19.3.2024 | Svátek má Josef






LITERATURA: Mágové Lva Grossmana

22.12.2009 9:05

Mágové Lev GrossmanTOPlist... Mezitím studoval i historii magie a čarodějnictví, o níž dokonce sami mágové věděli méně, než by Quentin čekal. Vyšlo najevo, že uživatelé magie žili vždy v běžné společnosti, ale odděleně a obvykle nepoznáni. Význačné postavy dějin magie se v obyčejném světě nijak neproslavily a tipování podle očividných projevů šlo obvykle úplně mimo. Leonardo, Roger Bacon, Nostradamus, John Dee, Newton – jistě, všichni to byli mágové různých škol, ale jejich schopnosti zůstali poměrně skromné. Skutečnost, že byli známi v širokých společenských kruzích, v podstatě svědčila proti nim a podle zásad magických společenství nezvládli ani první překážku: neměli dost rozumu, aby si své možnosti nechali pro sebe. (V překladu Jany Rečkové.)

1.

Ryzí science fiction nikdy není samoúčelná, to se nedá říct. Stojí-li tedy za něco. Je to až postulát, nicméně právě Mágové nemají se SF nic: jsou fantasy, a taky ryzí. Uvnitř fantasy pak samoúčel samozřejmě hrozí a ne špetku. Pravidla, která už jako podklad pro sci-fi připravila Paní realita přírodních sil, zadává uvnitř žánru fantasy autor sám, a pokud se následně vlastních zákonů nedrží jako nabobtnalé klíště, zkrachuje.

Pokud drží a umí, plní, pravda pravdoucí, zadání žánru a chcete-li autora i navzdory tomuto magickému plnění zadání a extázi výsměšně napadat jako nějakou houbu, napadejte si, pěkně prosím, ale samotný žánr fantasy – a jděte pryč, na shledanou. Tenhle úvod se vám, vím, zdá sice samozřejmý jako kecky v tělocvičně, nicméně v případě Mágů je, řekl bych, na místě. Některé skutečnosti neuškodí zopakovat, ale už k příběhu.

Po krátkém úvodu Mágů (neodděleném), který navodí atmosféru podobnou kupř. realistickému románu Gilberta Adaira Snílci, kniha skutečně pokračuje jako "Harry Potter pro sedmnáctileté" (ale i starší), jak ji taky prodává reklama, nicméně Potterem brzy začínají jako břečťan prorůstat ozvuky Narnie. Čteme ještě dál, jsme pohlceni tím úžasným světem a zaujati postavami, nicméně přesně v polovině svazku se všechno láme? Doprava? Doleva? Do pr... Do psychedelie jakési, paradoxně(?) takřka realistické, načež...

Hurá, aspoň to, definitivně se ocitáme v Narnii, promiňte, ve Filorii, a vše je proloženo i jistými "putovními" prvky Pána prstenů a svým způsobem i prvky vynikající Pullmanovy ságy o dívce Lyře, i když tohle už je víc vnějšková podoba (mám na mysli motiv odzadu do těla vrostlých démonů využitelných v kritickém okamžiku k boji).

Toto ale ještě pořád není celek a styl vyprávění počne najednou připomínat spíš nějakou temnou fantasy Cliva Barkera. Bůh suď, že dokráčíte i k pasáži, která si hororovostí nezadá s Barkerovou povídkou Král Syrohlav (dejme tomu), a pak už jen "Kniha čtvrtá" (34 stránek ze čtyř set), která však je fakticky jen vysvětlujícím závěrem předchozího a končí zrovna jako mnohé hollywoodské filmy, a to uchystáním pole či spíš volného kosmu pro... Minimálně pro druhé pokračování Mágů.

2.

Tolik svět Mágů v kostce, nyní však podrobněji a rovnou přiznám, že mě tento "americký bestseller" zklamal. Ne ale, že je snad odvozený a inspirovaný, to naopak považuji za regulérní tvůrčí svobodu a metodu. Navíc je v Mázích původních nápadů habaděj, zklamali však mě jednoduše z toho důvodu, že druhou polovinu (snad kromě finále) autor bohapustě odbyl. Zahodil do kopru. To aspoň tvrdím. Oproti tomu "Knihu první" (dvě stě stran) vnímám jako mistrovské dílo a jistěže, majstrštyk psaný AŽ kýmsi, kdo má Joanne K. Rowlingovou "pod kůží", nicméně Lev Grossman je nejlepším z autorů, kteří kdy vstřebali její a Potterův svět, a čtivý způsob, jímž zvýšil věk žáků kouzelnické školy, je nejen regulérní, nýbrž i chytrý, působivý a přínosný, tvrdím.

