníci nejsou žádní princové nebo rytíři bez bázně a hany. Kdepak. Jsou to normální lidé a ti, co jimi nejsou, to obratně skrývají. Mají strach, před poutí žili své obyčejné lidské životy, během cesty řeší normální lidské problémy. Hlavní hrdinové jsou díky této „civilnosti“ uvěřitelní, snadno se vžijete do jejich pocitů a brzy si je oblíbíte.

„Hříchy nesoudíme my lidé a jejich míra je nám neznámá. Proč je některým hříšníkům odpuštěno a jiní, byť se zdálo jejich provinění menší, nikdy nedojdou klidu. Ano, hříchy nám můžou ublížit, můžou poškodit naši pouť a zbavit nás naděje na milost vládce nebes, ale nemusí nám znemožnit skutečně dojít na Asun Ghol. Já měl na mysli něco jiného, něco, co nás nutí jednat tak, jak bychom jindy nejednali – strach. Strach je to největší nebezpečí! Když se budeme bát, sejdeme z naší cesty nebo ji nedokončíme.“ (str. 92)

Právě postavy jsou základním stavebním kamenem knihy. Autoři pozvolna formují jejich charaktery, během čtení pomalu odhalují jejich minulost a jejich cíle. Přesně tyto věci utvářejí další osud putování, spolu se zdánlivými podružnostmi, které by jiní autoři odbyli na pár stranách. Kniha vrcholí ve skvěle zvládnutém finále a za něj posílám autorům velký dík. Je velice působivé, silné, emoce z něj sálají na míle daleko a zanechá ve vás nesmazatelnou stopu.

Za zmínku stojí i jazyková stránka knihy. Autoři mají obrovskou slovní zásobu, a tak je kniha plná nádherných popisů s kouzelnými přirovnáními. Všechny postavy užívají mluvu přesně v souladu se svou povahou. Akce je napsána způsobem, díky kterému se čte jedním dechem a má šmrnc.

Do skvostného kabátku v odstínech zelené a šedé knihu oblékla Jana Šouflová. Její obálka je pravým pohlazením pro naše unavené oči. I vnitřní ilustrace Jasmíny M. Kočí jsou pěkné a je škoda, že jich v knize není víc. Taky nedoporučuji vynechat doslov autorů na konci. Můžete se například dozvědět jejich další plány se světem Větru v piniích. Osobně doufám, že se uskuteční…

Vítr v piniích je zkrátka skvělá kniha se skvělými postavami odehrávající se ve skvělém světě a byla by chyba ji nepřečíst. Už jen kvůli tomu, že autoři vám nabízejí nový a originální pohled na putování, ale především byste přišli o skvělý zážitek. Těžko říci, zda se jedná o českou knihu roku, protože konkurence se letos urodila velice silná. Vítr v piniích každopádně nasadil laťku hodně vysoko a další české knihy, ještě čekající na vydání, se budou muset hodně snažit, aby ji přeskočily.

Hodnocení: 80 %.

Vítr v piniích (rozhovor s F. Vrbenskou, informace o knize, ukázka z knihy)
Vrbenská, Františka - Kočí, Jakub D.
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Jana Šouflová
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková, Hana Vránová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 440
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 225 Kč

O autorech:

Františku Vrbenskou jistě netřeba čtenářům české fantastiky příliš představovat. Knižně debutovala románovou trilogií Labyrint půlnočního draka (Netopejr; 1998, 1998, 2000), do širokého čtenářského povědomí se potom zapsala jako spoluautorka dnes již legendárního Stínu modrého býka, který napsala společně s Leonardem Medkem (Straky na vrbě; 2001). Od té doby sice napsala jen jednu knihu (epizodu ze série Mark Stone s názvem Oheň v kapradí), ale publikovala řadu povídek, převážně ve sbornících. Rovněž ani jméno Jakuba D. Kočího není čtenářům úplně neznámé. Svůj textařský a básnický um předvedl mimo jiné ve sbírce A jiné básně (Straky na vrbě, 2001) a publikoval již také několik povídek. Převážně v magazínu Pevnost, ale také v několika sbornících, např. Pod kočičími hlavami (Triton, 2007) nebo Třpyt mečů, záblesky laserů (Straky na vrbě, 2008). Ostatně, i Vítr v Piniích, ve kterém oba autoři spojily své síly, měl být původně také povídkou…