I ve druhém díle cyklu Íllion Dan Simmons nepokrytě vykrádá kulturní dědictví antického světa a přiživuje se na Homérově (později i na Vergiliově) umění a slávě. Jeho autorský vklad je v porovnání s těmito bardy sice objemově rozsáhlý, ale jinak nepříliš přínosný. Hlavním jeho rysem je chaotičnost, nechává se unášet jednotlivými epizodami, které natahuje jak puberťák nové kšandy. Aby je pak mohl pustit, aniž by mu zůstal červený pruh na bledém neopáleném a netrénovaném, mírně obtloustlém pupku, musí vytvářet různé doplňkové konstrukce brzdící tendence svých šlí k mlaskavému návratu k podstatě.

Jeho záliba ve vlastním textu ho často zavádí daleko od původní, čiré linie eposu, a pak mu nezbývá, než vkládat další a další vsuvky, jimiž se snaží děj vrátit do hlavního proudu. Jenže i tady se nechává unášet obdivem ke vlastní fantazii, a tak jsme svědky praktického využití téměř cimrmanovské retrospektivy, kterou ovšem často nahrazuje prospektivou.

Olymp se díky nekontrolovanému, někdy až automatickému psaní roztáhl na 911 stran. Je až symbolické, že 911 je v USA univerzálním telefonním číslem pro horkou linku (kéž by se autor držel evropské normy 112!). A to ještě musím dodat, že zcela v souladu s desaterem grafomana v příběhu najdeme i transpozici autorovy osobnosti. Hockenberry totiž není nic jiného, než právě Dan Simmons, který se vyslal do Tróje, aby se na jednu stranu mohl chlubit čtenáři svojí znalostí klasického díla, a zároveň aby mohl postrkovat děj právě tam, kam se mu zrovna zachtělo. K tomu mu ostatně také slouží kliftonovo kladívko - kvitování, pomocí kterého se přenáší mezi různými místy, aby mohl lépe deformovat literární realitu.

Abych tedy svoje výtky shrnul: Časoválky Simona Hawkeho jsou lepší, stručnější a mnohem stravitelnější, a je velká ostuda, že Simmons tuto klasiku dobrodružné literatury nestydatě zneužívá jako vzor pro svoji práci, aniž se v doslovu ani nezmíní, kde vzal inspiraci ke svému grafomanickému výkonu.