Ten přínos vidíte snad, pane Fencle, v tom, že hrdinové provozují sex - a občas o něm otevřeně i mluví? může teď zaznít, i odpověděl bych: Pro někoho I TO přínosem určitě bude. Ale není to zdaleka vše, čím nás Mistr Rowlingo-Grossmann atakuje, že?! Ne. Posuvů oproti Joanne je daleko, daleko víc a jsou až bláznivě skvělé, jenže já k vám i tak spěchám s následující šedivou teorií. Grossman dal – dost možná – "Knihu první" kdysi přečíst nakladateli, jak to chodí, anebo redaktorce, to já nevím, ale zbytek ještě neměl.

Uspěl, získal předem příslib vydání celku - a nedivím se. Potom si sedl a s klidem, až moc ve velké pohodě a s jistotou honoráře dopsal sto dvacet stran: s nebezpečně rutinní lehkostí. Těch 120 stran jsou dvě poslední "knihy", načež to autorovi či vydavateli z nějakého mně nepochopitelného důvodu stále nestačilo, a tak se milý LG (možná) opil jako slíva (anebo se rovnou zfetoval), usedl k počítači potřetí (neberte mě ale doslova, prosím vás) a kdo ví, třeba i během pár hodin vnutil do stále slušného románu i onu nešťastnou "Knihu druhou".

Bylo to tak? To nevím, možná podobně, ale spíš ještě mi připadá, že se LG neobtěžoval ani s tím a že pro "Knihu druhou" užil třeba i nějaký starší už vlastní rukopis. Proč ne, bohužel ale rukopis dost z jiného světa a možná původně ne fantasy charakteru, rukopis, jehož postavy jen dodatečně uzpůsobil Mágům.

Je to poznat? Kdopak ví. Snad se to stalo a jen podobně si umím vysvětlit trapas jménem "Kniha druhá", kteréžto desítky stran bych z Mágů sám nemilosrdně vyškrtl a nahradil je třeba i jedinou stránkou vysvětlující...

3.

Možná se však krutě mýlím a neznám X milovníků Jacka Kerouaca (dejme tomu), kteří, ohó, právě tuto druhou část Mágů pochopili a berou si za svou. Vás šokovala? vysmějí se mi.

Nu, ano. Ale tak dobře a řekněme, že právě i to byl účel. Šokovat racionalistu či toho, kdo si pamatuje Pottera. Tak co s tím? Vím.

Pokusme se povznést. Zkusme odhalit jakoukoli funkčnost druhé části Mágů! Do toho.

Když se zamyslíme a použijeme k tomu kromě hlavy i "Exupéryho" srdce, uznávám, že "Kniha druhá" nebude již tak nelogická. Jistě, studium podstoupené hrdiny v první části je náročné, ale jde přece o studium magie a nikoli práv a není tudíž sporu, že každý, kdo by se podobně magii vyučil, by pak mohl skoro vše. "Až moc" svobodným by se stal a možná by hned po úlevné promoci zákonitě propadl nějakému vyššímu stupni hedonismu a - dříve nebo později - rozčarovaní, které by jej svedlo až z neffovsky tvůrčí cesty- Kam? K nicnedělání.

To se taky v Mázích fakticky stane a ani vyspělý mág podle Grossmana není zbaven potyček s vlastními city, takže Quentinova moudřejší partnerka Alice může v této fázi plným právem i kázat i následující polofráze: Jsi vážně jako dítě, viď? Rozhodně ještě nejsi zralý na opravdový vztah. Nejsi ani dost zralý na to, abys dokázal vztah ukončit. To za tebe musím dělat úplně všechno? Nebo víš, čím to možná bude? Nenávidíš sám sebe tolik, že musíš ubližovat každému, kdo tě má rád.

4.

Tolik na téma závanu realismu, Mágové však jsou bez debaty i metaforou, a proč ne třeba i o právnících. Na druhé straně si pamatujeme, jak těžké pro hrdiny bylo se na magickou vysokou vůbec dostat a opětovně po prázdninách dostávat (on je to totiž i "Potter z rychlíku"). Víme taky, že ta škola ani zdaleka není pro každého a přísnost kantorů je značná, i když jisté benevolence tady také překvapivě bují. Výslední studující se však stanou vyvolenou elitou a třeba ten hlavní Quentin má odmalička zvláštní nadání, které ho předurčilo k velkým věcem. Zužitkuje ho? Víte, osobně miluji třeba pasáž, kde Quentina testuje jeho svůdná profesorka Sunderlandová, aby konstatovala, že je dost výjimečný a že ano ona sama ho ještě dost nechápe, takže si testování zopakují po roce. Bohužel, a jako v mnoha dalších případech, i tuhle žádoucí linii Grossman až nepochopitelně opustil.

Quentin a spol. však v polovičce románu dostudují a... Co následuje? Přečtěte si sami o tom útlumu... Naštěstí se ale hrdinové hned po mnou zkritizované druhé části zase vzchopí a vydají se do Filorie alias říše, kterou odedávna znali z dětských knížek. Ty knížky čítali už v době, kdy byli úplně mrňaví a naprosto ještě netušili, že nějaká magie opravdu existuje. Ona však je všude okolo nás, jak se zdá, a já mám právě motiv děl o Filorii co "knížek v knize" za obzvlášť zdařilou záležitost, i třeba včetně toho, že je v Grossmanově světě o autorovi filorijních knížek známo, že psal podle skutečných záznamů skutečných dětí-sousedů. Ano, no, i totální ozvuk Lewisovy Narnie, nicméně Grossmanovo variantní zpracování i metoda, kterým ho vkomponoval do "Pottera" hraničí nikoli s plagiátem, nýbrž opravdu s genialitou. A ne snad?

5.

Určitě, ale pravdou je taky, že Mágové jako celek mění úvodem třetího dílu už potřetí subžánr. Což je to však zakázáno? Nikoli a naopak: asi i to Mágy udělalo bestsellerem.

Za další pak jistě i ta skutečnost, že Mágové i v rovině zcela obecné literatury zilustrovali nepřekročitelnou propast, která se obvykle zošklebí mezi absolventy prestižních škol a původními světy těch absolventů, tedy zvlášť pokud ony světy ležely přesmoc hluboko.

Je to černá propast, existuje jako další šok a není cesty ani tam, ani zpátky, a právě v této chvíli staví Lev Grossman na scénu chlapce a dívku, dva Quentinovi přátele. Ti tvoří zamilovaný pár. Mužská část je Quentinův kamarád, ženská se však prý s Quentinem "nikdy nevyspí", i když ji tak miluje, a on zasmušile kráčí za tím párem. Ta blízká mi (ale nejen mně) situace, která přece není vůbec tak neobvyklá, se nicméně rapidně změní právě Quentinovým odchodem na vysokou, po němž Grossman vykresluje i postupné reakce jím tak milované Julie, která se naopak nedostala a zůstala v normálním světě lidské bezmoci, i když vytušila magickou pravdu a touží znát čáry, ale marně. Ano, autor tak metaforicky líčí i běh naprosto reálných životů a studií, "jak to chodívá", a podobný realismus ostatně čiší i z celé mnou tak odsuzované "Druhé knihy", která snad ani neměla být napsána (tvrdím), nicméně současně uznávám i vcelku geniální styl, kterým Grossman veškeré magické prvky roubuje na (zřejmě?) vlastní citové a studijní zkušenosti. Jako nedostatek ovšem vnímám, a to se nedivte, že taky linie s odvrženou Julií jaksi vyšumí do vytracena. Proč?

Je mi jasné, že třeba motiv s odhalením Eliotovy homosexuality směřuje k podobnému vytracenu po právu. Autor tak zdůraznil, že gay není nic na škodu a nic, čím by se vůbec bylo nutno dál zabývat. O. K. Ale... Ne, nemohu se jednoduše zbavit pocitu, že Grossmann opouští řadu nití až příliš bohorovně. Jistěže je pravdou, že právě i tak to v životě chodí a některé nitě a vztahy jsou opouštěny a navždycky zmizí, že i některé lidi jaksi odkopneme, ale... Anebo tu jde prostě o Grossmanův potenciální materiál k druhému dílu Mágů?

Kdopak ví!

6.

Možná ano. Už Mágy ale promyslel báječně a kupř. pasáže z pobočky školy umístěné v lovecraftovsky zamrzlé, antarktické Zemi Marii Byrdové, kde za trest vyučuje magii svébytný profesor Majakovskij, jen těžko mizí z paměti - a pochopitelně i vč. onoho panicky prvního kopulování studentů v podobě polárních lišek... Ale vraťme se k postmodernímu přístupu. Ony odkazy na Pottera, ale třeba i Poea, Freuda či Alenku jsou bez debaty regulérní a přijde mi dokonce víc než zábavné, když si na str. 193 jen tak mimochodně připomeneme, že i "vymyšleného" Pottera naši hrdinové znají, ale souběžně vědí, že v reálu nejde přečarovávat obličeje, "jako když Hermiona předělávala zuby"...

A co víc? Nu, šikovný konstruktér Grossman to nepřehání s filozofováním, což je taky fajn, ale třeba skrz mozek profesora Fogga brousí i na následující půdu:

"Někdy se zamýšlím nad tím, jestli člověk vůbec měl objevit magii," pravil Fogg sdílně. "Je to až příliš dokonalé, nezdá se vám? Pokud nás život vůbec něčemu naučí, pak tomu, že samotné přání nic neznamená. Slova a myšlenky nic nemění. Jazyk a skutečnost se drží v přísném odloučení – realita je houževnatá, nepoddajná, a nestará se, co si myslíte, cítíte nebo co o ní říkáte..."

7.

Vata v druhé a místy i třetí části mi nicméně vadí. Quentinův "boj se sebou" tu otravně pokračuje a dobře tedy, jenže mi přijde vynucené až podezřele. A těch slov! Hrdina se nám opět opije a Mistr hned vybrousí odstaveček a... Zničehonic se cítil strašně unavený. Alkohol, který v jeho organismu až dosud působil povzbudivě, bez varování změnil chemické složení a začal Quentina uspávat. Tam, kde dřív plápolal jako letecký benzín, teď všechno mařil. Stahoval ho dolů. Jeho mozek postupně vypínal činnosti, jež nejsou nezbytné k životu. Kdesi v jeho jádru se spustil sebedestrukční odpočet.

Inu, je to podle vás vzhledem k celé knize ještě k věci? Je třeba stále takto pochybně psychologizovat? To je otázka. A rýpu, pravda, na rozdíl od některých si však vůbec nemyslím, že se kniha, která obsahuje JAK veškerou esenci dobrodružna, TAK i psychologična, skoro automaticky změní v monstrozitu. Ne, to si nemyslím, ale hrozí jí to. Grossmann to naštěstí vybalancoval, snad, ale...

8.

A co ještě uznávám? Jistě to, že si spisovatel má dělat knihu právě takovou, jakou chce, a hrdina má rovněž zůstat takový, nicméně... Ne, nemusíme to - i můžeme - chápat, ale zprvu tak sympatickému Quentinovi se prý už před koncem studia překvapivě(?) vytrácí "smysl všeho" (což je autorem divně zdůrazněno až dodatečně) a ještě ve Filorii se dočítáme: A když ho zklame i Filorie, nic už mu nezbude!

Nu, ale právě v tomhle smyslu jsou snad Mágové nejen postmoderní, nýbrž i nezvykle existenciální fantasy, v kteréžto vrstvě však podle mého zdařilost nenajdeme a osobně podobné prvky vnímám jen jako zbytečnou zátěž. Ne, Quentinovo tápání by mi přitom ani nevadilo, ale jak ho vnímám, nevychází z hrdinovy podstaty, anebo to aspoň není věrohodně vylíčeno, a nevychází bohužel ani z podstaty okolností, kterého Quentina utvářely. Grossman vývoj hrdiny sice předem zkonstruoval, ale příliš ad hoc, což z toho čiší. A aby toho nebylo málo, ad hoc je ukuto i mnoho reálií a zákonů oné Grossmanovy Narnie.

A prosím, už to tak ve fantasy bývá, nicméně mladý Quentin je od počátku ne čarodějem, ale člověkem, a člověkem v jádru zůstává i jako mág, takže je dozajista nedostatkem stanovovat předem jeho psychovývoj až takto svévolně. A vůbec! I ve fantasy má mít ono ad hoc právní hranici, a pokud ji Grossman drží v mezích (v potterovské půli), v druhé, "narnijní" půli románu ji každou chvíli ztrácí jako šáteček a zkrátka jen rutinně sype z rukávu, co ho zrovna napadne. Šablony, kterou si zadal, se drží, pravda, a také C. S. Lewis takhle na mnoha místech svých knih působil, ale jinak tady, nezlobte se, hodně pasáží až bije do očí. A které třeba? Skřípe to vždycky, když hrdinové zvědí, jak mají dál postupovat, anebo když se odhalí, že vlastně mají ve Filorii získat královskou korunu.

"A tu korunu nezbytně potřebujeme?" zeptal se Eliot. "Jinak co? Bez ní to nebude fungovat?"

"Musíte si ji nasadit. Jinak to nejde."

Příznačný dialog!

9.

Příznačný, a takový Arthur Clarke by se jistě za břicho popadal, ale opravdu nechme scifoidy a smiřme se tedy s tím, že tohle je prostě pohádka. A tak ji berme. Proč však nám autor i další zdůvodnění zůstává dlužen?

"Nemůžou to udělat, víte?" čtu. I oni jsou vázání zákony a korunu můžete vyzvednout vy. Jedině vy."

A je to tak. Co Grossman potřebuje do své vize, to si předpřipraví. Pak vyplní křížovku a hle, i rychle dodá: A Quentinovi se zdálo, že všechno dává smysl. No, jen aby, říkám. Jen aby, anžto čím blíž ke konci, tím toneme hloub v břečce čiré absurdity, řekl bych, a to i navzdory všem těm předpřipraveným magickým zákonům, navzdory veškerému úvodnímu školení dobrodruhů, které proběhlo tak univerzitně.

"Jedině lidé vašeho druhu mohou usednout na trůny v hradu Bělověži. Takový je Zákon. Vždycky byl," čtu. "Jenže to nedává smysl," uznává už i sám Quentin. Ach, a co má uznávat čtenář?

10.

Co tu ale naštěstí odsuzovat určitě nelze, je místy až překvapivě syrové (a surové) vylíčení reality a banality zla, to je nesporný fakt. Ano, toho zla, které na některých Grossmanových stránkách jako by vypadlo nejen z Cliva Barkera, ale až odkudsi z Littella (Laskavé bohyně). Je tady, i když nakonec poraženo. A finále?

Působivé, všechna čest. Podstatné nitky se navzdory mým výtkám přece pojí a snad jen ten beran - nahrazující božího lva Aslana - bije do očí až moc. A co, vlastně? I tak jde o stoprocentně možnou a povolenou parafrázi a sám se po přečtení této ne jistě dokonalé, ale obdivuhodně stvořené knížky cítím i trochu jiný. Jen o málo, ale jak magicky!

"A pozorně mě poslouchejte," říkal Fogg. "Lidé jsou většinou vůči magii slepí. Žijí v prázdném a bezbarvém světě. Vlastní životy je nudí, a oni s tím nemohou nic dělat. Touha je požírá za živa, a jsou mrtví dlouho předtím, než skutečně zemřou. Ale vy žijete ve světě kouzel, a to je velký dar. A jestliže se tady chcete nechat zabít, najdete k tomu spoustu příležitostí, aniž byste se museli zabíjet navzájem."

Mágové (info o knize, ukázka z knihy, recenze od Lament)
/The Magicians/
Grossman, Lev

Nakladatel: Nakladatelství XYZ
Překladatel: Jana Rečková
Obálka: Ivan Brůha
Redakce: Lucie Bártová, Pavel Dvořák
Rok vydání: listopad 2009
Počet stran: 408
Rozměr: 175 x 245
Cena: 299 Kč

Ivo Fencl










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...